Pyramidy, mrakodrapy a pochybná ekologie moderních eko-staveb

Pyramidy už mají to nejlepší za sebou, ale stavební kvalitu jim upřít nelze. Zrovna ta v Gíze, jež s pomocí 100 000 dělníků (skutečně šlo o placené zedníky, otroci jen „šoupali“ kameny na stavbu) vznikla před 4600 lety, je toho nádherným dokladem. Vyrostla za necelých 20 let, a se svou výšku 140 metrů aspirovala ve své době na titul nejvyšší stavby světa. To už je pochopitelně starověk a dávná minulost, nicméně stojí dodnes. Pro další objemné a hlavně vyšší rekordmanské stavby, které následovaly, to už zrovna neplatí.

Vůbec prvním oficiálním „mrakodrapem“ se v roce 1885 stala budova Home Insurance Building, vystavěná v Chicagu. S pozdějším přístavkem to dotáhla na pouhých 12 pater výšky, což by dnes mezi světovou ligou výškových staveb neobstálo. Zesíleným betonovým skeletem a nosnou ocelí ale poukázala na konstrukční cestu, jíž se budou inspirovat stovky dalších věžáků. Dnes je za standard mrakodrapu považována výška minimálně 100 – 150 metrů, a nejméně 40 podlaží uvnitř. Ve světě stojí mrakodrapů stovky (zhruba 3600), přičemž globální prvenství vede Čína, USA, Spojené arabské emiráty a Japonsko. A neustále jich přibývá, přestože jsme se od 80. let 19. století vlastně nedobrali v debatě o jejich celkové prospěšnosti jasného závěru. Nebo ho jen pořád nechceme pochopit.

Mrakodrapy totiž zprvu působily dojmem fantastické a praktické myšlenky. Na minimální jednotku zastavěné plochy tu vměstnáte ohromné množství obyvatel. Zástavba tažená do výšek nepochybně omezuje potřebu stavebního prostoru. Do jednoho obřího domu se klidně vejde celá čtvrť. Jenže k vystavění této horizontální čtvrti je zapotřebí častokrát více stavebního materiálu, než kdybychom stavěli naplacato, drželi se takříkajíc při zemi. A onen stavební a strukturní materiál, typicky ocel nebo železobeton, je často energeticky náročnější, než staviva, s nimiž si vystačíme v úrovni ulice. A těch zádrhelů je pochopitelně víc.

Klasické rodinné domky můžete stavět podle principů udržitelnosti a zásad pasivního domu v přiměřené orientaci ke světovým stranám, mrakodrap bude neoptimálně čnít vždy a všude. Mrakodrapy se extrémně přehřívají a vymrzají, proto musí být dokonale zaizolovány a jejich vnitřní klima regulováno. Jsou nezměrně hladové po energii, protože všechny vnitřní procesy v nich si ji žádají. Pitnou i užitkovou vodu je zapotřebí pumpovat do výše desítek pater, a kdyby se zastavily výtahy v šachtách, jsou rázem neobyvatelné. To by se u placatých domů nejspíš nestalo.

Výhodu toho, že do jednoho obřího mrakodrapu teoreticky sestěhujeme celou čtvrť, pak většinou stírá to, že jen zřídka jsou plně „apartmánově“ zařízeny k obývání. Dost často naplňují funkce spíše administrativní. Přitom náklady na jejich výstavbu pořád odpovídají celé čtvrti. A vcelku nedávno byl rozbit i mýtus o tom, že by snad mrakodrapy měly být ekonomičtější a ekologičtější variantou zasídlení. Jejich provozní bilance, náklady na udržení funkčnosti, jsou vpravdě děsivé, mrakodrapy produkují až o 140 % více emisí, než co do počtu obyvatel srovnatelné ne-výškové zasídlení. Zdaleka nejhorší je to ale s jejich životností. Vystavěny jsou opravdu kvalitně, ze super-odolných materiálů, aby přečkaly (aspoň jedno) století. Jenže se toho málokdy dočkají.

S čestnou výjimkou newyorského Empire State Building, vystavěného v roce 1931 a tedy oslavujícího devadesátiny, je průměrná funkční životnost těchto obřích staveb 42 let (podle studie CBTUH, Rady pro výškové budovy a městské prostředí)). I ona první „mrakodrapová“ vlaštovka z Chicaga, budova Home Insurance Building, se odporoučela k zemi 46 let po své kolaudaci. Což je až trestuhodně málo, když vezmeme v potaz, kolik energie a materiálu bylo na jejich výstavbu spotřebováno. Výškových budov, které rychlostí své výstavby a výškou hravě trumfnou fenomenální pyramidu v Gíze, máme tisíce. Ale ve srovnatelné dlouhověkosti se jí neblíží žádná taková.

