O klimatických změnách si můžete myslet ledacos, ale hroznovice je milují. Kdo? Hroznovice jsou mořské chaluhy, hnědé řasy. O původu i rozšíření nejlépe vypovídá latinský název celého jejich rodu. Říká se jim Sargassum.
Doma jsou tyto vzplývavé a na vodní hladině unášené potvůrky především v Sargasovém moři, tedy na ploše přibližně 4 milionů kilometrů čtverečních, vymezené Bermudami, Golfským, Severním rovníkovým a Severoatlantským proudem. Za běžných okolností. V posledních letech se těmto řasám opravdu daří, situace má k běžné daleko. Pokrývají násobně větší rozlohu oceánu. Porost teď sezónně zasahuje od Mexického zálivu až po pobřeží Ghany, na opačném břehu Atlantiku. Příčin, proč se hroznovicím tak báječně daří, je podle odborníků celá řádka.
)
)
Klimatické změny a globální oteplování je jednou z nich. Rozšířil se tím příhodný areál pro jejich růst. Své udělalo i „přihnojování“ oceánu, skrze deltu Amazonky, Orinoka a Mississippi. Splach dusíků a fosforu ze zemědělské půdy dělá řasám v Sargasovém moři moc dobře. Mluví se i o mračnech prachu, unášených pravidelnými pasátovými větry ze Sahary – ten je bohatý na minerály a stopové prvky - a taky o vypalování lesů v Africe a zanášení popílku. A nejspíš tohle všechno dohromady může za to, že je řas Sargassum nebývale mnoho.
Je to problém? Záleží, jak se na to budete dívat.
Nárosty řas na hladině oceánu už dnes určitě nedělají takové komplikace kormidelníkům a navigátorům, jako za času Kryštofa Kolumba. Toho potrápily opravdu hodně. Jinak by vám ale mohla být úroda řas ve středním Atlantiku srdečně lhostejná. Protože co se stane v Atlantiku, zůstane v Atlantiku, ne?
)
Pohroma cestovního ruchu
Pokud tedy náhodou nemáte nějaký hotel, přímořské letovisko anebo prázdninový resort kdesi v dotyku s pobřežím. Kam se z oceánu díky vlnám valí celé laviny hnědých hroznovic, které vám dočista pokazí turistickou sezónu.
Když už totiž turisté vyrazí v létě kamsi k moři na dovolenou, většinou se – nepřekvapivě – chtějí taky koupat. V místech, kam se vyplavují hnědé řasy, to koupání ale za moc nestojí. Na plážích jsou navršeny mnohametrové nánosy slizké hnědé řasové břečky, která s každou další vlnou přibývá. Překonat tuhle bariéru samozřejmě lze, ale není to nic příjemného. Může z toho být nehezký ekzém, dráždivá vyrážka anebo astma.
Dílem proto, že z na souši se rozkládajících hroznovic se uvolňuje sulfan (sirovodík) a amoniak. Jeden je zdrojem zápachu připomínající zkažená vejce, ten druhý zase připomíná močůvku a je velmi štiplavý. Odér, který společně vytváří, nepřipomíná nic, vedle čeho byste si chtěli rozložit lehátko nebo ručník. Zkrátka tam, kam se vyplaví tyhle řasy, turistická sezóna většinou končí. K velké nelibosti provozovatelů hotelů na pobřeží.
Problém s řasami měli do určité míry vždy, ale v poslední dekádě to překročilo meze únosnosti, a tradiční destinace cestovního ruchu, Florida i Mexiko, kvůli tomu přichází na buben. Každou sezónu končí ve ztrátě desítek milionů dolarů.
S řasami vyplavenými na pobřeží se přitom dá dělat jen velmi málo. V množství, v jakém byly vyplavovány letos – okolo 650 000 tun - s tím, že se pořád hrnou další z oceánského rezervoáru, kde jich je odhadem 15 milionů tun – totiž s hráběmi a kolečky nic nepořídíte.
