Jakou vybereme technologii stavby

Rozhodujeme se podle toho, jaké technologie trh v dané době nabízí. Poté hodnotíme pořizovací náklady, náročnost a dobu výstavby a náklady provozní. Určitě je proto dobré neopírat výběr technologie výstavby RD jen o svépomocí vyhledané informace a reference, ale poradit se s projektantem či architektem. Ne všechny technologie se navíc hodí do každé lokality (například pórobetonové tvárnice není vhodné zvolit do lokality s rizikem přívalové vody a záplav, ztraceným bedněním zase není vhodné vyzdívat v lokalitě, kde není v rozumné vzdálenosti k dispozici betonárka a podobně).

Nejsnazší a zároveň nejrychlejší je montáž domu na místě z prefabrikátů (resp. větších prefabrikovaných celků), mnohem náročnější je stavba z „kusových prvků“ (tvárnic, cihel, …). Při výběru zdiva hodnotíme kromě ceny dodávky nasákavost, životnost, schopnost tepelné izolace, odolnost v tahu a tlaku, ale také třeba akumulaci tepla. I když je problematika akumulace tepla u nás zjevně přeceňována, což souvisí s naší jistou choulostivostí – nároky na vytápění domů. Většinu dne totož doma netrávíme a proto je právě důležitější schopnost dům rychle vyhřát, bez ohledu na to, jak rychle zase vychladne. My Češi prostě vytápíme zbytečně – přetápíme své domy a vycházíme přitom z mýtů. Na západ od nás už pojem akumulace tepla vůbec neřeší.
Nejčastěji používanými technologiemi určenými k výstavbě rodinných domů jsou zdění z cihel (dnes již keramických pálených tvárnic), zdění z pórobetonových tvárnic, dřevostavby, zdění na způsob ztraceného bednění, skeletové systémy, rámové systémy, hrázděné stavby a srubové stavby. Tučně vyznačenými technologiemi výstavby se v budeme v tomto článku věnovat podrobněji.

Přečtěte si podrobné informace o stavbě domu. 

Zdění z cihel

I přes mnohé konkurenční technologie je to stále nejrozšířenější způsob výstavby na našem území. Zřejmě jde o naše vnímání tradice a vztah k majetku – ve své materializované podobě vzbuzuje zděný dům nejsilnější dojem stability, ale i bezpečnosti a životnosti. Byl by však na omylu každý, kdo by si myslel, že jsme u tradice zůstali zcela, protože právě pálené cihly prošly bouřlivým vývojem a naprostým vrcholem je dnes suché zdění děrovaných a broušených cihelných tvárnic na pero a drážku pomocí PUR pěny, ty mohou být navíc namísto vzduchových mezer zateplené.

Otvory a póry v tomto zdivu snižují jeho hmotnost a zvyšují schopnost tepelné izolace. Jelikož jsou však současné požadavky na tepelnou izolaci ještě vyšší, jsou tvárnice doplňované právě tepelnou izolací namísto otvorů, tepelně izolačními maltami či omítkovinami, nebo zateplovacími fasádními systémy. Specifické řešení pak přináší broušené cihly, které se vyznačují zabroušenými vodorovnými ložnými plochami, které snižují spotřebu malty či jiných pojiv (až o 84%) a snižují také pracnost výstavby (až o 25%). Tyto tvárnice jsou vedle sebe navíc ukládané (skládané do sebe) na pero a drážku, čímž jsou eliminovány tepelné mosty. Snižuje se i délka potřebné technologické přestávky pro vysychání stavby a pracnost úklidu staveniště po vyzdění hrubé stavby domu.

S cihelnými tvárnicemi si můžete být jisti, že používáte pouze přírodní materiál a výstavbu z tohoto materiálu zvládne běžný zedník – vy pak potřebujete především kvalitní stavební dozor. Hrubou stavbu průměrného domu lze z tohoto materiálu postavit suchou i mokrou cestou za týden až několik týdnů a stavět lze bez ohledu na počasí, problémem jsou pouze mrazy v případě použití malty či lepidla. Stavba by však měla při mokrém zdění jednu zimu takzvaně „vymrznout,“ aby později nedocházelo k poruchám ve zdivu. Začneme-li tedy na jaře, nelze ještě v tomto roce stavbu dokončit – uzavřít.

Domy zděné cihelnými tvárnicemi jsou typické vysokou tepelnou akumulací zdiva a izolací zvukovou. Vydrží přitom i několik století, pálené cihly lze jejich trvanlivostí srovnat se dřevem – roubenky, hrázděné domy (skeletový systém výstavby), sruby (déle vydrží jen stavby kamenné).

Nevýhody zdění pálenými cihlami
Zdění malými cihlami tradičních formátů či nebroušenými cihelnými bloky (tvárnicemi) je velice pracné. Nebroušené bloky a tradiční cihly navíc spotřebují velké množství malty. Další nevýhodou je i nízký tepelný odpor, pokud nepoužijeme speciálně zateplené tvárnice či tvárnice velké šířky. Nízký tepelný odpor je nutné nahradit dodatečnou izolací, pokud chcete dosáhnout nízkoenergetického či pasivního standardu výstavby a tomu pak odpovídá i vyšší pořizovací cena. Pokud tedy zdít pálenými cihelnými materiály, je nutné vybrat ten nejvhodnější výrobek.

Zdění z pórobetonových tvárnic

Velmi podobný systém jako zdění cihelnými tvárnicemi je zdění tvárnicemi z pórobetonu. Pórobetonové tvárnice jsou však výrazně lehčí, což není problémem při výstavbě běžného rodinného domu s relativně nízkým počtem podlaží a malými rozpony stropů. Je ale nutné klást důraz na správné provedení v místech s nejvyšším zatížením (sloupy, pilíře a velké stavební otvory). Nízká hmotnost je dána vysokým obsahem vzduchových bublin v hmotě tvárnic.

Pórobetonové tvárnice dosahují nižší nosnosti a tepelné akumulace než cihelné tvárnice a horší izolace zvuku, mají však lepší tepelně izolační schopnosti. Jejich zásadní nevýhodou je vysoká nasákavost a je proto nutná správná hydroizolace míst pod úrovní terénu a míst, která jsou namáhána ostřikem vodou. Nevhodná je výstavba z pórobetonu v záplavových zónách a lokalitách s rizikem přívalové vody.

Zásadní předností pórobetonových tvárnic je kromě nízké hmotnosti i nižší cena a snadné opracování. Vystačíme si s ruční čepovou pilou, snadné je i odseknutí části tvárnice. Pórobetonové tvárnice navíc vyžadují jen minimum malty (to snižuje náklady i délku technologické přestávky nutné pro vyschnutí stavby) a povrchy stěn lze upravovat tenkovrstvými omítkami. Nutná je však naprosto přesná výstavba a dodržení její technologie. Je proto nezbytné, aby z pórobetonu stavěli pouze dostatečně kvalifikovaní řemeslníci. Při nesprávném stavebním postupu dochází nejčastěji k prasklinám v omítce v místech, kde se tvárnice stýkají. Pórobeton je vhodný k systémové výstavbě, stejně tak jej však lze použít pro kombinaci se systémy suché výstavby (sádrokartonové příčky a podhledy, podlahy pro suchou montáž a betonové stropy). 

Výstavba montovaných dřevostaveb

Oproti severským zemím, Kanadě, USA, ale pro vhodnější srovnání i sousednímu Německu a Rakousku je u nás výstavba dřevostaveb rozšířena zatím méně. Přesto se však podíl dřevostaveb oproti ostatním technologiím výstavby neustále zvyšuje. Hlavními taháky je rychlost výstavby a relativně nízká cena, standardem je navíc nízkoenergetická výstavba. Pojem relativně nízká cena jsme použili proto, že u nás jsou náklady na pořízení dřevostavby oproti zahraničí relativně vyšší a snižují se zatím pomalu. Lze však předpokládat, že s rostoucím podílem této výstavby na trhu půjde cena dolů. Další výhodou dřevostaveb jsou dobré izolační vlastnosti dřevěných materiálů, avšak za cenu velmi nízké akumulace tepla ve stěnách. Vysoké schopnosti tepelné izolace je navíc dosaženo při minimální tloušťce stěn, neobejdeme se však bez dodatečné tepelné izolace.

Méně známou předností dřevostaveb je navíc jejich snadná recyklace po ukočení životnosti domu. Může to znít na první pohled trochu divně, ale i některé staré zděné a kamenné domy či domy stavěné z kombinace tradiční pálené cihly a kamene se po dožitzí bourají (pokud nejsou zrovna památkově chráněné) a co pak se stavební sutí?  

Dřevostavby jsou stavěné buďto jako montované stavby (často je výrobce nejprve sestaví v hale, rozmontuje a opět postaví na pozemku zákazníka) nebo tradičními tesařskými postupy. Pokud však vyžadujete maximální rychlost výstavby, lze jí dosáhnout pouze technologií montované dřevostavby.

Základ dřevostaveb představuje dřevěné řezivo (masiv) - prkna, fošny, trámky a trámy, které výrobci doplňují lepenými prvky (trámy, sloupy). Přitom je důležité, aby použité dřevo bylo naprosto homogenní a dobře vysušené, pak bude v konstrukci minimálně pracovat a nebude docházet ke konstrukčním vadám a poruchám v tepelných izolacích. Platí, že kvalitnější než řezivo jsou lepené díly, to se ale odráží i na jejich ceně, proto jsou masivní a lepené prvky kombinovány a právě ty lepené najdou největší uplatnění v nejvíce namáhaných částech konstrukce dřevostavby.

Zásadní nevýhodou dřevostaveb je nízká schopnost izolovat hluk, proto se při výběru tepelně izolačních materiálů přihlíží právě i k jejich zvukově izolačním schopnostem.

Kdo požaduje stavbu na klíč a chce bydlet rychle, určitě volbou dřevostavby neprohloupí. Pokud však chcete stavět svépomocí, je to v případě dřevostavby téměř nemožné. 

Rámové systémy výstavby

Jejich nosnou konstrukci tvoří dřevěná tyčová kostra z řeziva a plášť, který kostru stabilizuje. Tyčová kostra i rám přenášejí zatížení, kostra zatížení střechy a mezipatrových sloupů, plášť z desek vyrobených na bázi dřeva přenáší vodorovná zatížení (účinek výztužových sil a větru). Rám je obdélníkový. Samotný nosný obdélník je tvořený spodním a horním dřevěným prahem a krajními svislými sloupy. Rámová výstavba je jedním z častých způsobů výstavby dřevostaveb, u nás však není příliš rozšířena, například v USA je ale neprosto běžnou technologií. Tímto způsobem jsou zde stavěné i rozsáhlé objekty (sportovní haly, nákupní centra, …).

Konstrukční prvky jsou dodávané jako prefabrikáty, které se na stavbě jednoduše a přesně smontují. Doba výstavby a její pracnost jsou tak minimalizovány. Prefabrikáty jsou přitom vyráběné sériově, což snižuje jejich cenu. Zásadní předností rámových konstrukcí je na rozdíl od montovaných dřevostaveb eliminace potřeby velkých výrobních prostor. Proto tuto technologii u nás využívají hlavně menší stavební firmy. Montáž je čistá a suchá a stavět lze i v zimě (to platí i pro montované dřevostavby). Svými vlastnostmi odpovídají takto postavené domy jakémukoli jinému typu dřevostavby.

Skeletové systémy výstavby

Obvodový plášť u nich nespolupůsobí při přenosu zatížení. Má pouze funkce výplně a ochrany. Skeletové konstrukce mohou být dřevěné (vycházejí z technologie hrázděných staveb) nebo ocelové (z lehké galvanizované oceli). U dřevěných skeletů je nosná samotná kostra stavby – skelet, stěny jsou pak nenosné a plní pouze funkci výplně a ochrany. Výplňové stěny jsou často stejně jako u tradičních hrázděných staveb zděné. Důležitý je dostatečný průřez prvků skeletu.

Oproti masivnímu dřevěnému skeletu dosahuje tenkostěnná ocel nízké hmotnosti – tloušťka svislých konstrukcí je cca čtvrtinová. Skeletové konstrukce se vyplňují tepelnou izolací a oplášťují deskovými materiály. Jednotlivé díly skeletu jsou montované přímo až na staveništi, výstavba probíhá na sucho a je vhodná do míst, kde lze stavět pouze za použití lidské síly. Spoje skeletu se šroubují. Stavět lze i v zimě a ihned po dokončení je stavba obyvatelná.

Výstavba principem ztraceného bednění

Beton je velice pevný a při své výrobě energeticky nenáročný materiál. A právě beton je základním stavebním prvkem konstrukcí stavěných technologií ztraceného bednění. V zásadě jde o to, že žádné bednění ze stavebního řeziva nepotřebujete, základní formu tvoří již předem vyrobené duté betonové tvárnice, které se spojují nasucho a vylévají betonovou směsí odpovídající kvality a vkládanými armaturami.

Běžně se můžeme se ztraceným bedněním setkat při stavbě základů a základových desek nebo třeba plotů z betonových tvárnic. Lze tak ale postavit i celý dům. Výstavba je přitom levná a stavba dosahuje i nízkých provozních nákladů. Stavíme vlastně trvale zabudované bednění pro nosnou betonovou výplň. Zdíme bez použití spojovacích hmot, tvárnice se na sebe kladou na sucho - posunuté o polovinu své délky. Profilované jsou tak, že do nich lze vkládat ocelové armatury (výztuže) horizontálně i vertikálně. Betonovou směsí zaléváme tvárnice nejvýše ve čtyřech řadách a další řady se realizují až po vytvrdnutí betonové směsi.

Nejčastěji se k takové výstavbě používá kompletní systémové řešení jednoho výrobce – stavíme tak stěny, stropy i příčky. Pozor však, doba potřebná k vyschnutí stavby (technologická přestávka) je dlouhá. Stavby realizované principem ztraceného bednění jsou velmi pevné, zdění je jednoduché a přesné a oproti tradičnímu zdění i rychlejší, dobře se na povrch natahují omítky i hydroizolace, aniž by bylo třeba penetrovat. Materiál je minimálně nasákavý, výborně izoluje teplo, izoluje hluk a dosahuje vysoké tepelné akumulace. Nevýhodou je kromě dlouhé technologické přestávky nízký prostup vodních par, což zvyšuje nároky na větrání a výměnu vzduchu v interiéru.