Padesát milisekund. To není ani pořádné mrknutí oka. Přesně takhle krátký časový úsek ale stačí podle odborníků k tomu, abychom se rozhodli, jestli právě to, co vidíme, shledáváme zajímavým, odpudivým, či krásným. Těch padesát milisekund je doba, kdy se v nás utvoří něco, co se dá nazvat „prvním dojmem“.
A jak se říká, první dojem napodruhé neuděláte. Proto na něm tolik záleží. Útlé modelky anebo boubelky? Muži, jejichž těla jen hrají svaly, anebo dobrácké civilní typy? To naštěstí řešit nemusíme. Pravidlo o padesáti milisekundách přitom neplatí jen pro povrchní hodnocení vzhledu lidí okolo nás.
Týká se rovněž architektury, při hodnocení krásy budov. Tady to ovšem začíná být trochu složitější.
Protože když přijde na nějaké hodnocení krásy, jsou ta měřítka kvality (stejně jako u hodnocení krásy lidí) povětšinou dost subjektivní. Shrnuje to úsloví, které jistě dobře znáte. Praví: „Tisíc lidí – tisíc chutí“. To, co se líbí jednomu, se nutně nemusí pozdávat druhému. Nebo ne?
Ne, i když to tak dlouho vypadalo.
)
Až donedávna totiž panovala v hodnocení krás architektury jediná shoda. A to na vzájemné neshodě. Tedy v prohlášení, že lidé se vzájemně nejspíš nikdy na tom, jestli je nějaká budova krásná či nikoliv, společně asi nedomluví. Tohle smírné univerzální prohlášení se vcelku zažilo, o jeho pravdivosti se moc nepochybovalo.
Jenže docela nedávno na jeho chybnost a faktickou nesprávnost začaly útočit psycholožky z univerzit ve Swansea a Bournemouthu, a brzy se k nim přidal i zástup architektů. Proč?
Lidé se totiž možná neshodnou na tom, jestli je nějaká budova hezká. Ale k výrazné shodě dospějí, když mají označit budovy ošklivé a nehezké.
)
Vypadá to jako hra se slovy. Ale tím obráceným postupem – identifikací ošklivého – je možné poměrně zřetelně vymezit to, co víceméně všem naopak přijde hezké, nebo aspoň necítí potřebu to kritizovat. A pořád k tomu stačí těch padesát milisekund času zběžného pohledu.
Zmíněné psycholožky (Irene Reppa a Siné McDougallová) se tomu fenoménu „vzhlednosti budov“ začaly věnovat podrobněji. A povšimly si, že i když je to s nějakou hmatatelnou definicí krásy docela na pováženou, určité vzorce se v tom uspořádání rozpoznat dají.
)
Vzorce, které se opakují
Například není bez zajímavosti, že se ideální profil oken v domech „ustálil“ na pravzoru, který odpovídá tzv. Zlatého obdélníku.
Ten zachovává poměr stran, výšky k šířce, v 1:1,6. Zlatý obdélník se přitom nedá považovat za nějakou novinku. Jako „ideální“ podobu obdélníku jej takhle prezentovali už geometři a matematikové v Babylonii, v 9. století před naším letopočtem. Je to obdélník, na který kouknete, a podvědomě vám přijde tak nějak přiměřený, dostatečný, vhodný.
Velmi silným faktorem krásy budov představují rysy, které v sobě nesou nám nějak blízkou povědomost, důvěrnost či známost. Pokud jsme s něčím obeznámeni předem, náš nervový systém to lépe zpracuje a snáze zařadí. A jestli se k tomu třeba pojí ještě nějaké z minulosti příjemné vzpomínky, je i tento rys na cizí budově vnímán velmi pozitivně.
„To také nepřímo vysvětluje, proč v architektuře vznikají určité trendy, z nichž se třeba stávají celé slohy,“ dodávají psycholožky. „Pokud určitý rys opakovaně vídáme a oslavujeme ho, stává se nám důvěrně známým a ve svém prostředí ho chceme vyhledávat, potkávat.“
Podstatnou roli sehrává i faktor očekávání. Některé prvky máme spojené s určitými stavbami, a automaticky je očekáváme ve všech budovách podobného typu. Muzea a galerie chceme s velkými sály a světlé; kostely nás ohromují výškou svých stropů a pocitovým chladem; nemocnice očekáváme čisté a spíše tiché. Pokud se budova trefí do našich očekávání, máme to za splněné a spíš ji zařadíme mezi funkční a krásné.
