S mandelinkami se bojuje špatně, přesto se dá úroda brambor ochránit

Prvořadá hospodářská plodina, lilek brambor, je pro nás významná jedlými hlízami, které si tvoří pod zemí. Na tom nic objevného není. Aby se mohla do tvorby takových hlíz pustit, potřebuje je něčím vyživovat. A k tomu slouží záplava zelených listů na povrchu. Ke konfliktu mezi lidmi a mandelinkami dochází v tom, že tihle brouci i jejich larvy ve velkém zkrmují ono listoví. Tak dalece, že to skončí buď lilkem s nedovyvinutými nebo zakrnělými hlízami, nebo rovnou úhynem celé rostliny, která není schopna ztráty ve své vyživující nadzemní části ustát. To jen, aby bylo zřejmé, o co se s mandelinkami vede boj: jde o záchranu listoví.

Jedna dospělá mandelinka bramborová je schopna spořádat 10 centimetrů čtverečních zelené vegetace za den. To je asi tak jeden pořádný list. Larva je mnohem hladovější. Za jediný den zbaští okolo 35-50 centimetrů čtverečních. Jediná mandelinka je schopná produkovat v rozmezí asi čtyř týdnů (záleží na podmínkách okolí) kolem 500 vajíček (klade je po přibližně třiceti pohromadě), z nichž se obvykle do týdne stane ta super-žravá larva. A z jediného vajíčka na počátku je další rozmnožování schopný dospělec, kladoucí další pětistovky vajíček, za přibližně 21 dní. Za jediný měsíc tedy z jedné počáteční mandelinky vznikne až 500 dalších, a s nimi i čtvrt milionu hladových larev, schopných spořádat milion listů bramboří denně.

Zeleň v záhoncích brambor pak mizí doslova před očima, výsledkem hmyzího apetitu je holožír, tedy holé stonky brambor. Je to kalamita se vším všudy. Co se s tím dá dělat? Slavné to moc není, protože se v průběhu svého individuálního vývoje stává mandelinka „odolnější“. Její vajíčka jsou extrémně zranitelná a pochutná si na nich kdekdo. Larvy už chutnají málokomu, a je jich moc. A pruhovaní dospělci? Ti už jsou skoro nezničitelní, navíc s ohromnou chutí rychle se množit.

Boj proti mandelinkám má tedy několik úrovní, a tou první je kontrola na úrovni pěstitelské kultury. Ta vychází z toho, že kde se vyskytovaly mandelinky letos (a kde dokončily svůj rozmnožovací cyklus), dá se očekávat jejich přezimování v půdě. Na jaře se vyhrabou z třiceticentimetrové hloubky, a rozhlíží se, co podniknou dál. Pokud nad nimi znovu roste mladé bramboří, je to poukázka na kalamitu zdarma. Bramborám obecně neprospívá pěstování na té samé ploše (kvůli drátovcům a háďátkům), ale střídání plodin je nezbytností i kvůli mandelinkám. Je samozřejmě chybou v rámci rotace plodin nasadit na bývalé bramborové pole jakékoliv lilky, rajčata nebo papriky. Protože i na těch jsou schopny hodovat.

Když ze země vykouknuvší mandelinka nenarazí na příhodnou hostitelskou rostlinu, vyrazí na cestu. Je přitom schopna urazit 500-700 metrů, ale není zrovna dobrý turista. Terénní překážky - svahy, příkopy a valy – ji zmáhají. Terénní překážky se sklonem 45° jsou schopny zastavit až polovinu putujících mandelinek. Samozřejmě tu funguje spíš ze začátku, než mandelinky začnou létat.

Takže rada preventivní, funkční (ale v praxi asi dost nerealistická) zní – nepěstujte letos brambory nikde na půl kilometru od místa, kde jste je loni pěstovali vy, ani v 500 metrů dosahu od jiného bramborového pole. A svůj bramborový lán opatřete jedním nebo dvěma příkopy, aby to mandelinky neměly tak snadné. Podobně fungují i vytýčené plastové ohrady a lemy. Je to řešení spíš pro zahradu, než pro velké pole. Dobrou radou je i před-výsadbové projetí půdy rotavátorem. Pokud to uděláte včas, ještě „za zimy“, můžete tím zahubit v hloubkách přezimující brouky.

Mandelinky umí lilkovité rostliny, a tedy i brambory, výtečně vyhledávat. Skoro jako by v sobě měly nějaký kompas. Jejich orientační smysl ale dostane na frak, když se keříčky brambor přímo nedotýkají země, a jsou obsypány mulčem. To je umí zmást. Dá se toho pochopitelně využít, sláma vás vyjde levněji, než postřiky. Podobně fungují i různá vypodložení netkanými textiliemi, a svou práci odvedou i lepové pasti.

Americkým broukům taky „nevoní“ naše kopretina vratič. Ano, je to ruderální plevel, žádný zázrak. Ale obsahuje velké koncentrace kafru a umbelulonu, látek, které mandelinky nemohou vystát. Takže jistou variantou může být i nechat kolem bramboří rozrůst tuhle žlutavou nádheru. Výtažky a destiláty z této extrémně nahořklé byliny se také používaly v první edici postřiků. Podobně by měla působit i šalvěj nebo křen.

