Dělá se vám nevolno, když se v televizi jen mihne hadí šupina? Brouk, který proběhne po parapetu okna, vás postaví do pozoru; kvůli myši vyskočíte klidně na lustr a pavouk vás může z ložnice přinutit k úprku na jiný kontinent? Vítejte ve světě ovládaném biofobií!
Teď ještě, aby nedošlo ke zmatení jazyků. Nepleťte si prosím biofobii – strach, znechucení, hnus a další projevy fobické reakce při interakcích s přírodním světem – s bifobií. Tedy s averzí, strachem nebo hostilitou vůči bisexuálním či transsexuálním osobám. To je něco úplně jiného.
Biofobie je přesným opakem biofilie, tedy až nutkavé tendenci vyhledávat spojení s přírodou, kontakt s jinými formami života. Biofobie je o tom, že vás strach z určitých druhů živočichů či rostlin - a vůbec všeobecná averze k přírodě – vedou k touze spojit se spíše s lidskými artefakty, technologiemi a uměle vytvořenými prvky, existujícími „mimo“ přírodu.
Protože tak se můžete snáze vyhnout setkání s organismy, které rádi nemáte. Biofobie je jakousi vnější zastřešující strukturou zoofobií. Při zoofobii vás v různé míře intenzity děsí všemožní živočichové, ať už se plazí, syčí, kdákají, kvákají, létají, kokrhají, vrčí, klovají, bzučí anebo se jen tak líně povalují na vašem zápraží nebo odpočívají za skříní.
)
Široce i úzce vymezené zoofobie
Zoofobie jsou typem fobie, která může být zacílená na řekněme jednu živočišnou/rostlinnou skupinu, anebo na živočichy a třeba rostlinstvo obecně, v celé šíři. Dobře to jde vidět na příkladu strachu z pavouků. Pokud jím trpíte, pak se dá hovořit třeba o specifikované formě zoofobie, arachnofobii.
Problém máte s něčím, co má čtyři páry nohou a většinou to dělá pavučiny, ale jiné hmyzí breberky s třemi páry nohou vás většinou nechávají v klidu. Tedy jen jestli se nepřepočítáte a náhodou si je nespletete s pavouky. Arachnofobie je poměrně častou zoofobií.
)
Ale zrovna tak se najdou lidé, kteří trpí helmintofobií (strachem z červů), kynofobií (strachem ze psů), akarofobií (strachem z roztočů, převážně ale klíšťat). Někdy je to zacílení strachu opravdu hodně podivné. Třeba při apifobii vás neděsí sršeň víc, než včela. A spíš si nad hlavou necháte bzučet vosu, než byste prošli na dohled včelích úlů.
Můžete trpět široce pojatou ornitofobií (deptají vás všichni opeření ptáci), anebo velmi konkrétní peristerofobií, při níž vás konkrétně děsí holubi - či alektorofobií, kdy nemůžete vystát slepice. Při bovinofobii vám obecně vadí krávy a rohatý skot, u taurofobie vám z celého stáda vadí jen býci.
)
Strach neracionální. Ale pořádný
Zoofobie zní jako ohromná zábava, ale jen potud, když žádnou sami netrpíte. Jde totiž o strach iracionální. Ono bát se kobry, která před vám rozvinuje svou kápi a zlostně syčí, je docela oprávněné. Stejně jako je racionální bát se agresivního psa anebo snovačky jedovaté, černé vdovy. Takhle mazlíček nevypadá.
Jenže takového zacíleného zoofobika rozhodí i obyčejný slepýš (který ani hadem není). Pro kynofobika bude problémem i pes zpacifikovaný za plotem, v kotci a s náhubkem, dočista klidný a mile vrtící ocasem. Své panické pocity, jejichž nesmyslnosti si je vědom, není ani tak schopen zoofobik snadno ovládnout.
