Bude válka? Raději se z nálezů krásných hřibů radujte. A víte co? Nechte nějaké v lese

„Proč pláčeš, maminko?,“ ptá se Prdelka ve Zlatých úhořích (předloha: Ota Pavel, Jak jsem potkal ryby, zfilmováno 1979, režie: Karel Kachyňa) „Když je hodně hub, bude válka,“ odpoví maminka. „Nevěř tomu, to je pověra,“ reaguje otec. „Svatá pravda je to.“ „Blbost, babský kecy.“ „Ba ne, říkala to babička Karolína. Před světovou válkou (tou první pozn. red.) taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a hlad.“ Srdceryvná scéna nad obří hromadou posbíraných hřibů končí v oblacích, pilot shazuje bombu… Symbolika podobně silná jako motocyklový závod projíždějící historickým centrem krásného italského města. Doba uchvácená rychlostí a výkonem a náhle střih… a tím samým městem pochodují vojáci, kované boty duní o dlažbu, někdo rozezní zvon a je sestřelen (Federico Fellini).

V knize Jak jsem potkal ryby je téma úrody hub a války zpracováno trochu jinak: "Bratr Hugo našel stráň plnou bílých hřibů. Museli si dokonce půjčit nůše od tety Karolíny. Ta s maminkou plakala, protože pověra praví, že když roste hodně hub, bude válka. Příští rok nás zabrali Němci. Tatínek a bratři museli do koncentráku. Dětství skončilo," píše spisovatel.

Vlastně prastarou pověru o úrodě hub a válce pomohl tak trochu rozšířit právě i spisovatel Ota Pavel, když ji připomněl ve své knize Jak jsem potkal ryby. A režisér Karel Kachyňa pak učinil to samé ve filmu Zlatí úhoři, respektive scénárista Karel Kachyňa. Tato pověra zřejmě vznikla během 1. světové války, zdaleka však nejde o pověru ryze českou, rozšířena je například i v Rusku a na Ukrajině. 

Na druhou stranu však existují i důkazy, že neuvěřitelná úroda smrkových hřibů (takzvaných bílých hřibů) válku nepřinesla. A za jedním z nich stojí samotné božstvo českých houbařů, pan Smotlacha. V jedné z jeho knih, konkrétně z roku 1947, najdete informaci, že v září roku 1934 vyrostlo ve střední Evropě a obzvláště u nás tolik hřibů smrkových, že byly na trhy dováženy přímo po fůrách. Žádná válka však bezprostředně poté nevypukla, druhá světová válka začala až o pět let později, v roce 1939. Dr. Smotlacha však na závěr statě konstatuje: „Jen jich vždycky najít plný koš!" O možných souvislostech růstu hub a války vůbec nepíše, jen o radosti z nálezů.

V souvislosti s velkou úrodou hub existuje ještě jedna pověra, respektive lidová pranostika: "Když roste hodně hub, bude dlouhá zima a hodně sněhu.“ Jak si ji ale přebrat, když houby rostou během sezóny nerovnoměrně? Zajímavá je též mayská věštba (orakulum, latinsky oraculum = předpověď budoucích událostí včetně událostí na vzdáleném místě), která říká, že když houby rostou na východní straně lesa, hrozí konflikty mezi národy.

Ať je tomu, jak chce, pověrčivost se vlastně může i nemusí vyplatit. Obecně jsou pověrčivější národy s velkým podílem věřících (v Evropě např. Italové a Španělé). Jistá studie italských psychiatrů prý dokonce říká, že pověrčiví lidé, kteří kvůli pověrám dodržují různé rituály, mohou v budoucnu více trpět úzkostmi a depresemi. Urputné dodržování většího množství různých rituálů nás může stresovat natolik, že můžeme přestat být schopni plnohodnotně žít. Ovšem jiní odborníci naopak tvrdí (např. psycholog Paul Foxman zabývající se léčbu úzkostí), že pověrčivost může přinášet pozitivní placebo efekt. Jak? Pokud si myslíte, že vám něco pomůže, může to událost ovlivnit pozitivně. Podle Foxmana je ve víře obrovské množství síly. Jenže pověra o růstu hub a válce patří mezi takzvané fobické (bojácné) pověry. A právě ty mohou do našich životů zasahovat negativně a způsobovat úzkosti. Fobické pověry podle psychologů nepřináší vůbec žádný prospěch. 