Pokud máte prostor nazbyt, můžete si s mandelinkami pohrát tak, že vedle svého hlavního bramborové pole (vysypaného mulčem, s příkopy po stranách a obrostlé vratičem) vysadíte na volno pár keříčků brambor. K těm se pak budou putující mandelinky stahovat jako k prvnímu cíli, a vy je tu budete moci soustředěně likvidovat, než se dostanou dál. U takových klamných terčů se pak dají instalovat různé lepivé pasti, zemní chytače.

Je to spíš jen pro úplnost, protože o účinnosti většiny těchto metod se dá směle pochybovat. Posyp listů draselnou solí se jeví divoce, stejně jako rosení slanou vodou. Jsou to spíš způsoby, jak si znehodnotit půdu. Postřik vyrobený z ve vodě odstátého ořechového listí, případě ze slupek od cibule, je poněkud exotický. Navíc urputně smrdí. Šťastným řešením nejspíš nebude ani mýdlová voda, kávová sedlina nebo rozprášený popel, nebo výluh z kopru a máty.

To, co po staletí úspěšně bránilo mandelinkám na území USA v rozjezdu, byli jejich přirození nepřátelé. Predátoři a patogeny, které je držely zkrátka. Ti se u nás ale zhusta nevyskytují. Z těch, na které se dá v Evropě narazit, se vyplatí zmínit parazitoidní hrbilky Megaselia rufipes, nebo Heterorhabditis heliothidis. A nepříjemnosti jim mohou uchystat (zvláště jejich larvám) různá zlatoočka a dravé ploštice. Mít je teď někde poblíž pole s bramborami znamená mít menší problém s mandelinkami později.

Vajíčka mandelinek u nás nachází protivníka v podobě slunéček sedmitečných, které se dokáží zhostit likvidace vajíček. Úplně mandelinky zastavit nedokáží, ale je to pomoc. Takže mít poblíž brambořiště něco málo řebříčku nebo měsíčku lékařského (bylin, které mají slunéčka rády) je dobrý nápad.

Mandelinky, čistě kvůli tomu, že se umí tak masivně přemnožit, jsou v životní fázi larvy zranitelné i vůči bakteriálním patogenům. Dá se toho využít při biologických postřicích, které rozprašují spory houby Beauveria bassiana, nebo bakterie Bacillus thuringiensis. Obě zasáhnou mandelinky, ale brambory nechají být. Tato biologická řešení nejsou špatná, ale mandelinky jsou jimi zranitelné jen v určité fázi. A většinou odolávají svými masivními počty.

Řešení, které je funkční, ale k uzoufání pracné. Fungující na malém políčku, ale jen těžko na velkém lánu. Spočívá v tom, že vyrazíte mezi bramboří, a budete – list po listu – otáčet a probírat rostlinu za rostlinou. Tam, kde se zespoda nachází žlutooranžová vajíčka, otrháváte celé lístky. A dáváte je to sběrné nádobky, stejně jako dospělce.

Je to úmorná dřina, kterou je třeba opakovat ideálně několikrát za den: když dojdete na konec pole, můžete vyrazit znovu nazpět. Cesta to ale je. Jen pozor, mandelinka je dobrý plavec. Takže ji nestačí ve skleničce zalít vodou. Zabít je můžete vodou horkou, slanou. Anebo jen zašroubujte víčko, a nechejte je pojít. Jen pozor, vypadají jako mrtvé, ale žít budou ještě dlouhé dny.

Když tedy vypotřebujeme arzenál preventivních opatření a metod biologické ochrany, nezůstává vám nám už mnoho jiných možností, než chemická ochrana plodin. Jsou perfektní, fungují spolehlivě. Nevýhodou ovšem je, že většina zaužívaných insekticidních přípravků funguje tak dobře, že jsme je začali používat víc, než by bylo zdrávo. Tedy, že s postřikem proti vajíčkům a larvám vyrážíme na pole i tehdy, kdy by ještě stačilo mechanicky-rukama mandelinky sbírat. Výsledek se brzy dostavil.

Mandelinky si postupně vytvářejí imunitu proti řadě ještě donedávna spolehlivě účinných postřiků. V současnosti (údaj z roku 2008) jsou už rezistentní vůči 56 insekticidům. A to včetně takových chemických prevítů, jakým bylo dnes už zapovězené DDT. Postřiky nám ušetřily práci, dokáží bez větší námahy zahubit jednorázově 85-95 % všech mandelinek na poli. Ale teď – jak se vůči nim stávají mandelinky odolnější – nám život spíše komplikují. Chemickou ochranou rostlin před škůdci se tedy vyplatí šetřit, a ponechávat si ji až jako to poslední řešení. 

Zdroj: eAgri.cz, American Journal of Potato Research, OxfordAcademic.com