Tam, kde končí město, a kde začíná příroda. Přesně na té hranici, v průběhu té nejasné linie dvou různých prostředí, je usazen rodinný dům z Hlubočep. Jak se s tím srovnává? Z každé dimenze si bere něco, a spojuje to dohromady v povedené realizaci, která vyjadřuje odkaz města i volání po divočině.
Jak popisují architekti, navrhovaná budova se nachází na pomezí dvou různých světů. Ze severozápadní strany se do pozemku vráží klín biokoridoru, táhnoucího se podél Dalejského potoka. To je ta přírodní část, umocněná ještě výraznou expozicí Hlubočepských skal. Městský prostor pak obklopuje zbytek pozemku, z jižní a východní strany.
)
)
)
)
Nelehká situace, nesnadná řešení
Je to situace, která je z hlediska návrhu rodinného domu ne zrovna příjemná. Protože „přijmout“ do projektu město znamená popřít přírodu. A vsadit na přírodní kartu? To zase znamená vytvářet stavbu nekorespondující s okolím. Nedalo se ani nějak kopírovat to, co by už v okolní zástavbě bylo a fungovalo. Sousedství utvářela chaotická změť náhodné zástavby, která si otázky o příhodném designu moc nekladla.
Proto se také hledání odpovědi a tvorba návrhu poměrně vlekla. Se zahájením projektové fáze tu začali v roce 2015, finalizace byla v roce 2021. Za sebou na štědře disponovaném pozemku o výměře 2 495 metrů čtverečních zanechala stavbu se zastavěnou plochou 268 metrů čtverečních, nabízející 260 metrů užitného prostoru.
)
)
)
)
Architekti šli proto na řešení šibalsky, a vzali si z každé té části „dvou různých světů“ pro návrh něco. Navrhovaná stavba domu se tedy snaží rozšířit přírodní kontext dovnitř pozemku, a do interiérů. Z druhé strany se pak dům odděluje od „městského světa“, pro nějž se stává abstraktním tělesem, které svou formou a měřítkem koresponduje s okolními skalami v pozadí.
)
)
)
)
Přesně tak, dům se tu stává vizuálním rozšířením skály. Jen místo hrubého masivu kamene nasazuje do popředí beton. Ne v hranaté kostce, ale zajímavě utvářeném zvlnění. To nese část střechy rodinného domu. Kde přesně končí a začíná, je nesnadné odlišit, protože ta střecha je překrytá vegetačním pokryvem.
)
)
)
)
Dům, který je jen další skálou
„V prvních krocích jsme navrhli stavbu, která byla vytvořena metodou deformace terénu,“ popisuje tvůrčí postup Szymon Rozwalka, šéfarchitekt studia RO_AR. Terén na severozápadní straně plynule přechází v umělý „kopec“ domu, a z jihovýchodní strany byl seříznut do geometrické roviny.
)
)
Forma stavby tím zároveň řeší přiměřenou míru osvětlení místností přirozeným denním světlem, otázku „úzkého“ vjezdu ze strany města. A taky poněkud problematickou lokalizaci sousední stavby na hranici pozemku z jižní strany, která by narušovala výhledy/soukromí obyvatel.
)
)
Jako tvar výsledného objektu je rovněž poměrně pestré i materiálové řešení. Pochopitelně, vévodí mu beton, který je v interiéru všudypřítomnou součástí podlah, stěn a vykroužených stropů. Hliník se hlásí z rámů oken a dveří, ocel se zase připomíná sloupy, konstrukcemi schodiště a některých zakázkových kousků nábytku.
)
)
Tyto industriální prvky připomínají domu ono město. Dýhované DTB desky, dubové obklady stěn a podhledů, ve dřevě vedené schodiště pak zase upozorňují na dvojakost jeho „přírodní“ duše. Materiálovou sestavu doplňují neutrální keramické dlažby a tenkovrstvé omítky v bílé barvě. Rodinný dům na hranici dvou světů, městského a přírodního, je nesnadno zařaditelným dílem. Protože si z každého z těch světů bere to, co se mu hodí a líbí nejvíc.
Zdroj: RO_AR Szymon Rozwalka architects
Foto-kredit: Viola Hertelová
