Termín „mikroplast“ poprvé v roce 2004 použil anglický badatel Richard Thompson, když popisoval frakci titěrného odpadu vyplavovaného na britských pláží. Škoda jen, že si pojmenování nenechal patentovat. Název se totiž zažil, a dnes tak z definice nazýváme různorodé úlomky a fragmenty plastů, které se jako znečišťující složka, odpad, vyskytují ve vodě, půdě a vzduchu.
Za mikroplasty považujeme různorodé úlomky plastů, které nejsou větší než 5 milimetrů (pak už by šlo o makro-plasty), a nejsou menší než 100 nanometrů (ještě menší, pod 1 mikrometr, by byly nanoplasty).
Rozlišujeme přitom mikroplasty primární – ty už menší než 5 mm vznikly, byly tak vyrobeny – typicky jde o různé abrazivní kuličky v čisticích prostředcích, mýdlech, peelingové kosmetice, doplňku barviv.
A pak jsou tu mikroplasty sekundární. Ty postupně vznikají nalámáním makro-plastů, rozpraskáním a odlupováním z větších plastových částí. Třeba z pneumatik, nebo sepráním a sušením oděvů s umělými vlákny.
)
A menší bude ještě menší
Podstatné je zmínit, že i z primárních mikroplastů se postupně stanou mikroplasty sekundární. Plasty se totiž dále štěpí. Tím se vlastně rozkrývá jedna z oblíbených leč nepravdivě vypadajících pouček. A to, že plastové odpadky se v přírodě rozkládají stovky až let.
Ona to pravda je i není, a sami se můžete přesvědčit o tom, že ten vyhozený sáček nebo igelitka v křoví zmizí z očí ještě za vašeho života. Zmizí – roztrhá se, umenší. Z makro-plastového odpadu tedy po čase vznikne mikroplastový, a z něj o něco později nanoplastový. Takový už si pro jeho nepatrnost bez elektronového mikroskopu jen tak neprohlédneme.
)
Ale to neznamená, že by tam nebyl. Zmenšování měřítka velikosti částeček plastového odpadu pak nejspíš neznamená zmenšování velikosti problémů. I když, právě v tomhle bodě to začíná být složité a až překvapivě nejasné.
My totiž zatím nevíme, jestli nám – potažmo životnímu prostředí – ony mikroplasty vlastně škodí. To je hodně odvážná věta, a zaslouží si dovysvětlení. Takže na to musíme jinak. Určitě víme, že nám – a životnímu prostředí – mikroplasty neprospívají. Nemáme z nich užitek, je to odpad. To ale nutně neznamená, že by nám přímo škodil.
)
Čím by mohly škodit?
Na druhé straně víme, že ona mikroskopická vlákénka, plastové hrudky a nepatrné odštěpky by se tam bez naší pomoci nedostaly. Jsou tam, nepůvodní, zanesené, cizorodé, umělé. A tak, ve zřejmé návaznosti na to, že zanášíme odpad nepatrného měřítka tam, kde dříve nikdy nebyl, usuzujeme, že by mohl škodit.
Mikroplasty jsou potenciálně nebezpečné, pravděpodobně závadné. Jistotu ale vážně zatím nemáme, což je docela v rozporu s katastroficky laděnými titulky v médiích, kde se občas o mikroplastech zmíní. Zatím totiž není jasné, jak by nám vlastně měly/mohly mikroplasty škodit.
Jednou z variant je, že bychom je ke své škodě mohli vdechovat, a tím zanášet své plíce, podobně jako je to s popílkem. A pak by – v našem dýchacím ústrojí – intenzivně dráždily tkáně, a podpořily těžké záněty plic, rakovinné bujení. To se klidně někdy stát může, ale velikost a koncentrace mikroplastů není taková, aby to bylo reálné. Možná kdyby někdo strávil pár dní bez masky v brusírně plastů?
Pravděpodobnější se jeví být, že by nám mikroplasty mohly škodit chemicky. To proto, že jsou vyrobeny s pomocí změkčovadel, stabilizátorů, pigmentů. Sloučenin, které by – poté co je dostaneme dovnitř těla – mohly uvolňovat závadné látky.