Stavební analytici z Gettyho Centra pak obohatili výčet nedobrých zpráv dalšími porobnostmi. Konvenční stavby „průměrné“ výšky, stavěné ze dřeva, cihel a kamene, mají průměrnou životnost - bez údržby - 120 let. Moderní stavby, typicky rodinné a činžovní domy, paneláky a administrativní budovy, dnes bez údržby vydrží 60 let. A mrakodrapy ze skla a oceli? Jen 35 - 50 let. Pochopitelně, že údržbu ochotně a ve vlastním zájmu dopřáváme všem objektům, které využíváme, ale zrovna moderní budovy a mrakodrapy zvláště patří k těm, které si o naši pozornost (a výdaje) říkají častěji. Nejsou to stavební řešení trvalá, spíše dokládající naši až faraónskou rozmařilost.

Na mrakodrapy jde pro jejich velikost a tendenci k mrhání dobře vidět, ale nejsou v tom samy. Zásadním problémem, který je ale obecně vztažen ke všem dnes vznikajícím budovám, je naše poněkud naivní představa o tom, jak jejich moderním provedením, designem a energeticky-efektivní technikou budeme šetřit. Do jejich bilance započítáváme emise provozní – ty, které se budou pojit s jejich fungováním, až jednou budou stát. Zajímá nás, kolik z nich bude sálat tepla, a jak úsporné budou žárovky. Chybička je v tom, že do jejich uhlíkově-emisní bilance už nezapočítáváme tzv. vtělený uhlík. Tedy emisní uhlík, který předchází vlastnímu vzniku stavby.

To je ta strukturní ocel, sklo a beton, které musely nějak vzniknout, než se z nich začalo stavět nějaké mimořádné dílo. Moderní budovy, novostavby, přitom vážou až 70 % svých uhlíkových emisí v tomto materiálu. Méně než 30 % je to, co budova předvede poté, až bude stát.

Vtělené emise, to jsou emise spojené s těžbou a zpracováním surovin na stavební materiál, jeho přeprava na místo stavby, provoz těžké stavební techniky, demolice předchozí budovy na dané parcele. Nadpoloviční většina veškerých emisí a odpadů, spojená se stavbou, vznikne ještě před tím, než v ní začnou žít nebo pracovat první obyvatelé. Jsou to emise, které by se „zaplatily využitím“ u budovy, která by na tom samém místě stála třeba dalších 100 let. Jenže většina moderních staveb nepřečká na svém místě půl století, a ty extrémní a k nebi čnící mrakodrapy pak ještě méně. Strhneme je a místo nich postavíme nové. Naoko úspornější a šetrnější.

U výškových staveb může být příkladem například letitá Singer Building v New Yorku. Jejích 41 pater výšky se přežilo, proto šla po 60 letech provozu k zemi, aby ji nahradilo 54 pater „nové“ Liberty Plaza. Po desetiletích byla odstraněna budova CPF v Singapuru nebo newyorská Deutsche Bank, aby je nahradily budovy o 10 pater vyšší. Byť je provedení budov, které je nahradily, současnou metrikou ekologičtější (lepší zateplení, lepší systém rekuperace vzduchu a klimatizace, podlahové vytápění), s ekologií to vlastně moc společného nemá. Bylo totiž vydáno enormní množství energie na rozbourání něčeho, co ještě fungovalo a dalo se opravit, a bylo to nahrazeno něčím, co spotřebovalo další materiál.

Logika úspor by přitom měla být opačná. Nejšetrnější – z hlediska zdrojů i životního prostředí – je taková budova, která vůbec nevznikne. To samozřejmě stoprocentně možné není. Ale pořád tu jsou budovy a objekty už stojící, existující. Využít do maxima jejich potenciál, přestavět je a renovovat, posunout je současnosti, je ekonomicky mnohem přístupnější, než demolovat a stavět nové. Stavební úpravy a rozšíření sice také produkují emise, ale srovnatelně méně, než u novostavby. A dobré zateplení nebo design klimatizace pro starou budovu ji hravě posunou současnému standardu.

Teprve po fázi (ne)stavět nic a stavět méně nastupuje v logickém řetězci prostor pro stavět chytře a stavět ekologicky. Udržovat naživu již postavené budovy, postarat se o to, že se jejich uhlíková bilance zaplatí dlouhodobým využitím, by mělo být základním kritériem udržitelného stavitelství. Protože tento postup garantuje, že nebudou znovu zbytečně vynakládány zdroje, materiály a energie. Přestat bourat staré budovy, nenahrazovat je novými (byť s přídomkem „eko“) by bylo logické a rozumné.

Jenže k tomu máme daleko. Místo toho jsou dnes v trendu nákladné obří mrakodrapy, a moderní eko-výstavba novostaveb, které nahrazují staré domy a přitom nás nepřežijí. Časy starého Egypta jsou sice dávno pryč, ale inspiraci k dlouhověkosti vystavěných objektů bychom si tu klidně vzít mohli.

K letošnímu únoru bylo na světě jen 14 metropolí, jež se mohly pyšnit ve svých centrech více než stovkou budov – mrakodrapů, s výškou větší než 150 metrů. Na prvním místě stojí Hongkong s 518 exempláři, následovaný sestupně čínským Šen-čenem, New Yorkem, Dubají, Bombají, Šanghají, Tokiem, Čuang-čou, Čchung-čchingem, Chicagem, Wuhanem, Bangkokem, Jakartou a Kuala Lumpurem.