Američané zkoušeli jejich úklid z pláží s pomocí radlic traktorů a bagrů, Mexiko povolalo armádu a instalovalo norné/záchytné stěny u pobřeží. Nedá se říct, že by to bylo levné, ani že to nějak významně fungovalo. Trable přitom nekončí tím, že se nějaká pláž na chvilku zbaví řas. Otázkou totiž zůstává, kam s těmi řasami dál. Hroznovice jsou těžké, nacucané slanou vodou. Nic pro kompostárny anebo spalovny. Na skládce jen zabírají místo, a přitom smrdí. S tím, že každá další manipulace s nimi jakékoliv efektivní řešení prodražuje.
)
)
Odpad, který připravuje lidi o práci
Nad tím, co se s řasami rodu Sargassum dá nebo nedá dělat, usilovně dumal i Omar Vazquez. Profesí původně zahradník, nyní ale světem vychvalovaný podnikatel v udržitelných bio-stavebninách. Už asi tušíte, kudy se to bude ubírat dál, že?
Jako majitel malé zahradnické firmy, která zajišťovala údržbu zeleně u hotelových komplexů, se kvůli propadu cestovního ruchu v Mexiku ocitl prakticky bez práce. Nikdo z vedení dovolenkových resortů mu nechtěl platit za přistřihávání živých plotů v místech, kam nikdo na prázdniny s lavinou řas na pláži nepřijel.
)
Jeho brigádou se tak stalo aspoň to uklízení pláží, protože měl ve svém vozovém parku k dispozici několik manipulačních vozíků. Ten s malým kontejnerem na tu masu řas rozhodně nestačil, a proto ho použil jen jednou. Až po čase si všimnul, že jej zapomněl vysypat, a namačkané a hroznovice v něm vyschnuly. Když je zkoušel vyklopit, nebylo to nic snadného. Původně lehce nahnilé a polámané řasy totiž vytvořily velmi kompaktní a poměrně nerozborný kvádr. A tady někde se začal rýsovat plán, se kterým Vazquez – zahradník degradovaný na úklidovou službu - prorazil do světa.
)
Metoda byla prostá. Sesbírat rozkládající se řasy z pláží, a prohnat je štěpkovačkou. Udělat z nich kašovitou drť. Přidat nějaké laciné pojivo – spokojil se se stavební drtí u garáže – smíchat to v míchačce. A tuhle hnědošedou hmotu vylít do formy. Bábovičku pak nechal proschnout na horkém mexickém slunci. Teď už to vážně připomínalo stavební tvárnici. Bylo to sice o dost lehčí, ale pevné, stabilní.
Další postup už byl o napřímení výrobních procesů a zvýšení efektivity. Shánění několika opravdu pořádných průmyslových štěpokovaček, o pronájmu plochy pro výrobní závod a skladování surovin. Peníze tu samozřejmě hrály významnou roli - ale netradičně - výrazně v prospěch podnikatele. Jak to?
Hotelové resorty platí nemalé sumy za to, že někdo sesbírá řasy z jejich pláží. A pak znovu platí nemalé sumy za to, že ty řasy budou někde na skládce uloženy. Vazquez dostával peníze za to, že si chodil pro výrobní surovinu. Se stavební sutí to bylo podobné. Většinou platíte od kontejneru za to, že se jí zbavíte. Chcete, aby byla pryč. Vazquezovi dávali peníze za to, že si ji odvezl. Takže generoval zisk už jen na tom, že pro svou výrobu získával suroviny.
)
)
Ekonomika, udržitelnost, sociální rozměr
Pak už to stačilo podrtit, promíchat, vytvořit kašovitou pastu - ve finále se ukázal výkonnostně nejlepší poměr 60 % drti a 40 % Sargassum – a produkovat ve velkém cihly. Ekologicky, z recyklovaných odpadů. Prakticky bez emisí, respektive bez pecí a vypalování, jen vysycháním. Průměrná teplota je tu kolem 26° Celsia, pod jednadvacet neklesá. Takže to může fungovat celoročně. Když začínal, výroba „jela“ na 3000 cihel denně, teď je to kolem 30 000.
