Na jedné straně plošně rozšířený typ nebezpečného odpadu, s nímž si nikdo moc neví rady. Na druhé pak vylepšený formát staviva, pálených cihel, které lze vyrábět levněji, a dosahují lepších funkčních vlastností. Zní to jako dobrý plán. Už kvůli 1,3 miliardě kuřáků totiž o suroviny nebude nouze.
Jméno docenta Abbase Mohajeraniho se nepamatuje snadno, ale nějakou energii na to, abyste si ho uložili do dlouhodobé paměti, byste možná věnovat měli. Nebudete litovat. Na melbournské RMIT univerzitě vede přes tři desítky projektů, které se věnují recyklaci, materiálovému výzkumu a vývoji nových stavebních materiálů. A jestli hledáte pro film předlohu šíleného badatele, mohl by jím být právě on. V dobrém slova smyslu.
Je totiž skoro pravidlem, že když narazíte na nějaký dostatečně „šílený“ projekt z oblasti recyklace a vývoje staviv, bude v něm zmínka o tomhle pánovi. Co přesně dělá? Pokud si vybavíte postavu strýce Františka, tedy zesnulého manžela tety Kateřiny ze Saturnina, románu Zdeňka Jirotky – to je prakticky celý Abbas Mohajerani. I on totiž tvrdí, že není žádný kumšt vyrábět z jakostních materiálů a voňavých surovin. Místo toho dává nový smysl věcem, s nimiž si moc nevíme rady.
)
Stavět na odpadech
Jen namátkou - co dělat s haldami ojetých pneumatik, které se vrší na skládkách a ve spalovnách odpadů je zrovna nevítají? Mohajerani je úpravou proměňuje na jiný druh asfaltu. Tedy z věci, která vozům umožňuje plynulý pohyb po silnicích, vyrábí silnice. Přišel i na nápad, jak z odpadů po zpracování ropy konstruovat stavební bloky pro chodníky. Nový formát dlažby, která umožňuje růst vegetace a zasakování.
Za vynikající se dá považovat i jeho nápad, jak naložit s „tuhými odpady“ z čistíren odpadních vod. Z vysrážených kalů po několika modifikacích začal vyrábět vylehčený izolační a obkládací materiál. Ostatně, těch nápadů na zužitkování čistírenských kalů – které produkujeme v ohromných objemech – a které by rád zužitkoval místo cihlářské hlíny, má rozpracováno hned několik. Přidávat do betonové směsi banánové a pomerančové slupky, zbytky rýžové slámy? I to je Mohajerani, ve své nejlepší formě.
)
Na jeho práci je mimořádné to, že své projekty řeší v celistvosti. Takříkajíc přímo od zdroje, většinou ve formě nevábného a zapáchajícího odpadu, který je zapotřebí nějak stabilizovat či sterilizovat, chemicky neutralizovat, aby neškodil lidskému zdraví a životnímu prostředí. Pak se obvykle vrhne na sérii experimentů, na jejichž konci je pak skutečný produkt. Který obvykle začne i někdo vyrábět.
A znovu připomeneme, že těch trumfových karet má v rukávech svého pláště na tři desítky. Ostatně, na RMIT kvůli němu založili celou sekci nového výzkumu geotechnického inženýrství, protože Mohajerani je skutečným vulkánem nápadů. Je dost těžké vybrat jen jeden z nich, protože potenciál funkčního využití i náležitou porci podivnosti mají všechny.
Ale jestli se kvůli některému z nich stal opravdu slavným a ve světě proslulým, pak je to jeho počin z roku 2016.
Špaček je všude zdejší
Na světě neexistuje moc míst, kde byste na ně nenarazili. Shledat se s nimi můžete na každém druhém chodníku, na ulicích měst, kolem odpadkových košů. Ale jsou také v parcích, před školkami a úřady. Co víc, bez námahy je objevíte na lesních pěšinách, vyhrabete je z povrchu písku na pouštích a objevíte je třeba i na pobřeží pustých ostrovů. Zkrátka v místech, kam je zanesl vítr nebo spláchl déšť.
Jsou všude a připomínají nám fakt, že na světě žije 1,3 miliardy kuřáků. Milců tabáku, kteří holdují cigaretám. Cigaretám, jež po sobě zanechávají nedopalky, ony ikonické „špačky“, které se pak povalují naprosto všude. Je to dáno množstvím produkce, ročně je vyrobeno na šest bilionů kusů cigaret. A ty jsou pak zdrojem 1,2 milionu tun povalujících se cigaretových nedopalků.
