Ne každý vnímá samotu jako ten největší problém, a na svém klidu a soukromí skutečně dává záležet. Následující přehlídka sídel z celého světa ale patří k těm, které faktor odloučení posouvají až ke krajním mezím. Jaké jsou jejich příběhy?
Počkejte, až odejdou medvědi
Ittoqqortoormiit je součástí samosprávného celku Sermersooq, který překrývá osídlení celého fjordu Kangertittivaq, a nachází se v Grónsku. To, že lidé budou mít problém správně napsat zdejší adresu, je ale jen jedním z vysvětlení, proč sem pošta doráží jen jednou za šest měsíců. Tím druhým je, že je vždy třeba čekat, až trochu sejde led. Proto vesnice patří k jedněm z nejizolovanějších sídel na planetě. V překladu znamená její název Obyvatelé velkých domů, a zabydlena je oficiálně od roku 1820. Nejste tu úplně sami, ve vašem okolí se nachází 345 dalších lidí. Překážkou k vzájemným návštěvám jsou tu hlavně hladoví lední medvědi. Od Evropy vás tu dělí 2000 kilometrů oceánu.
)
)
Život mezi ovcemi
Lukomir je po všech stránkách malebnou a rázovitou vesničkou, usazenou při východním okraji Bosny a Hercegoviny. Vznikla někdy ve 14. století, a od té doby se příliš nezměnila. Čas tu plyne v odlišném tempu díky tomu, že se nachází v nadmořské výšce 1500 metrů, a nejbližší sjízdná cesta končí 12 kilometrů odtud, v říčním kaňonu. Když napadne sníh, půl roku se odtud prakticky nedostanete. Vzdušnou čarou jste tady od Sarajeva jen 40 kilometrů, ale izolace geografických bariér je téměř totální. Počet stálých obyvatel? Posledních 13 lidí, kteří se živí – stejně jako před staletími – pastevectvím. Je to krásné místo, pokud se chcete ztratit z civilizace.
)
)
Pěšky nebo vrtulníkem?
Počtem obyvatel, izolovaností i kontinuální délkou zasídlení je balkánskému Lukomiru arizonský Supai velmi podobný. V klimatických podmínkách a nadmořské výšce se naopak liší velmi dramaticky. Sídlo je součástí národního parku, indiánské rezervace a přiléhá k Velkému kaňonu. Typické je tu přeldouhé období sucha a extrémní plusové teploty. Dovnitř se dostanete jen pěšky, nebo na hřbetě muly. A ani to od roku 2009 není snadné, protože povodně zlikvidovaly zpřístupňující mosty. Nouzový transport a zásobování tu tedy zatím zajišťují vrtulníky. Zdejší komunita čítá 17 lidí, kteří tu udržují trekingovou stezku a tábořiště pro případ, že by sem přeci jen zabloudili nějací turisté. Supai platí za nejodlehlejší sídlo v USA.
)
)
Se sopkou v zádech
Střípek britského impéria, ztracený v jižním Atlantiku. To ještě tak zle nezní. Ale informace o tom, že na opravdovou kontinentální souši to odtud máte buď 2800 kilometrů (k Africe) anebo 3200 kilometrů (pokud chcete do Jižní Ameriky), by vás už nahlodat mohla. Stejně jako to, že celý Tristan da Cunha je ne úplně klidnou sopkou. V téměř absolutní izolaci od zbytku světa tu žije 246 obyvatel. Kteří jsou ale se svým odloučením nadmíru spokojení. Když byli naposledy v roce 1960 všichni evakuovaní (kvůli sopečné činnosti), hlasovalo po vybouření vulkánu pro návrat na ostrov 98 % z nich. Většina z místních má dvě zaměstnání – buď jsou rybáři, nebo pastevci – a k tomu mají jisté i úřednické místo v samosprávě. U ostrova zakotví 9 lodí ročně.
