Jak přeměnit jílovitou půdu v zahradě na výživnou, vzdušnou a plodnou ornici

Jílovitá půda je těžká a nepropustná, za dešťů z ní nemůže odtékat voda a dochází k zamokření. Po jílovitých svazích dešťovka jen steče, na rovině zůstane stát. Rostliny nemají dostatek kyslíku a špatně vysychají, jejich kořínky uhnívají. Jílovitá půda má navíc sklony k zhutňování, za mokra tvoří hroudy a za sucha puká. Často se také mýlíme predikcí jílovité půdy, tedy kde obvykle bývá. Není, není to podél vodních toků, tam je půda nejčastěji písčitá, ale ve vyšších polohách u skalních masivů. Tedy v krajině kopcovité, hornaté.

Předně je třeba si uvědomit, že jílovitá půda vlastně není zlo, ale ve své podstatě půda panenská, ze které si můžeme cílevědomě udělat přesně takovou zeminu, jako potřebujeme. Zásaditější, neutrální či kyselejší? Proč ne. Pokud budete přidávat štěpku z kůry a kompost z listů, rašelinu a lesní hrabanku z jehličí, bude mít nižší pH, bude kyselá. A právě to ocení například keře borůvek, brusinek nebo okrasné pěnišníky, azalky a hortenzie. Nebo můžeme naopak přidávat síran amonný a vápnit, například mletým vápencem. Vápenitou půdu ocení třeba šeříky, hvozdíky, zvonky a plaménky. Měnit vlastnosti jílovité půdy tedy můžeme na různých místech zahrady různě. Skvělé je také přidávání dřevního popela, respektive i takzvaného biouhlu, biouhlí, což je nedostatečně spálené dřevo rozemleté na drobné kousky. Biouhel se k hnojení používal tisíceletí.

V případě jílovité půdy nemusíme řešit rovnou celý pozemek, třeba už jen z toho důvodu, že pokládání nových travních koberců je ideální do písku. Ale i proto, že lze sáhnout v některých částech zahrady po rostlinách, které nemají s těžkou jílovitou půdou problém. Z trvalek jsou to například máky, kopretiny, orlíčky, plaménky, náprstníky, srdcovky, kosatce, bohyšky, denivky, čemeřice, škornice a kapradiny, třeba pérovník. Z keřů štědřence, svídy, hlohyně, hlohy, dřišťály, komule Davidova, mahonie, růže, hortenzie, tavolníky, kaliny a weigelie. Z listnatých dřevin bříza, japonský javor, muchovník, eukalyptus, štědřenec, jabloně a hrušeň vrbolistá. Z jehličnanů jedle korejská, araukárie, cypřišky, jinan dvoulaločný, smrk ztepilý, sivý a pichlavý, jalovce, tisovec dvouřadý a elegantní jedlovec kanadský.

Tento krátký výčet dostatečně popisuje fakt, že i zahrada s jílovitou půdou může vypadat pěkně. Problém nebývá ani s dřevinami, pokud vykopeme dostatečně velké výsadbové jámy a jílovitou půdu smícháme s výživnou hmotou (např. kompostem) a odlehčíme pískem. Nějakou dobu si dřeviny s touto hmotou vystačí a později jim dokonce může vyhovovat vyšší vlhkost okolního jílu, třeba jabloním. Nesmí však jít vyloženě o pozemky silně podmáčené, kde je možné vysadit jen konkrétní druhy okrasných dřevin a na většinu ovocných můžeme rovnou zapomenout.

Nejjednodušším řešením by sice mohla být výměna jílovité půdy za kvalitní ornici, to má však několik překážek. Předně je zakázáno s ornicí obchodovat. Tedy s tou ornicí, jež je pod ochranou Státního pozemkového úřadu, který nahradil od roku 2013 někdejší Pozemkový fond České republiky. Při významných například dopravních stavbách pak dochází k paradoxům, kdy je stržená ornice rozdávána. Na menších pozemcích se sice provádí v konkrétních případech skrývka ornice také (třeba před stavbou nového domu), ale ta se později využije právě na tomto pozemku. Ornice prostě není běžně dostupná, lidé to sice často řeší rybničním bahnem, které je podle mnohých velmi výživným materiálem a do zahrad se hodí. Jenže… Současné rybniční bahno obsahuje například mnoho těžkých kovů.