Jde o odpad toxický, nebezpečný, samovolně obtížně se rozkládající. Dost často jeden takový špaček přežije osobu, která si cigaretu dopřála. Trudné na to je i to, že pokud by se ty „vajgly“ do životního prostředí nikde nedostaly – z popelníku by řádně zamířily do koše – nikdo si s nimi moc dál pro jejich závadnou povahu neví moc rady. Co se s nimi dá dělat?
Jak se dalo z úvodu odtušit, Abbas Mohajerani měl nápad. Spolu s kolegy rozpracoval projekt na recyklaci nedopalků cigaret, tak aby se z nich daly vyrábět cihly. Tedy, těch nedopalků je v „jeho“ cihle jen kolem jednoho procenta příměsi. Už to ale stačí k tomu, aby se energie vynaložená na výrobu takové cihly významně snížila.
)
Cihla s nevábnou příměsí
Laboratorní testy prokázaly, že nedojde k negativnímu ovlivnění kvality materiálu. A ve výsledku, pokud by jen 2,5 procenta na světě vyráběných cihel přidávalo do směsi ono jedno procento cigaretových nedopalků, nemáme s nimi žádný problém. Protože by se to vyrovnalo celosvětové produkci cigaret. Kamenem úrazu u cigaretových nedopalků je pochopitelně jejich toxicita. Nesou v sobě víc než šedesát rakovinotvorných látek. Ovšem ono vypalování nedopalků spolu s cihlami se ukázalo být jako spolehlivý a praktický způsob, jak se s tím vypořádat.
Jinak se Mohajerani v rámci výzkumu soustředil i na to, jak by se k tomu stavěli výrobci cigaret z velkých tabákových koncernů a producenti staviv. A ti v zásadě jeho vizi podpořili. Výrobci tabákových výrobků už z principu, aby se vyvinili ze zamořování světa toxickými odpady, výrobce staviv zase lákalo to snížení nákladů na produkci cihel. Ta úspora při třicetihodinovém nahřívání a vypalování – dosažená jednoprocentní příměsí nedopalků – činila desetinu potřebné energie.
Dohromady, globálně, by to mohlo být teoreticky až 20 miliard MJ, tedy rozhodně ne nezanedbatelné množství ušetřené energie.
Mohajerani nepodcenil detaily. Navrhl plán implementace v obou odvětvích, nastínil praktické kroky potřebné k uvedení této vize do reality. Technicky popsal, jak lze nedopalky sbírat a recyklovat v průmyslovém měřítku. Navrhl různé způsoby aplikace - při použití celých nedopalků, předem mechanicky rozdrcených nedopalků, a formát tzv. před-směsi, kde nedopalky již byly zapracovány do jiných materiálů pro výrobu cihel. Nechybí u toho nezbytné metodicky podrobné prvky zachování zdraví a bezpečnosti.
Nápad, který by neměl zapadnout
V principu je ale zásadní to, že se nedopalky nerozkládají v životním prostředí, do kterého by uvolňovaly například těžké kovy jako arsen, chrom, nikl a kadmium, zachycené ve filtrech. A že je neluhují do půdy a vodních toků. Protože při výpalu se tyto kovy a škodliviny zachycují a „znehybňují“ v cihlách. Potěšující je to, že cihly vyrobené s nedopalky cigaret jsou lehčí a poskytují lepší tepelnou izolaci. Což se dá přeložit jako další navázaná úspora, nižší náklady na vytápění či chlazení domácností.
Je to zkrátka nápad, na kterém by nikdo tratit nemusel. Státy světa se ale zatím nemají k tomu, aby nějak zpřísňovali kuřáckou legislativu. Mohajerani by za ideál považoval oddělené koše pro nedopalky (aby se daly snadno sbírat); vysoké pokuty za odhazování nedopalků do volné přírody. A pak alespoň jednu fabriku na každý stát, kde by se v rámci výroby cihel zapracovaly sesbírané odpadky do cihel. Jen ta realizace trochu pokulhává.
Nápad na cihly vyrobené s příměsí cigaretových nedopalků se ale vyplatí si pamatovat, stejně jako „šíleného“ vědce Mohajeraniho. Nezapomeňte, že podobných nápadů má ještě desítky. A většina z nich má potenciál změnit to, jak nakládáme s odpady a jak nebo spíše z čeho stavíme.
Zdroj: RMIT.edu.au, TheConstructor.org, ArchDaily.com, LabManager.com, MDPI.com, rethinkingfuture.com, AustralianDesign.com