Určitě se vyplatí zmínit, že silnou stránkou společnosti Sargablock – produkující stavivo z řas - kterou Omar Vazquez založil, je sociální rozměr. Dobře si uvědomuje, že na Yucatanu buď máte práci v cestovním ruchu, anebo nemáte žádnou práci. A na vlastní kůži zažil, jak snadno z něj rozmar přírody a úroda řas v oceánu učinila nezaměstnaného. Proto se rozhodl, že jeho firma přednostně zaměstná ty, kteří kvůli výpadku cestovního ruchu přišli o práci. A taky jejich rodiny. Těch rodin pro něj momentálně pracuje přes tři stovky, a ze zahradníka se díky tomu stal velký byznysmen v oblasti udržitelných stavebních materiálů.
Kdo si něco takového, jako tvárnici vyrobenou z řas, koupí? Pravdou je, že z hlediska zhodnocení průmyslových kvalit by se nám tenhle produkt do našich tabulek stavebních materiálů asi nevešel. Je to sice lehké, izoluje to, nehoří to. Nicméně testovat to v technické laboratoři stavebních materiálů asi nechcete.
Ale v zemi, kde se počítá každé uspořené peso, je to o něčem jiném.
Cihly vyrobené z odpadů demolic a oceánu tu nachází velmi široké uplatnění. Zdi kolem pozemků, kůlny, garáže. I poněkud nouzové rodinné domy. Vazquez jich nechal jako nízkorozpočtové řešení pro potřebné vystavět zatím čtrnáct, a zájem o laciné stavivo neutuchá.
)
)
Určitý potenciál se skrývá i v tom, že s ne zcela proschnutých sargasových cihel můžete stavět „namokro“, ale bez pojiva. S bedněním (v Mexiku klidně i bez bednění) můžete vytvářet strukturní zdi jednopodlažních staveb, které se zatížením a vysycháním propojí v jeden kompaktní celek. Není to vzhledné, ale je to naprosto funkční.
Model, při němž někdo vezme (a ještě za to dostane zaplaceno) nějaký odpad, a vytvoří z něj něco (silně poptávaného) s přidanou hodnotou, nemá z obchodního hlediska chybu. A když se k tomu přidají všechny ty „bio“ a „eko“ serepetičky, není divu, že Sargablock je teď v trendu.
Ve výrobě tvárnic z řas se zatím netočí miliony. Nedá se moc přemýšlet nad tím, že by si je někdo jiný než nějaký ezo-vegan z Floridy pár palet koupil, aby si z nich vytvořil řasovou jurtu. Přesto ale Vazquez pomýšlí na poměrně odvážnou expanzi. A rovnou za oceán. Afrika, konkrétně pak Ghana, má totiž s porosty řas vyplavovanými na pobřeží ty samé problémy, jako Mexický záliv. Mají tedy materiál, i dost suti. A s určitou podporou by se tenhle přístup k výrobě ekologického staviva z recyklátu a odpadů mohl uchytit i tam.
Klimatické změny nepřináší jen negativa, záleží na úhlu pohledu. Nadúroda řas rodu Sargassum je nepochybně katastrofou pro cestovní ruch. Ale společnost Sargablock se zasadila o to, aby z tohohle „neštěstí“ mohli mít prospěch tisíce dalších lidí v Mexiku. A pokud to vyjde i v Africe? Pak nepochybně pozitiva převáží nad negativy. Cenově dostupná, recyklovaná, přírodní staviva, totiž potřebuje celý svět.
Zdroj: Algaeplanet.com, MexicoNewsDaily.com, Yahoo.news.com, WashingtonPost.com, Green-petroleum.net, iDnes.cz, ForTommorow.org, AWRD.com
