Řekněme, že byste se vydali do minulosti. A protože by vám tou cestou časem trochu vyhládlo, zastavili byste se v tržnici, pro něco na zub. Čekalo by vás ale nepříjemné překvapení. Ovoce a zelenina, na které byste narazili, by vám k chuti moc nepřidaly. Původní pra-odrůdy totiž za moc nestály, a vypadaly dost překvapivě.
Máte rádi broskve? My ano. A kterou zemi bychom za ně měli pochválit? Pokud se totiž necháte vést jejich latinským názvem - Prunus persica - zamíří ta chvála na špatnou adresu. Peršané (respektive Irán) toho totiž mají s broskvemi společného jen pramálo. Ano, Evropané si je odtud dovezli. Ale jejich původní domovina to nebyla. Ačkoli byly broskve s Persií tvrdošíjně spojovány – i staří Řekové jim říkali persikon mélon – perská jablka, broskve pochází ze staré Číny.
)
)
Tady se s jejich pěstováním začalo už v roce 4000 před naším letopočtem. Ovšem nijaké velké pochutnání by vás asi nečekalo. Prakticky to byly jen pecky potažené tenkou vrstvou ochlupené pokožky, pod níž se skrývalo jen malé množství dužiny a šťávy. Která navíc chutnala dost zemitě, nahořkle a slaně. Příjemně po ní trnuly zuby a jazyk. Navíc byly malinkaté, podobě jako třeba plané trnky. Ty největší měly jen centimetr v průměru. Jak se to jedlo? Jen ocumlat a vyplivnout.
)
Z Číny nejprve zamířily do Japonska, a teprve o hezkých pár tisíciletí se propracovaly přes Persii do Řecka a Říma. Tam jim pěstitelé šlechtěním trochu upravili design. Zvětšila se pecka, ale i její chutný dužnatý obal. Ve 12. století na nich kus pěstitelské práce odvedli Arabové, ale ten skutečný průlom v chutnosti se odehrál až v 16. století, totiž v Americe, odkud přišly zpět do Evropy jako už “masité“ a šťavnaté ovoce, které svou velikostí dorovnávalo jablka. Jen pro porovnání: současné broskve jsou 64x větší, než jejich čínské prototypy. Jsou také o 27 procent šťavnatější a o 40 procent sladší.
Mezi námi melouny
Vodní melouny jsou naprostá klasika, která nám zpříjemňuje léto už hezkých pár tisíciletí. Ta dosud nejstarší dochovaná melounová semínka, odhalená při archeologických vykopávkách a dokumentující jejich soustředěné pěstování, mají přes 5000 let. Objeveny byly na území dnešní Libye. A nejspíš odtud se také melouny dostaly až na stůl panovníků ve starověkém Egyptě. Což zase potvrzují v hrobce faraona Tuta nástěnné malby, staré 4000 let.
)
Ovšem na tom libyjském/egyptském melounu bychom si asi dnes moc nepochutnali. Toho sladkého dobrého, červenavé dužniny, v nich totiž bylo pomálu. A musela se vydobývat z masivu opravdu tlusté slupky, které prorůstala celý jádrem a dělila celý plod. Vývoj pěstění melounu pak dobře dokreslují malby starých mistrů z 16. a 17. století, kdy už tohle chutné ovoce - tedy, pořád je považováno i za zeleninu - vyrazilo do světa.
)
)
S tím, že prvotní experimenty, snaha vyšlechtit meloun chutnější, se proti severoamerickým pěstitelům obracely. Dokázali sice melouny zbavit toho vnitřního členění na vydlabávané komůrky, ale jen za cenu zvýšení objemu semen uvnitř. A jak sami asi máte zažité, zrovna melounová semínka k populárním součástem melounů taky úplně nepatří. Příběh o šlechtění melounu je předlouhý, a zatím do svého konce nedospěl. Jisté je, že melouny, na nichž si pochutnávali lidé přes staletími, by ty dnešní asi nepoznaly.