S přímou toxicitou mikroplastů to valné není, doloženu jí nemáme. Ale že by se například z barviv v mikroplastech mohly uvolňovat nějaké hormonální disruptory, které by mohly mít vedlejší účinky na lidské zdraví? To až tak nepravděpodobně nezní. Spekulativní a rovněž nedoloženou hypotézou je, že by mikroplasty uvnitř našeho organismu mohly fungovat jako „magnet“, který by k sobě přitahoval další toxické a závadné sloučeniny, koncentroval je a zabraňoval jejich vylučování. Je to ale pořád jenom teorie.
)
Neškodné jako prach. Možná.
Může to fungovat přesně naopak, a mikroplasty mohou sloužit jako balastní hmota, která projde našimi plícemi (nebo střevy) a nezměněná vyjde ven, případně s sebou vezme jiné nečistoty. Ostatně o tom, jestli z nás „vyjdou“ ven, bude vždy rozhodovat spousta maličkostí.
Mikroplasty mohou mít podobu (hodně hodně) malých třísek, které se třeba ve výstelkové tkání zapíchnou a nepustí. Mohou to být ohlazené kuličky, vlákna, nepatrné střípky. A každý z těchto patvarů se může uvnitř lidského organismu chovat jinak. A jinak působit - z hlediska složení materiálu, váhy, velikosti – na lidské zdraví.
)
Špatně se to zkoumá, a ještě hůře testuje. Ale zajímat by nás to mělo, protože do velmi osobního kontaktu s mikroplasty přicházíme už nyní. Vdechnutím, spolknutím spolu s přijímáním potravy nebo při pití. Podle současných odborných studií do sebe dostáváme od tuctů částeček po desítky tisíc kusů mikroplastů každý den.
Za jeden rok do sebe dostaneme víceméně všichni tolik mikroplastů, že by to vyvážila hmotnost řekněme jedné kreditní karty nebo občanky. Něco mezi 25 – 45 gramy. A už to nějakou dobu trvá. Tady by se vyplatilo zpozornět: pokud to už nějakou dobu trvá, jak to, že se nic šokujícího zatím neděje?
Žijící lidské tělo totiž dost všeobecně působí jako sběrač nečistot ze svého okolí. Ročně například vdechneme a spolkneme okolo 30+ gramů prachu. A katastrofa to není, protože se v nás nijak zvlášť neusazuje, nestřádá a nekoncertuje. Prostě jej jako nestravitelnou položku vnějšího příjmu vyloučíme, vykašleme ven a vysmrkáme.
A je dost pravděpodobné, že s mikroplasty je to podobné. Že je to jen další znečišťující složka v našem životním prostředí, inertní materiál, který nám nikterak neprospěje, ale nejspíš ani extra neškodí. I když – nevíme to jistě – spíš se tím uklidňujeme.
)
Čas na paniku nenastal
Je tedy rozumné si dávat na mikroplasty pozor, a nezvyšovat necíleně jejich pasivní „příjem“, protože o jejich skutečném vlivu na lidské zdraví zatím víme jen velmi málo. Co ale víme jistě, a potěšující to zrovna není, že mikroplastů kolem nás bude přibývat. V roce 2040 by se množství plastových odpadů ukládaných na skládkách mělo zvýšit na nějakých 380 milionů tun. A tou dobou už kolem nás bude přibližně 10 milionů tun ve formě „mikro“. Zatím to nevypadá, že by se mikroplasty kolem nás vyskytovaly v takových koncentracích, aby to zamávalo s naším zdravím.
)
Pokud se ale množství plastů nezmenší, mohlo by se to změnit. A z miniaturního mikro-problému by se mohl stát opravdu pořádný. Čím menší totiž jsou, tím snáze prostupují do živých systémů, organismů. A jejich potenciál škodit by se tím mohl zvětšit.
Materiály: Ekolist.cz, Novinky.cz, Nature.com, ScienceAlert.com, Pubs.ACS.edu, NationalGeographic.com