)
)
Ztraceni mezi ostrovy
Chcete se čistě geograficky nacházet v Evropě, ale přitom nechcete být součástí EU? Jednou z variant, které vám to umožňují (včetně patřičné porce sociální izolace) je vesnice Gasadalur na Faerských ostrovech. Nabízí překrásnou a dramatickou krajinu, výhled na jeden z nejvyšších vodopádů severu. Žije tu 10 lidí, k „městu“ je to jen přes kopec, ale o moc víc lidí tam nežije. Dostat se odtud do pokročilejší civilizace znamená použít víc než jednu loď, propracovat se až k malému letišti a odtud vyrazit do Dánska. Od kontinentu vás dělí 1700 kilometrů. Do Skotska to teoreticky máte blíž, ale není to nic, co by stálo za výlet jen kvůli nakupování.
)
)
Nový stát v Evropě?
Kraj a samosprávný celek Finmark se stal součástí Norska kolem roku 1576, a od té doby prakticky nepřetržitě usiluje o dosažení své nezávislosti. Od místa, které je izolováno na nejzazším severu západní Evropy, hluboce usazené za polárním kruhem, se to může zdát poněkud netaktické. Svéráznost obyvatel ale vysvětluje, že s ostatními nemohou nalézt společnou řeč. Pořád se tu ještě mluví historickou staronorštinou a místními dialekty domorodého etnika Sámi. Pokud vám nevadí jazyková i geografická bariéra, předlouhá polární noc a věčná zima, je tohle to správné místo pro vás. Zvlášť, jestli rádi rybaříte.
)
)
Jedna velká rodina
Láska k rybaření a vaše nezměrná obliba chuti čerstvých kokosů by z vás mohla jednou udělat ideálního adepta pro zasídlení Palmerstonu na Cookových ostrovech. Prstence korálových útesů, z nichž tu a tam vykukuje kousek souše porostlé palmami. Míra izolace je tu extrémní. Ano, do „hlavního města“ Rarotongu je to „jen“ 500, ale do Austrálie rovnou 6730 km. Na druhou stranu, i tady funguje internet (4 hodiny denně), a jsou tu k dispozici i dva satelitní telefony, takže úplně anonymní tohle útočiště úplně není. Výhody? Panuje tu nepředstíraně rodinná atmosféra, protože většina starousedlíků jsou přímí potomci jednoho otce-námořníka a jeho čtyř manželek. Nevýhoda? Cookovy ostrovy si až nehezky užívají nejrůznějších hurikánů a tajfunů.
)
)
Izolace není zadarmo
Aljašské Barrow rozhodně není nějakou malou vesnicí. Má 4000 stálých obyvatel, což jej činí jedním z nejseverněji a přitom nejhustěji zasídlených celků. Odlehlost sídla přitom efektivně brání tomu, aby sem vedla nějaká konvenční infrastruktura, a s vzhledem k podmínkám podnebí to tady není divoké ani s leteckou přepravou. Lidé jsou zcela závislí na lodích, které tu kotví jen během krátkého období relativního letního bezledí. Těži se tu můžete na mrazivé klima, 95 dnů plných nočního šera a poměrně extrémní ceny veškerého spotřebního zboží. Místní obyvatelé, přepestrá směska domorodých etnik a dobrodruhů, se starají především o těžbu ropy. Takže o přírodě a ekologii si tu s nimi moc nepovykládáte, a globální oteplování tu nejspíš nevnímají jako problém.
)
)
Muzeum na konci světa
Tvrdit o nějakém sídle, že je „největší na celém kontinentu“, obvykle předznamenává určitá očekávání. V případě Grytvikenu, usazeném na výběžku ostrova Jižní Georgie, by vás pak mohlo čekat zklamání. Tato nejzazší výspa civilizace u samé Antarktidy, má totiž jen relativně stálé 3 obyvatele. Přesněji, i ti tři tu přebývají jen v letní sezóně. Nachází se tu velká zásobní stanice s palivem, kostel, obchod a muzeum velrybářství. Dohromady ale nic, co by stálo za zastávku. Za nové osadníky tu ale budou rádi, a britská koruna vám jistě připlatí za to, že hranice jejich dominia budete udržovat živé.
)
)
