Že se ve válkách zabíjí, to už je součástí utrpení každé takové dějinné tragédie. Často ale lidem nedochází, že to umírání se neodehrává jen na frontách a místech aktivních bojů, ale i v zázemí. A že prvními oběťmi zpravidla ani nebývají lidé. Smutně to vykresluje případ Velkého masakru mazlíčků z Velké Británie.
Je to střípek ne až tak dávné historie, který si ale ve Spojeném království připomínají jen neradi. Úvod shrneme jen telegraficky: 3. září 1939 vyhlašují Britové - dva dny po vpádu nacistů do Polska – že vstupují do válečného stavu s Německem. Pomoci Polsku už ale nedokážou, a tak se pokusí zachránit alespoň Francii. Ani to velkým očekáváním navzdory nedopadne dobře, a tak se – zle poničení a demoralizovaní – stahují od Dunkerku zpět na ostrovy.
Na linii poslední obrany. Kterou se německá armáda, respektive jejich Luftwaffe – letectvo, pokusí podlomit a nahlodat masivní bombardovací kampaní, vedenou proti civilním cílům. V dějepisu se tomu říká bombardovací Blitz, byť to bombardování nebylo zrovna bleskové, jako spíše trvalé. Začalo 7. září roku 1940, aby v průběhu následujících 267 dnů němečtí piloti zaútočili jednasedmdesátkrát na Londýn.
)
Trhavo-tříštivé bomby, padající v průměru každý čtvrtý den na Londýn (potažmo na Birmingham, Liverpool, Bristol, Glasgow nebo Southampton) měly samozřejmě naprosto devastující účinek. Zásadně poškodily nebo rovnou srovnaly se zemí přes milion domů, připravily o život 44 000 lidí a zanechaly za sebou dalších asi 60 000 raněných. Informace o tom, že to Britové „nějak ustáli“, a leteckou bitvu o Británii nakonec vyhráli, se v hodinách dějepisu neztrácí.
Nehovoří se už o ceně, kterou za to zaplatili. O tom, co to „nějak ustáli“ vlastně obnášelo.
A jednou z mnoha položek na účtu lidských katastrof, nezměrných škod, ztrát a obětí – byla i domácí zvířata. Zvířecí mazlíčci, čtyřnozí přátelé lidí, němé tváře. Psi a kočky z domácností, kteří se po vstupu Velké Británie do války staly, alespoň pro někoho, nepřiměřenou a nechtěnou přítěží.
)
Válečná realita všedního dne
Obyvatelé velkých měst rychle pochopili realitu válečného stavu: omezení trhu a přídělový systém potravin; výpadky v zásobování energiemi; nefungující a silně omezenou hromadnou dopravu; nutnost instalovat doma zatemnění oken; fakticky přestěhovat celou domácnost tak, aby v případě náletu bylo ještě co zachraňovat; mít pro sebe a své rodinné příslušníky zabalená pohotovostní zavazadla pro případ vynucené evakuace.
Nebo v jeden každý moment vědět, kde se nachází nejbližší letecký kryt, kdyby se ozvaly sirény ohlašující další nálet.
S tím už ale úzce souvisel aspekt zvířecích mazlíčků. V leteckých krytech bylo sotva dost místa pro lidi, nikoliv pro zvířata. Ušlechtilé dogy, slintající buldočkové ani kapesní pudlíci do útočišť pod zemí nepatřili. A na povrchu, v domácnostech, byly vystaveni explozím, střepinám bomb, požárům a závalům suti.
)
Po prvních civilních lidských obětech – těch, které zahynuly během vln náletů – tak zůstala spousta zvířat. Vyděšených, poraněných, toulavých, hladových, překážejících a třeba nebezpečných. Kočičí a psí útulky byly rázem přeplněné. A čím víc „nad kapacitu“ se jejich kotce plnily, tím víc se ukazovala dlouhodobá neudržitelnost takových zařízení.
Od ledna 1940 bylo na příděl maso, sýry, sušenky, čaj, džemy, cereálie, chleba, sádlo, mléko, konzervované a sušené ovoce. Britové zápasili s tím, aby měli sami co do úst – pro sebe a své rodinné členy – pro vojáky, hasiče, lékaře zachraňující raněné ze sutin a odklízející trosky domů z ulic - a dotovat za takového stavu „veřejné úschovny zvířat“ se jevilo být nepřístojné.
Hrozba nedostatku jídla
Ostatně, jako nemorální začalo být postupně chápáno i pouhé držení „neužitečných“ zvířat. Zvířecí kamarádi totiž podlamovali křehký systém zásobování civilního obyvatelstva.