)
S funkčností, užitým designem, je třeba počítat též. Těší nás věci přehledné, praktické, efektivní. Takové, v nichž se dokážeme snadno orientovat. Budovy tohoto typu nás těší, chceme v nich trávit více času – než v nepřehledných, chaoticky spletitých a nepraktických objektech. Dobrý design, který „myslí na své uživatele“ je tedy důležitý.
To už ale do hodnocení krás budov vstupují architekti, kteří rovněž vypozorovali pár předpokladů krásy budov.
)
Co ke kráse prozradí architekti?
Povšimli si například, že lidé preferují fasády úpravné, čisté, přehledné a takzvaně čitelné. Když mohou vidět, jak na sebe jednotlivé nosné prvky navazují, mají takové budovy raději. Lidé si také libují v budovách, které vynikají nějakou zajímavou texturou. Může to být třeba nějaký ornament, zdobení. Ale pozor, musí to mít současně symetrické i fraktální vlastnosti, aby se to doopravdy líbilo.
K nejrůznějším vzorům, zdobení a ornamentům je pak třeba dodat, že budovy musí vizuálně odrážet různá měřítka. Jako když vidíte nějaký stavební kolos, mělo by vás něco z jeho kontury zaujmout a přitáhnout váš pohled – a tohle místo by mělo odhalit nějaký detail, do nějž se dál zanoříte a uvidíte zase něco dalšího. Třeba ten ornament. Budova pak bude „přitažlivá“ z různých vzdáleností.
Budova by určitě měla dbát toho, aby její měřítka a proporce byly ve vzájemném souladu. Takové totiž působí harmoničtěji. Podle architektů lidé docela neradi velké prázdné stěny, které se nesou v úrovni jejich očí. A stejně nelibě nesou ve své oční výšce i prosklené plochy.
)
Prý je to proto - dodávají psycholožky – že sklo jako materiál se lidem špatně čte. Je matoucí, nedá se na něj pořádně zaostřit zrak, protože je zčásti odrazivé a zčásti průsvitné.
Symetrii je třeba uplatňovat i v lokálním návrhu.
Budova z principu může být asymetrická, ale aby byla považována za krásnou, musí být stavební objemy na obou stranách centrální osy „vyvážené“. Symetrie ale nutně neznamená závislost na pravých úhlech. Vlastně všude, kde to aspoň trochu jde, se vyplatí v návrhu využívat sílu křivek. Organické tvary dělají lidem radost.
A samozřejmě, lidi těší budovy, které respektují ducha místa a přidržující se toho, co je v místě zažité. Novinky a novotvary bývají přijímány s nevolí.
)
Krásné budovy dělají radost
Přidržet se těchto doporučení – jejichž výčet určitě není definitivní – znamená přiblížit se ideálu krásy budov. Anebo se aspoň vyhnout tomu, aby byla hned po prvním pohledu označena za nehezkou a ošklivou.
Proč by ale mělo záležet na tom, jestli je nějaká budova hezká či nikoliv – nestačí, že to jsou čtyři stěny a střecha nad hlavou? Ne. Krásná budova totiž může přinést radost a spokojenost do každodenního života. Krásné, dobře navržené domy mohou výrazně zlepšit duševní zdraví obyvatel. Atraktivní, dobře vybudované prostředí může snížit stres, zvýšit pocit štěstí a přispět k pocitu klidu a spokojenosti.
)
Krásná budova znamená, že si někdo dal záležet na tom, aby udělal něco navíc. Estetická přitažlivost bydlení může vést například k občanské hrdosti, kdy obyvatelé přebírají kolektivní odpovědnost za údržbu a zlepšování svého prostředí.
Jen se podívejte, kolik komunitních a okrašlovacích spolků je kolem „krásných“ historických center měst – a kolik na panelákových sídlištích. Na kráse budov – i když je těžké ji na rozdíl od ošklivosti popsat – opravdu záleží.
Zdroj: ČeskéStavby.cz, Theaestheccity.com, Neenan.com, alliedbuildings.com, TheConversation.com, tandofonline.com
)
)
