Jak se z PET lahví vlastně staví dům? Důležité je správně pěchovat

Zrovna včera jsme to počítali. I když se preferenčně PET-lahvím snažíme spíše vyhýbat, úplně to bez nich doma nedáváme. Nejen Vincentkou ve skle (v nevratném skle) živ je člověk, a tak občas doplňujeme hořčík minerálkou, která se kupuje v plastu. Šumivá limonáda se kupuje jedna dvě za měsíc, jen tak na chuť. To zle nevypadá. Jenže co doma kontrolujeme, na cestách si většinou kazíme.

Naše auto vydalo svědectví o tom, že se tři až čtyři PET-láhve měsíčně pro řidiče koupí. A když se k tomu připočítají ještě tu a tam nějaké osvěžující nápoje pro děti? Zkrátka, nedopočítali jsme to. Zakotvili jsme někde na výsledku, že měsíčně projde naší domácností, koupíme si okolo dvaceti PET-lahví. To je ve výsledku přibližně 240 ročně. A taková cifra vůbec nevypadá jako výsledek domácnosti, která se preferenčně PET-lahvím snaží spíše vyhýbat. Nezabodovali jsme.

Jak to asi vypadá v domácnosti, které plastové láhve vůbec neřeší, anebo je zrovna tak preferenčně schválně nakupují? Schválně, kolik PET-lahví projde vaší domácností za měsíc nebo rok?

Protože pohled do mezinárodní statistiky je pak docela zdrcující.

Průměrná britská domácnost takhle nakoupí okolo 500 PET-lahví ročně. Ve Francii je to prý třináct petek na osobu měsíčně. Průměrný Američan si nakoupí 167 nápojů v petce ročně, Nizozemci jich zkonzumují 156 ročně. A v Dánsku to počítají přes litry (375,2 l), což by mohlo dát extrémních 250 PET-lahví na osobu. Dohromady je to moře plastů, které se bude rozkládat stovky let. Protože nikomu za pořádnou recyklaci zatím nestojí a vyrábět stále nové zatím vyjde laciněji.

Nápad na zálohování PET-lahví, který by se měl v Česku rozběhnout v polovině roku 2025, tak hned dává o trochu víc smyslu. Protože co jiného s petkami vlastně dělat?

Stavět z nich domy? To by s naší stavební legislativou asi neprošlo.

Jak se to ale vlastně dělá?

Jaký je ten doporučený postup pro stavbu z plastů, které zatím nikomu za pořádnou recyklaci zatím nestojí? Jeden takový slavný modelový případ proběhl médii v roce 2011. Do stavby domu se jako první (nejspíš) pustili v Nigérii.

Ročně tam totiž vyprodukovali 2 miliardy PET-lahví, které tehdy recyklovat neuměli. Tak je pálili anebo vršili na skládkách, aniž by jedno nebo druhé bylo nějak rozumné. Proto z nich v Kaduně, nedaleko hlavního města, zkusili postavit pětadvacet domů.

Klidně si dělejte poznámky, byl to projekt nabitý inspirací.

Měli spočítáno, že na dům kruhového půdorysu (přesnou výměru bohužel neuváděli), s jednou ložnicí, obývacím pokojem, koupelnou, toaletou a kuchyní, bude třeba 7 800 plastových lahví. Kterých měli nazbyt. Pochvalovali si, že v nákladech na stavbu a materiál takový objekt přijde třetinu toho, co by stál podobný dům z betonu a cihel.

Zmíněny byly i další vlastnosti takových domů. Třeba že jejich tepelně-izolační vlastnosti byly na výši, protože silné zdi a písek uvnitř PET-lahví sloužily jako spolehlivá přepážka. Izolovala dům od slunečního žáru a pomáhala udržovat nízké teploty v interiéru. Padla informace o tom, že plasto-pískové zdi jsou odolné vůči otřesům země, a že jsou neprůstřelné.