Využití rybničního bahna v zahradách je vůbec složitá problematika. Vybagrované bahno ze dna rybníků se nechává několik let uležet v takzvané deponii (dočasné skládce), aby mohlo dojít na vzduchu k procesům rozkladu. Dříve se bahno dokonce rozváželo po polích jako hnojivo, dnes je to ale právě pro vysoký obsah těžkých kovů zakázané. Problémem navíc nejsou jen těžké kovy, ale i semena plevelů, která si s bahnem na zahradu zavlečeme a pak se konkrétních plevelů již nezbavíme. Například semínka přesliček a křídlatek. Pravdou sice je, že půda získaná od rybníkářů je pro mnoho lidí nejjednodušším a často i jediným dostupným řešením, přesto je však nemůžeme doporučit.

Dalším problémem je vlhkost, těžké jílovité půdy jsou obvykle podmáčené, proto je často nejprve nutné vyřešit jejich odvodnění. Bez něj by stejně neměla výměna půdy smysl, stejně jako její vylepšování. Výsledkem by stále byla podmáčená půda, protože se obvykle vymění jen svrchní vrstva, případně se na ni nový materiál dokonce jen naveze. Jak si tedy s jílovitou půdou poradit? A kdy začít?

Zpracování těžké jílovité půdy prostě není snadné. Potřebujeme hned několik důležitých agrotechnických zásahů. Většinou je třeba začít odvodněním, pokračovat rytím a zlepšováním půdních vlastností. Vesměs tedy jde o nezbytné zúrodňovací práce.

Odvodňování je důležité pro vysoký obsah vody, kterou jílovitá půda zadržuje. Nejsnadnější je to na svažitých pozemcích, kde se udělají rýhy kolmo na vrstevnice, na rovinatých pozemcích se však nevyhneme drenážování, tedy zakopání drenážního potrubí, které bude nejlépe odvádět vodu na konkrétní místo, odkud ji dokonce můžeme zase využít. Pokud se systém drenáže a jímání odváděné vody provede správně. Jde o drahé řešení, ale z dlouhodobého hlediska se určitě vyplatí. Při systematickém odvádění vody bude jílovitá půda postupně prosychat a její vylepšování bude snadnější. Potíž ale je, že drenáž musí být uložena dost hluboko a výkopové práce jsou proto náročné. Bez mechanizace by to vlastně byl pokus o překonání poválečných budovatelských rekordů.

Nejprve si vytyčíme plochu, na které chceme jílovitou půdou vylepšit. Nejčastěji jde o plochu, kde plánujeme založit záhony. Pokud nesáhneme v prvním kroku k odvodnění, je třeba plochu alespoň zorat. Nejprve ale posekáme porost (nejčastěji travní či luční) na této ploše co nejníže, na povrch navezeme chlévský hnůj (ne však velké množství) a písek a vše zaryjeme. Čím větší plocha, tím větší bude potřeba techniky. Přece jen zrýt do hloubky ručně jílovitou půdu a zapravit do ní dostatek humózního materiálu i odlehčujícího písku není zrovna fyzicky snadný úkol. Úplně nejlepší je orba, ta však nemá na menších plochách smysl. Sáhnout lze především po různých zahradních kultivátorech. 

To provedeme nejlépe na podzim a poté necháme půdu v takzvaně hrubé brázdě, prostě ji neuhrabáváme. Necháme hroudy, aby se mohly přes zimu rozpadnout. Tak začínáme s postupným návratem mikroorganismů do půdy, stejně jako žížal. Na jaře pak půdu znova zryjeme do hloubky, aby se vrstvy důkladně promísily. Velké množství hnoje nesmíme použít z jednoduchého důvodu, rozklad je v jílovité půdě stále minimální, pouze bychom v ní hnůj uzamkli a místo rozkladu by nastalo jeho bohapusté hnití. Hnůj prostě aplikujeme v menším množství mnoho let po sobě.

V prvním vegetačním období pěstujeme výhradně takové rostliny, které vlastnosti půdy ještě zlepší. Například hrách a fazole, luskoobilní směsi a svazenku vratičolistou. Nejlepší je kombinace rostlin, které přidají do půdy vzdušný dusík vázaný na jejich kořenový systém (hrách, peluška, fazole, vojtěška a jiné) a rostlin, které vytvoří tak hustý porost, že plevele nedostanou šanci. Zároveň kořenový systém těchto rostlin pomáhá s provzdušněním půdy a zarytím rostlinné hmoty do půdy získáváme zelené hnojení. Určitě je skvělá hořčice a řepka, které rostou rychle, stejně jako třeba oves.

