S odstupem bezmála šedesáti let se dnes na Zelenou revoluci vzpomíná o dost méně pozitivně. Přestala být tím pozitivním, motivujícím příběhem, jako kdysi. Stala se historií novodobého korporačního kolonialismu, historií, kterou by bylo prý lepší neopakovat.
V Česku povědomí o Zelené revoluci není valné. Jako každý úspěch „toho zlého“ západního světa totiž nepatřila v Československu 60. a 70. let ke sledovaným procesům. A že to bude úspěch, to bylo zřejmé v době, kdy u nás Pražské jaro zadusily bratrské tanky, a kdy jsme u nás měli zkrátka jiné starosti. Výklad o Zelené revoluci jsme tak získali až s odstupem času, z druhé ruky. Jenže ten výklad se ukázal být poněkud zkreslený a nepřesný, a zasloužil by si dnes, kdy se volá po opakování tohoto originálního zemědělského zázraku, zpřesnění.
Že je to trochu moc zamotaných informací najednou? To klubko začneme rozmotávat tím, co to vlastně ta Zelená revoluce byla. Svůj název získala v roce 1968, a označovala se jí série procesů organizovaných americkou Agenturou pro regionální rozvoj. Přesněji tedy Normanem Borlaugem, americkým šlechtitelem, který za ni v roce 1970 získal, mimo vagónu plného dalších mezinárodních ocenění, i Nobelovu cenu za mír.
 )
V krátkosti – planeta Země tehdy zažívala do té doby nebývalý populační boom – a s tím se v některých regionech pojil extrémní nedostatek potravin. Podvýživou, zvláště pak v zemích rychle se populačně zmnožujících – těch rozvojových - trpěly miliony lidí. A katastrofy v podobě hladomorů stály doslova za dveřmi. Zemědělství, provozně projektované stále na předválečnou praxi, zkrátka nestíhalo uživit tolik lidí najednou.
Napomohla tomu i ničivá sucha, vyčerpaná obhospodařovaná půda, škůdci a patogeny zemědělských plodin. Na konci tohoto globálního průšvihu se zřetelně rýsovala miliarda hlady mrtvých a svět, který by ten dnešní v ničem nepřipomínal. A do toho vstoupil Borlaug, sršící inovacemi. S plodinami, které byly vyšlechtěné s rezistencí (odolností) vůči typickým škůdcům a patogenům. Odrůdami, které byly výnosnější.
 )
Přičtěte k tomu mechanizaci a intenzifikaci zemědělských provozů, a máte před sebou téměř dokonalý obraz Zelené revoluce. Přerodu řekněme zastaralého zemědělství v zemědělství moderní, které dramaticky navýšilo produkci a dokázalo víceméně nasytit země Třetího světa.
Borlaug a jeho následovníci ukázali rozvojovým zemím, co dokážou hnojiva, pesticidy. A v kritický moment skutečně zachránili situaci. Zelená revoluce byla považována za jeden z největších úspěchů lidstva. Tedy, alespoň tak se to říkalo. S odstupem času se začalo ukazovat, že zvolené prostředky sice odpovídaly situaci v době realizace, ale dnes se ten proces za zrovna famózní považovat prý nedá. Protože možná přinesl lidem po celém světě jídlo, ale taky novou formu závislosti.
)
Indie, ne zrovna dobrý příklad
Za názorný příklad úspěchu Zelené revoluce byla dlouho považována Indie.
Stát, který v 60. letech zažíval masivní boom populace a kde zemědělství „nestíhalo“. A proto byla Indie závislá na dovozu potravinové pomoci ze zahraničí. Borlaug tady zabodoval s krátkostébelnou pšenicí, odolnou rzi travní, a s hnojivy a pesticidy a spoustou dalších novinek. Říkalo se, že indičtí farmáři nebyli schopni se svými zastaralými metodami čelit potravinové krizi, a že nápady, které tu realizoval americký šlechtitel, vedly k rekordní sklizni, která nahradila závislost na dovozu potravinovou soběstačností.
Indové by tedy asi měli být ti první, kteří by dnes měli být nadšení ze Zelené revoluce. Ale nejsou. A dnes tvrdí, že to tenkrát celé bylo trochu jinak.
Podle nich se k té domácí potravinové krizi v 60. letech propracovali sami – ne růstem populace anebo zastaralým zemědělstvím – ale sérií vlastních chybných politických rozhodnutí.
V roce 1947 se rozhodovali, na jakou kartu vsadí. Jestli na podporu zemědělství, anebo na těžký průmysl. A protože Indie disponovala víc než hodnotnými ložisky a zdroji nerostných surovin, vsadil tehdy premiér Nehru na těžký průmysl. Jelikož nerostné suroviny garantovaly ekonomický obrat a vývoz. Kam? Do USA. Ale co budou Indové jíst, když jejich země vsadí na těžký průmysl? I na to existovala odpověď. Za ty vyvážené nerostné suroviny budou do Indie proudit výpěstky ze Severní Ameriky.
Indie se rozhodla – a ne, nebylo to šťastné rozhodnutí – zříci se vlastní potravní bezpečnosti výměnou za devizy. K tomu špatnému rozhodnutí se brzy přidalo ještě jedno. Indové, očarovaní kouzlem ziskového vývozu, transformovali své zemědělství z domácí produkce potravin na výrobu technických plodin. Stali se největšími vývozci juty, a jedněmi z největších producentů bavlny. Poměrně žíznivých hospodářských plodin.