Tuhle výhodu snad v Česku potřebovat nebudeme.

Jinak ty stavby z plastových lahví v Nigérii vznikaly na betonovém základu, a petky byly plněné prosívaným pískem. Byla to fuška, ale o pracovní sílu tam nouzi nemají. Měli s tím tenkrát velké plány, psalo se o tom, že by takových domů mohli stavět až 20-25 procent každoroční poptávky. A tím odčerpávat přibližně 500 milionů litrů petek ze vznikajícího odpadu.

Jenže když se v Kaduni dostavělo, zájem zahraničních médií utichl.

Těžko říct, jak si tamní modelová vesnička stojí dnes. A jestli ty domy ještě vůbec stojí. Zájem o takové alternativní stavby se totiž z Nigérie přesunul do jiných koutů světa. Do Indie, střední a Jižní Ameriky. Regionů, kde taky mají hluboko do kapsy a plastových odpadů nazbyt.

Od tam přišla další z praxe vycházející zhodnocení kladů tohoto netradičního stavebního materiálu. Ale také zmínky o několika záporech.

Prakticky všichni chválí stavby z PET-lahví jako low-cost (nízkonákladové) řešení. Ovšem řešení, které je hodně heavy-time. Nasypat pře-katrovaný suchý písek do petky je práce na minutku, s pěchováním na dvě, tři. Ale ty petky nejprve musíte někde v dostatečném množství sehnat.

S tím, co doma vyprodukujete sami, byste museli stavbu dlouho odkládat. Třeba naše domácnost by na ten nigerijský domeček spořila materiál dvaatřicet let. A to už je snad vážně lepší hypotéka.

Chce to je někde vyhrabat na skládce (to je ale špinavé a pracné, musíte je čistit), nebo mít předem zamluvený odběr někde v obchodě, restauraci. Drtivá většina z těch zemí, kde stavět z PET-lahví zkouší, nemá fungující systém sběru a třídění odpadů. A tak je to shánění materiálu opravdu časově náročným počinem. Materiál musíte někde skladovat. A na ten jeden hypotetický dům je toho plastového staviva zapotřebí dvanáct kubíků.

Co je tam dál?

Ty písko-plastové cihly jsou chválené za svou odolnost. Prý jsou dvacetkrát odolnější než cihlové konstrukce. Nejsou tak křehké, jako pálené cihly. Jsou také lehčí (zatímco cihla váží 2,58 kilogramu, plná petka s pískem má 1,38 kg). Hmotnost dutého betonového bloku o rozměrech 200 × 200 × 400 mm je 20,08 kg a pevnost v tlaku 6,38 MPa, zatímco hmotnost bloku z plastových lahví je 24,85 kg a pevnost v tlaku 10,03 MPa. Plastové láhve tedy zlepšují vlastnosti zdiva z hlediska hmotnosti a pevnosti.

S životností alternativního materiálu je to ale zapeklité. O PET-lahvích se mluví jako o něčem, co se bude pohozené v přírodě rozkládat 300 let. Jenže plasty také křehnou, rozkládají se. Pořád by to mělo stačit na padesátiletou - stoletou životnost konstrukce, nicméně je to jen odhad. Žádnou stoletou stavbu z petek zatím nemáme, a tak je s takovým odhadem spojená velká nejistota. Šetříme sice třetinu ceny, ale pokud je životnost ještě o něco kratší, už by se to třeba nemuselo úplně vyplácet.

Teoretickou výhodou má být i znovu-použitelnost. Jednou naplněnou petku z jedné stavby můžeme použít i na jiné stavbě. To ale v principu „umí“ i normální cihla. Další výhodou je, že plastové cihly jsou vysoce flexibilní. To znamená, že na stavbě budete potřebovat mnohem méně jiných staviv. V podstatně vše (kromě základů a střešní konstrukce) vyřešíte s petkami. Bez překladů, rámů. I když asi záleží na užitém stavebním postupu a konkrétním stavebním plánu.