Dr. Smotlacha tedy pravdu dí, ostatně jako vždy: „Jen jich vždycky najít plný koš!" Na to se zaměřme. Velké a krásné nálezy hub by nám měly především způsobovat radost. Ostatně neradostná část vzpomínek na dětství, které podle Oty Pavla NÁHLE SKONČILO, dovedla tohoto českého spisovatele až na psychiatrickou kliniku. Ta první byla rakouská. Ota Pavel napsal: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku, zatáhl se mi mozek, jako by přišla mlha z Alp. Potkal jsem jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy. Měl kopyta, chlupy a rohy. A staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu.“ Naplno u něj propukla bipolární porucha, dostal první manický záchvat. Šel bos sněhem, z hořícího stavení vyváděl zvířata. Myslel si, že je Kristus. Z rakouské psychiatrické léčebny volal příteli spisovateli Arnoštu Lustigovi, že na pokoji vedle něj sedí Adolf Hitler a předstírá, že je švec…

Šli jsme na houby s nejmladším synem (10 let) v sobotu, později odpoledne, jen na hodinu, než se setmí. Poslal jsem ho na místo, které ještě starousedlíci neznají. Teprve nedávno to tam lesníci prořezali a lesík vyčistili. Samé mladé doubky, ale už dost vysoké, hodně prosvětleno, na zemi spousta listí. Chodil jsem pár minut po cestách okolo a hledal v trávě. A když jsem k němu po chvíli došel, seděl před hromadou posbíraných hříbků dubových, okolo něj všude další, oči navrch hlavy a blekotal radostně: „Taaati, to je neskutečný, masakr, něco takového vidím poprvé. Já vůbec nevím, co má dělat…“ I tak může vypadat čirá radost. Cestou zpět jsme potkávali spousty muchomůrek červených, to pro potěšení oka a duše. A také bedel, některé měly průměr klobouku větší jak 40 cm. Dotek mystiky, dinosauři mezi houbami. Ryzec smrkový, ryzec peprný, babky, holubinky, klouzci, pýchavky, masáci, václavky. Škoda že se nějaké české houbě neříká lidově dědek, mohlo by to růst poblíž babek. Houbařské léto i podzim naráz. Doma už pak převládala hrdost a hned se pustil do čištění a sušení. Další český houbař je na světě…

Nejlepší bude si fobickou pověru vůbec nepřipouštět. Ale na houby si musíme dát pozor. Především by v přírodě neměly projít mrazem, dochází při tom k rozkladu bílkovin a konzumace takových hub je vlastně něčím podobným, jako bychom snědli zkažené maso. Oproti zkaženému masu se sice neotrávíme, ale špatně nám bude. O starých a hnijících houbách nemluvě, ty nám už vyloženě usilují o život. Ovšem po nakrájení na malé kousky a orestování cca 10 minut na oleji můžeme takto upravené houby skladovat v mrazáku klidně i rok. Jen musíme nejprve posbírat plodnice čerstvé, mladší, zdravé a nepřemrzlé. Určitě je sbírejte do košíku, případně papírové či dřevěné bedýnky, nikdy ne do plastových sáčků a tašek. Houby by se rychle zapařily a jejich jakost i bezpečnost by se rapidně zhoršily. Navíc zásadně sbíráme jen ty druhy, které známe, na ty ostatní s sebou nosíme fotoaparát. Mykologům nevadí nadměrné sběry hub houbaři, ale především s tím související nárůst množství otrav. A bohužel i smrtelných.

I když většinu objemu hub představuje voda, kvůli vysokému obsahu vláknin jsou houby těžko stravitelné. Omezit jejich konzumaci by měly obzvláště malé děti a lidé s citlivějším trávením. Smaženici si přitom dáme přes den, ale ne večer. A pokud se nám z hub přece jen udělá špatně, hlavním pravidlem je rychle vše vyzvracet, spolknout živočišné uhlí a zapít černým hořkým čajem. Pak už často ani není zapotřebí lékařská pomoc.

A obchodování? Prodej nasbíraných hub do výkupu je v podstatě v pořádku, ale kdybyste chtěli houby vyloženě sbírat za účelem podnikání, už vám nestačí jen živnostenský list, ale potřebujete také osvědčení prokazující znalost hub. Jinak hrozí deseti tisícová pokuta. Navíc nesmíte sbírat chráněné druhy hub, za ty jsou pokuty ještě mnohem vyšší. Dobrou zprávou však je, že tyto houby nejsou vzácné náhodou a narazí na ně opravdu jen málokdo, navíc v minimálním množství.

HOUBAŘENÍ NAZDAR, ČERTU PO HLAVĚ KRUMPÁČEM… a prosím, nějaké houby v lese nechte.

Zdroj: denik.cz, idnes.cz, tn.nova.cz, Wikipedia, iprima.cz, csfd.cz, odpovedi.cz, myko.cz, czechmycology.org, nahouby.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby, Karel Kachyňa: Zlatí úhoři

PS: Nezapomeňte si udělat kvíz, jak se vyznáte v houbách: