Ne že by včela medonosná nebyla průměrným a poměrně univerzálním opylovačem. Ale rozhodně není opylovačem jediným. Funkci opylení zprostředkovává dobře dalších 20 000 druhů živočichů. Dělají to i včely samotářky, vosičky, motýli a můry, mušky. A taky hezkých pár druhů obratlovců. K těm se ale pro jejich užitečnost přesto neobracíme a nevelebíme je tak, jako včely medonosné.
Je zvláštní, že ze skupiny tak pestré a rozmanité, jako jsou opylovači, jsme si vybrali jen jediný druh, a ten se snažíme všemožně podporovat a chránit. Je to paradox, překvapivější o to, že jinde jeho zrádnou podstatu chápeme. Například snahu pomáhat návratu obojživelníků a vodních bezobratlých do české krajiny tím, že bychom v ní zřídili více rybochovných rybníků, správně vyhodnocujeme jako pomýlenou. Jenže stejně pomýlená je i snaha o ochranu našich opylovačů skrze podporu chovu včely medonosné.
Kapr nebo včela?
S určitou nadsázkou se dá říct, že včela medonosná je jen trochu jiný kapr. Tedy hospodářské zvíře, chované lidmi pro užitek. Co z toho plyne? Že stejně jako byznys kapřínů anebo lány řepky na polích nevedou k navýšení biodiverzity, nevede k ní ani naše česká podpora chovu včel. Ostatně, s bahnitými zahnojenými kapřími rybníky a postřiky vylepšovanými lány řepky se dostáváme do podobných problémů, jako s chovem včel.
Je nepříjemné to slyšet, ale pilné včelky nám v ochraně přírody zkrátka nejsou moc platné. Spíš naopak. A je jen důsledkem naší zaslepenosti a neschopnosti chápat věci v širších souvislostech, že jsme si nechali nakukat, že mezi slovy o „opylovačích v krizi“ a „včelou medonosnou“ leží rovnítko.
)
Ta masáž nepřesnostmi jde ale ještě o něco dál. V debatách, a to nejen s aktivními včelaři – ti jsou povětšinou rozumní - často zaznívá, za jak mnoho včelám vděčíme. Že nebýt jich, pomřeme tu hlady. Proč? Protože 75 % z pěstovaných hospodářských plodin se bez opylení prý neobejde.
Pravda je ale jen to, že jimi zprostředkovaná funkce opylení je potřebná a navýsost užitečná. Pravdou už ale není, že za to užitečné opylování mohou jen včely medonosné. Z jejich absence by žádné dramatické planetární hladomory nevznikly.
Hra na city
Výnos těch tří čtvrtin hospodářsky pěstovaných plodin totiž včely zvyšují jen asi o 9 procent, a o zbytek se starají ty nás neoslovující bezejmenné a neatraktivní druhy užitečných opylovačů. Rajčata a lilky zase patří k těm plodinám, na nichž včely medonosné jen sbírají nektar, ale neopylují je. Většina kalorií, které konzumujeme, nemá s opylovači vůbec nic společného.
Ty pro lidskou výživu nejzásadnější plodiny, jako pšenice nebo rýže, jsou samosprašné. Opylovače vůbec nepotřebují. Takže když vám někde v obchodě pod vlivem popularizační kampaně ukáží prázdné regály – abyste všichni viděli, jak by vypadal svět bez včel – pravda to není.
Svět bez včel medonosných by nebyl koncem květnatých luk ani ovocných sadů. Většina druhů rostlin se bez nich s přehledem obejde. A většina těch jiných opylovačů by odchod včel medonosných nejspíš taky uvítala. Proč?
Jsou pro ně konkurencí. Dost neférovou konkurencí. Zatímco jiné druhy opylovačů se musí vyrovnávat se skutečnou krizí – úbytkem stanovišť, chemizací zemědělství, klimatickými změnami a třeba predací, patogeny a nemocemi – my mezi ně, do jejich přirození prostředí, vnášíme opečovávanou a ochraňovanou protekční organizovanou letku včel. Která je z daného území konkurenčně vytlačí.
)
Včelami k vyhubení opylovačů
Všude, kde se objeví úly se včelami, se sníží počet i druhová rozmanitost jiných druhů opylovačů. Dalším problémem může být šíření nemocí, které včely prostřednictvím navštívených květů přenesou na ostatní divoké opylovače.
Dlouhodobá přítomnost včel v lokalitě též vytváří „včelí krajinu“ – území, v němž se udrží jen ty druhy rostlin, které se jim dobře a snadno opylují. Naopak rostliny, které by potřebovaly specializované opylovače, tu šanci nemají. Zkrátka není všechno zlato, co se třpytí – a ani louka plná květů neznamená rozmanitost, pokud je opylována čistě včelami.
Včela medonosná není specialista, ale generalista. Nemá vybrané chutě ani zvláštní adaptaci ke sběru pylu ve vzácných rostlinách. Přežije z monokultur, v lesích, obejde se jen s několika dominantními druhy rostlin. Prakticky kdekoliv, kam ji vyvezeme.
Mimochodem, ono včelami zprostředkované opylení, přenos pylu, není produktem nějakého cíleného záměru „být užitečná“. Včely medonosné sbírají pyl jako potravu, zdroj bílkovin. Z rostlin ho primárně odnáší pryč, stahují ho do úlu. A to, že jim tu a tam nějaké zrnko při návštěvě stejného druhu rostliny z ochlupeného těla odpadne, je z jejich pozice spíše chyba. Ale to už je jen takový střípek.
Rozšířená a určitě ne vzácná
Podstatnější je, že včely medonosné jsou svou hojností přesným opakem vzácnosti. Jen v Česku funguje 660 000 registrovaných včelstev.
V přepočtu na obyvatele jich máme – po Turecku a Rumunsku – nejvíc na celém světě. Populační propad jí – na rozdíl od jiných druhů opylovačů – vůbec nehrozí. Naopak v kontinentálních měřítcích máme v Evropě až převčeleno. Globálně jejich počty rostou a včelstva jsou cíleně šířena i mimo místa svého původního areálu. A přesto, když se zavede řeč na to, že je třeba chránit opylovače, skončí to zhusta zase u včel medonosných, komunitních úlech, včelích loukách, městských eko-včelínech a dotacích pro včelaře.
Jenže ochrana včel medonosných není ochranou opylovačů. Podpora včelstev je ryze záležitostí zemědělského hospodaření, hospodářských zájmů. Nikoliv ochrana přírody.
Opylování rostlin zprostředkovávané chovnými včelami nelze ekologickou službou, jedná se o službu poskytovanou hospodářským živočichem zemědělské krajině. Včela medonosná je jen trochu jiný kapr. Hospodářské zvíře. A s ochranou přírody, biodiverzity, mizejících opylovačů, nám opravdu nepomůže. Spíš uškodí.
Zdroj: mujrozhlas.cz, Ekolist.cz, Science.org, lsugacenter.com, Vcelky.cz, Gardenista.com