Indické zemědělství mělo po celou dobu potenciál nasytit své vlastní občany a přirůstající populaci, ale místo toho šlo cestou těžkého průmyslu a produkce technických plodin. A fungovalo to, relativně dobře, než udeřila sucha v roce 1965. Dvouletá suchá epizoda zasáhla celý svět. Američané měli rázem na export nadbytečných poživatin méně, v Indii ale neměli žádné. Juta ani bavlna se jíst nedá.
)
Z louže pod okap
Indové tuhle nehezkou kapitolu své historie nehážou na USA, nezbavují se osobní odpovědnosti. I když určitá hořkost z toho, že se do hladomoru vlastně nechali vmanipulovat výhodným vývozem, v nich pořád přetrvávala.
Proto taky šlechtitele Normana Borlauga nevnímají jako spasitele. S osivy totiž přivezl i hnojiva a pesticidy. Indové disponovali dostatkem vlastních variant a odrůd, a díky rohatému skotu měli i dostatek vlastních organických hnojiv. Jedinou předností šlechtěného osiva od Borlauga prý bylo, že dobře snášelo ty extrémní dávky hnojiv a pesticidů, na které byla americká šlechtitelská praxe nastavená. A když Indové „přeprogramovali“ své zemědělství na to intenzivní a moderní, pěstovali sice více – ale taky za mnohem větší cenu.
)
Místo průměru 8 kilogramů hnojiva na jednu vypěstovanou tunu poživatin v roce 1970 používali 44 kilogramů. A nebylo to hnojivo z domácí produkce, ale z dovozu, ze Států.
Zelená revoluce přiměla Indii vzdát se vlastních odrůd a plodin, a upřednostnit ty, které byly vyšlechtěny v zahraničí. Vedla taky k tomu, že museli přistoupit na masivní dovoz hnojiv a pesticidů. Ještě dnes za ně platí 17,3 miliard dolarů ročně. Američané už jim sice dávno nemusí vozit potravinovou pomoc, Indie se uživí sama. Ale k soběstačnosti to má daleko, protože se stala závislá na dovozu osiv, hnojiv a pesticidů. A platí za ně, stejně jako na počátku, vývozem nerostných surovin.
A znovu – Indie by sama mohla těžit ze svého nerostného bohatství, mohla by se uživit bez dovozu hnojiv a pesticidů – kdyby tedy prve nevsadila na špatnou kartu, nedala průchod špatným politicky motivovaným rozhodnutím. Zelenou revoluci by nepotřebovala, protože by žádnou potravní krizi ani nepocítila.
)
Zní to – dnes – poněkud nevděčně. Ale musí se nechat, že když necháme to zhodnocení indické situace na Indech, nezní ten příběh o Zelené revoluci zdaleka tak pozitivně. Indie zkrátka není tím správným příkladem úspěchu Zelené revoluce. Jaké jiné dobré příklady tu tedy jsou? To je právě to, nad čím se dnes odborníci pozastavují. Indický scénář se totiž s obměnami zopakoval prakticky všude.
Rozvojové země „dostaly“ cosi jako potravní soběstačnost, ale vykoupily jí další závislostí - na dovozu osiva, hnojiv, pesticidů. Většinou vyplácenou vlastními nerostnými zdroji. V Africe tak lidé (ne tedy všude) neumírají hlady, ale ekonomicky si určitě nepolepšili. Není to růst, jen neférová výměna. Jen další forma vytěžování, starý dobrý kolonialismus, jen verze 2.0.
)
Novou Zelenou revoluci? Raději ne
S intenzifikací zemědělství se pochopitelně pojí řada dalších zásadních environmentálních problémů. Ukazuje se, že intenzivnější nemusí nutně znamenat lepší, protože si žádá stále se zvyšující přísun zdrojů – a stále větší devastaci životního prostředí. Intenzivní zemědělství také není zrovna odolné vůči klimatickým změnám. Vede to k výpadkům v nastaveném systému. Které tu a tam může vykrýt dovoz výpěstků odjinud, ale řešení to není trvalé ani udržitelné.
Ruská invaze a válka na Ukrajině zatřásla světem ve velké míře i proto, že Ukrajina patřila k majoritním producentům obilí, jež zásobovalo rozvojové země a bylo rezervou pro případy nouze a výpadky. A tento zásadní propad, riziko pro globální potravní bezpečnost, by dnes rádi světoví lídři řešili něčím, co nazývají novou Zelenou revolucí.
)
Na autentickém příkladu historie Indie jde ale vidět, že Zelená revoluce nebyla úplně tím řešením, které přineslo soběstačnost. Není to ani tak návod, jako spíš varování. Jednotlivé státy musí na své soběstačnosti zapracovat samy, s využitím prostředků, které mají k dispozici. Možná s intenzivní podporou ze zahraničí, ale nikoliv ve formátu novodobé řízené koloniální závislosti.
Zdroj: TheConversation.com, TheWire.in, SBC.edu, Wikipedie.org, Guardian.co.uk, sciendedirect.com, TheNationalGeographic.com