Nalít misku mléka své kočce – mléka, o které se s ní z vlastního přídělu podělíte – se nejeví být neudržitelné. Ale při 750 000 kočkách v domácnostech Londýna je to hned několik pořádných cisteren mléka. Díky nimž Anglie mohla vydržet tlak destrukce a odolat pokusům o vyhladovění.
Dělit se o jídlo se psem nebo kočkou v době, kdy byl jídla vážný nedostatek – a situace hrozila být postupně ještě horší – bylo vnímáno společensky stále nevraživěji. Jako přebytečný a nehodný luxus. Za tu špičku šišky salámu, kousek nakrájeného párku nebo půlku tresky mohly být rádi sousedovy děti, kterým třeba příděly nestačily. A vy jimi budete krmit pejsky a kočky? Které budete muset v případě náletu stejně nechat napospas osudu, protože do krytu nesmí?
Své na tom udělala i hysterie a panika, a nejasné pokyny ze strany správy měst či vlády. Zkrátka, tak jako se ve velkých městech stalo normou přesunout své vlastní děti někam do internátů na daleký venkov – protože tam bomby z nebe nepadají – stalo se normou i hromadné vybíjení domácích mazlíčků. Protože to tak pro všechny zúčastněné bylo humánnější, snazší. Byť to v daný moment bylo velmi bolestné, protože zvířata byla vnímána jako trochu jiní členové rodin.
)
Zvířata musí odejít
Odhaduje se, že jen v Londýně bylo během prvního týdne po vyhlášení války utraceno 400 000 až 750 000 domácích zvířat. Ten „masakr“ byl tak náhlý a rozsáhlý, že ve veterinárním spolku - Národní lize na obranu psů (NCDL) - došly zásoby chloroformu. A spalovny v Lidovém sanatoriu pro nemocná zvířata se zastavily kvůli obrovskému množství shromážděných zvířecích mrtvol.
Zvířecí charita poskytla ze svých pozemků louku v areálu v Ilfordu, aby z ní vznikl hřbitov domácích zvířat. Pohřbeno jich tam bylo na půl milionu. Psí a kočičí útulek v Battersea se stal vzývanou i tou nejproklínanější institucí, protože poskytl útočiště pro 145 000 psů.
A zrovna tak, jako se majitelé psů modlili za to, aby tam jejich hafan našel volné místo – byl útulek nenáviděný za to, že spotřebovával tolik jídla, že by to stačilo na výkrm celé protiletecké divize.
Proti hromadnému utrácení domácích zvířat se sice vymezovaly nejrůznější spolky pro ochranu němých tváří a často proti němu brojili i sami veterináři, ale nic to neměnilo na faktu, že se na utrácení domácích zvířat stály půlkilometrové fronty. Aby lidé mohly přežít, musely zvířata odejít.
Lidé se obávali hrozby bombardování a nedostatku potravin, považovali za nevhodné mít během války „luxus“ domácího mazlíčka. Bylo téměř národní povinností se ho zbavit. Ten dojem posilovaly i různé brožurky, vyhlášky a letáky, vydávané Národním výborem pro protileteckou ochranu zvířat (NARPAC).
Ten vypracoval oznámení - Doporučení majitelům zvířat – v němž se uvádělo: „Pokud je to možné, pošlete nebo vezměte svá domácí zvířata na venkov v předstihu před mimořádnou situací. Pokud ale nemáte tu možnost, nemůžete jej umístit do péče příbuzných nebo sousedů na venkově, je opravdu nejšetrnější nechat je zlikvidovat.“
A nedlouho po prvních náletech bombardovacího Blitzu byla Británie „chudší“ o 26 procent svého nedávného početního stavu psů a koček, protože je jejich majitelé z měst nechali hromadně utratit.
Cena za vítězství
Britové tu předlouhou a ničivou bombardovací kampaň nacistů ustáli. Všichni se tak nějak spojili, podpořili válečné úsilí. Dokázali si udržet pevnou morálku i bojového ducha. Nenechali se zlomit. Nepodlehli teroru, bombám, hladu, destrukci. Vydrželi až k vítězství.
To je inspirativní příběh, který se z hodin dějepisu neztrácí.
Ovšem kapitolku o tom, že jedním z prvních počinů k přežití války bylo hromadné utrácení domácích zvířat, se obvykle nedozvíte. K realitě války – každé války - ale bohužel patří též.
Zdroj: Wikipedia.org, BBC.com, NYtimes.com, Independent.co.uk, lareviewofbooks.org