)
Pra-banán by nám nechutnal
Divoké zelené; tlusté načervenalé; maličké, ale plné chuti plantain. A pak ty klasicky žluté, zahnuté, Cavendishovy. Jen tohle velmi hrubé členění nám dnes připomíná, že to s banány a jejich pěstováním nebylo úplně přímočaré. S domestikací banánovníků se podle všeho začalo v jihovýchodní Asii. Tím místem, kde to všechno propuklo, byla pravděpodobně Papua Nová Guinea. Doklady o tom, že je tu lidé nějak kultivovali, sahají do roku 8000 let před náš letopočet.
)
Na banánech si později pochutnávali Indové, Číňané a třeba Alexandr Veliký. Za to, že se dostaly „do světa“ mohou nejspíš arabští kupci. Ti je totiž začali vysazovat v Africe, kde za příhodných podmínek tahle užitečná rostlinka s chutnými plody dorostla do svého plného potenciálu. Kde ho v 16. století rozpoznali kupci portugalští. Kteří banánovník rozšířili i na plantáže v Karibiku. Pochopitelně, celou tu historii šíření doprovázela šlechtitelská snaha. Tendence zbavit banány semen a zmenšit jejich obal. Slupku.
)
)
Z původně malinkých banánků se stávalo něco, co už se dalo nazvat svačinou tak akorát do ruky. Navíc od přírody zabalenou do slupky. Banány, jak je známe dnes, se vyvinuly ze dvou divokých odrůd: Musa acuminata, což je vysoká rostlina s malými plody, vyšlechtěná pro produkci plodů bez semen - pocházející z jižní Asie - a tvrdší Musa balbisiana, která naopak měla tvrdá a velká semena, dodávající tuhost a velikost.
)
)
Záhadný mezinárodní lilek
Lilek vejcoplodý neboli baklažán stojí v taxonomickém systému na půl cesty mezi bramborami a rajčaty. A bere si z nich to, co nám chutná. Ony nezaměnitelné červenofialové bobule, na nichž si u téhle plodové zeleniny nyní tolik pochutnáváme, jsou ale relativní novinkou. Takhle totiž pěstovaný lilek nevypadá dlouho. Ostatně i to „vejcoplodý“ v jeho názvu cosi napovídá. Dřív to totiž byly skutečně vajíčkovité kuličky, které byste si snadno mohli splést s rajčetem. A ta barva?
)
Zralý lilek uměl být bílý, žlutý, oranžový, načervenalý, modrý nebo fialový. Mohli jste narazit na druhy rostlin lilku, které se chránily trny! K tomu zmatku barev a tvarů přispívá, že nemáme úplně jasno v původu téhle chutné plodiny. Ano, není pochyb o tom, že největšího věhlasu dosáhla ve východní Indii. Už ve 3. století před naším letopočtem jí tu ve velkém pěstovali a říkali jí šakasrešta, což znamená „vynikající zelenina“. Jenže když se podíváme na její genetický profil, zjistíme, že její prapůvod leží v jihu Afriky. Jak se od tam dostala do Indie? To je trochu záhada.
)
)
Z Indie nicméně zamířila do Číny, zpět do Afriky (na její sever) a spolu s muslimy pak na Pyrenejský poloostrov. Ve 14. století jej pěstují v Itálii, v 16. pak v Anglii. Tam mu ovšem ještě říkají „šílené jablko“ – madde. Teprve v 17. století se lilek rozšíří i do zbytku Evropy, a začne nabývat svého černo-fialového lilkovitého tvaru. A není bez zajímavosti, že nejvíc práce na šlechtění lilku odvedlo – Japonci. Když si dnes někde v cizině objednáte lilek, není úplně jisté, co dostanete. Ty tvarem i barvou proměnlivé varianty se totiž udržely. Váš lilek tedy může být dlouhý jako cuketa, být zelený a mít v dužině semena.
Asi stojí za zamyšlení, že dnešní odpůrci GMO si dost často neuvědomují, jak dalece jsou už všechny dnešní druhy ovoce a zeleniny „modifikované“ a upravené tisíciletým šlechtěním. A že by si bez těch šlechtitelských úprav na jinak běžných plodech asi úplně moc nepochutnali.
Zdroj: TreeHugger.com, bussinesinsider.com, localhistories.com, nau.edu.com