Na podzim veškerou rostlinnou hmotu prvního vegetačního období posekáme, necháme ležet na ploše a zapravíme do půdy. Nejlépe spolu s dalším množstvím chlévského hnoje a písku. Je obzvláště důležité, aby byla posekaná rostlinná hmota co nejvíce rozmělněna, nestačí ji jen podříznout kosou. Další možností je zapravit do půdy ještě mladé rostliny. Po zorání (zrytí) plochy necháme půdu opět do jara v hrubé brázdě. Na jaře opět provedeme zkypření, čímž hmoty opět pořádně promísíme. A až v tomto roce můžeme zkusit náročnější plodiny a můžeme se dočkat první vlastní úrody. Čili trvá zhruba rok a půl, než vytvoříme záhony vhodné ke skutečnému zahradničení, tedy především tomu zelinářskému.

Vylepšování původně jílovité půdy nás samozřejmě čeká i v dalších letech, navíc je vhodné si vytvořit osevní plán. To znamená si rozdělit plodiny podle jejich nároků na živiny, hovoříme o dělení rostlin na tratě, které jsou 3. Podle toho si plochu rozdělíme na 3 typy záhonů.

Mezi zeleninu první tratě patří především košťáloviny (zelí, kapusta, květák, kedluben) a plodová zelenina (rajče, paprika, lilek, tykve, okurky, melouny, cukety, dýně). Tyto na živiny náročné druhy snesou ve vegetačním období přihnojení organickými hnojivy.

Zelenina druhé tratě má střední nároky na živiny a právě tou je ideální po roce a půl úprav jílovité půdy začít. Jde o kořenovou a listovou zeleninu a také cibuloviny. Prostě budete mít v prvním produkčním roce spoustu mrkve, celeru, petržele, ředkviček, červené řepy, salátu, špenátu, mangoldu, cibule, česneku a pórku. Po sklizni opět vysejeme zelené hnojení a co vyroste ještě do zimy zaryjeme spolu s hnojem.

Třetí část plochy osejeme převážně luskovou zeleninou (hrách, fazole, bob), což jsou druhy, na jejichž kořenech žijí hlízkové bakterie fixující vzdušný dusík. Půdu tak obohacují a připravují na pěstování rostlin první tratě v dalším roce. Vesměs jde o rostliny čeledi bobovité (Fabaceae). V dalším roce vysejeme tyto rostliny třetí tratě na plochu, kde jsme předtím pěstovali rostliny první tratě, případně zde budeme pěstovat rostliny druhé tratě. Na podzim nesmíme každý rok zapomenou na vylepšování půdy chlévským hnojem a pokud je to třeba, pak zároveň i pískem pro odlehčení půdy.

Půda prostě musí být stále dobře propustná pro vodu i plyny, kořeny rostlin potřebují ukotvení v terénu (v půdě), živiny, vodu a vzduch.

Na živiny nejsou chudé jen jílovité půdy. Může jít i o půdy písčité, kamenité, stejně jako kompost dovezený z kompostárny. Může být plný klacíků, listí a různých zbytků ze zahrad a domácností, může být dokonce i dost kyselý. Kompost z kompostáren prostě nemusí být vůbec kvalitní výživnou hmotou, ale jen hmotou, kterou ještě musíme pro pěstování upravit. Často má i vysoký podíl hlíny. Ano i dovezený kompost je často třeba vylepšit chlévským hnojem a zeleným hnojením, případně alespoň nejprve smísit s běžnou zeminou či zahradním substrátem. Zrychlíme tak rozkládání kompostu. Dobré je též si předem zjistit něco o kvalitě kompostu z konkrétní kompostárny. Vždy platí, že čím je kompost starší, tím je hodnotnější, musí však opravdu něco obsahovat. Nechat si dovézt z kompostárny hromadu hlíny je zbytečně drahý nesmysl. Už jen kvůli ceně dopravy.

Zdroj: zahradkarskaporadna.cz, itrvalky.cz, idnes.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, denik.cz, ireceptar.cz