Se selachofobikem se nejspíš na dovolenou k moři nepodíváte, protože se bojí setkání se žralokem. Vlastně jej bude problém dostat na dovolenou i rozlehlému sladkovodnímu jezeru, protože – co kdyby? Lidi, trpící jednou z mnoha zoofobií, může vyděsit a vyvolat panickou reakci pouhé pomyšlení na tvora, vůči němuž pociťují averzi.
)
Když ještě strach dával smysl
Psychologové se shodují na tom, že zoofobie mají jisté evoluční opodstatnění. V době, kdy naši dávní prapředci uviděli vlnit se v trávě hada (anebo kráčet po kmeni stromu pavouka), bylo z důvodu přežití druhu rozumnější automaticky předpokládat, že jde o hrozbu.
Jenže to v nás nějak zůstalo a u někoho se to přetaktovalo do intenzivnější podoby fobie. A jak všechny tyhle zoofobie souvisí s biofobií? Velmi úzce.
Protože když už trpíte nějakou tou fobií z plazů, pavouků, brouků, ptáků či psů, dá se odtušit, že se budete aktivně vyhýbat prostředí, v němž se mohou vyskytovat. Vlastně, své životní prostředí budete cíleně uzpůsobovat tomu, aby se tam takový rušivý element nikdy nevyskytl.
)
Sítě do oken, lapače hmyzu, postřiky, pastičky a nástrahy. A taky spousta betonu, asfaltu, izolace. Přírodě dáte sbohem, protože je plná tvorů, kteří vás děsí.
Biofobie jde ruku v ruce s globálním trendem. Odhaduje se, že více než polovina světové populace žije v urbanizovaných oblastech, daleko od divoké přírody. Mezi věžáky těch tvorů, kteří by vyvolávali paniku, zase tolik nežije – a v chytrém telefonu si je můžeme zablokovat.
Jenže zříct se celé přírody, jen třeba kvůli pavoukům, to znamená odřeknout si celou škálu jiných pozitivních interakcí. Absence pravidelných zážitků z přírody a kontextové informace, které poskytují, mohou způsobit, že lidé nesprávně vyhodnotí potenciální nebezpečí spojená s přírodou a mohou vést k neopodstatněným obavám nebo znechucení.
Začarovaný kruh paniky
Současné společnosti tak mohou trpět začarovaným kruhem biofobie, kdy odpojení od přírody vede k fobiím z přírody a naopak. Biofobici nemají potřebu korigovat a překonávat své obavy, ale preventivně odstraňují všechny zdroje možné hrozby. Kam to může vést?
Lidé trpící biofobií nehnou brvou, když se bude kácet deštný prales – protože tím získávají falešný pocit, že se tak vlastně zbavují pro ně obtěžujících pavouků, hadů či ptáků. Budou za to rádi. Hlavně, že to nemusí dělat oni sami a vystavovat se riziku nepříjemných setkání. Ať se třeba radši místo pralesa postaví nové parkoviště.
Může se to zdát úsměvné, ale aktuální psychologický průzkum zavdává důvody k obavám. Ukazuje se totiž, že v posledních dvou desetiletích výrazně přibylo v lidské populaci zoofobií, a tím se také zvýšilo množství biofobů.
)
Výzkum zřetelně naznačuje, že zoofobie a je zastřešující biofobie je mnohem častější u obyvatel měst. A zhusta právě těch měst, kde těch reálně nebezpečných a jedovatých živočichů žije jen naprosté minimum.
Není bez zajímavosti, že třeba Australané – kteří by vzhledem k výskytu těch nejedovatějších potvor celé planety na jejich kontinentu skutečně důvod k obavám mít mohli – biofobií tolik netrpí. Zrovna tak se zoofobie téměř nevyskytují v Africe, nebo třeba v Indii. Ale Evropané nebo Američané na ně trpí mnohem víc.
Je to docela paradox. Přírody kolem nás ubývá – ale čím je jí míň, tím víc se jí lidé bojí. A těžko říct, k jakým koncům to povede. Nicméně lidí, kteří se bojí přírody a trpí biofobií, ale každý rok přibývá.
Zdroj: TheConversation.com, Worldbank.org, Cell.com, wise-geek.com, PeopleAndNature.com