Výhody PET-lahví se pojí s tím, že jsou řekněme primitivním stavebním materiálem. S touhle skládačkou si poradíte i bez zednického vzdělání, jen s trochou praktického umu. Oproti betonu nebo cihlám tu také nepotřebujete čas na vyzrávání konstrukce, zdiva. Je to tedy o cosi rychlejší.

A jak se to má s bezpečností? Když tedy pomineme tu nigerijskou neprůstřelnost, moc v praxi zatím technické normy testovány nebyly. Ví se, že taková stavba ustojí zemětřesení, protože tu kinetickou sílu rozvádí celým objeme konstrukce. To se za výhodu u nás zrovna počítat nedá. Ani to, že taková stavba odolá termitům. Ti tu zatím nepobíhají. Problém by mohl být v případě požáru. Žár by totiž deformoval plastové láhve. Nemuselo by nutně dojít k zásadnímu narušení stavby, ale při hoření by se z ní uvolňovaly do ovzduší velmi toxické plyny.

Zrovna tak jako u cihel nebo betonu pak platí, že všechny ty strukturní vlastnosti a chvála souvisí s kvalitou produktu. Když plastové láhve pěchujete pískem dobře, funguje to skvěle. Když to ale ošidíte, nastanou problémy. Třeba se statikou.

Moderní staviva jsou vyráběna průmyslově, sériově. A mají normy, kontrolu. Tu kvalitu vám ale u domácky plněných PET nikdo garantovat předem nemůže. Je hezké, že absorpce vody plastovou lahví je 0 %. Ale jestli někdo nedostatečně naplnil nebo špatně zašrouboval, je problém na světě.

Když seženete dostatek materiálu (plastových lahví) a máte dostatečný zdroj plniva (sypkého a překatrovaného písku – čím jemnější, tím lepší), můžete se pustit do plnění. Pořádně pěchovat!

Staví se zpravidla na pevných základech, nebo alespoň na cementovém loži. To v případě pilířů. Těmi se většinou začíná. Zahloubení pilířů – základů by pro jednopodlažní stavbu mělo sahat 60 centimetrů pod zem.

Naplněné PET-lahve kladete do „zdí“ naplocho. Můžete je prokládat pojivem – jílem, promazávat blátem anebo je klást nahrubo a provazovat lankem, sítí. Možné je i zapracování suti, i klasické malty.

Nejprve budujte sloupy a pilíře, teprve pak je napojujte stěnami. Nejprve okna, střechu až pak. K hotové stavbě můžete dodat vymazávanou omítku – vnitřní, vnější. A výsledek poté navápnit, obílit.

To je v podstatě všechno, prostor pro experimenty (a možná selhání) je tedy víc než široký.

Těžko říct, jak jim to ekonomicky vychází v Kostarice, Kamerunu, Uruguayi, Indii, na Filipínách nebo Nigérii, ale nezdá se, že by stavby z PET-lahví byly nějak výrazně na vzestupu. Dohromady zatím při desítkách (mediálně vděčných) experimentů vznikly jednotky stovek takových domů. A to zrovna nevypovídá o nějakém boomu a nadšení. Jako inspirace to ale špatné není.

Nemusíte z nich stavět rovnou celý dům, ale třeba nějakou jinou malou užitkovou stavbu, něco skromného, nenáročného a bez ohlášky. Třeba malý zahradní domek, skleník, kůlnu na nářadí, přístřešek na kola, vyvýšené záhonky, terasy, visuté zahrady?

To už zní o něco uvěřitelněji a smysluplněji. Na to nastřádáme materiálu všichni dost.

Zdroj: EarthDay.org, Jersey.com, Ekolist.cz BBC.com, slideshare.net, quora.com, inews.co.uk, owlaction.com, eco-technologia.com, Instructables.com