Pokud byste byli dešťovou kapkou, nad městem nejspíš vypršet nechcete. Místo toho, abyste užitečně svlažili nějakou rostlinu anebo dodali vláhu půdě, pravděpodobně jen plesknete na střechu nebo jiný zpevněný povrch, a zmizíte v kanalizaci. Zelené střechy to můžou změnit.
Vydatnost deště obvykle přepočítáváme v milimetrech za hodinu. Slabý déšť je v rozmezí od jednoho do čtyř milimetrů za hodinu, silný je mezi jedenácti až patnácti. Kolik to ale vlastně je? To je trochu náročnější na představivost. Usnadníte si to třeba tak, že ty milimetry v popisu nahradíte odpovídajícími litry, vztaženými na metr čtvereční. Slabý déšť je tedy něco mezi jedním až čtyřmi litry za hodinu, silný je pak už jedna a půl desetilitrové konve, vylitá na metr čtvereční.
Obecně platí, že vytrvalé deště nebývají moc vydatné, a že ty velmi intenzivní trvají spíše krátce. Spoléhat se na to ale úplně nedá. V Česku se dá ve srážkově nadprůměrných měsících (obvykle v květnu a srpnu) setkat i s déletrvajícími dešti s poměrně vydatným úhrnem. Pořádný slejvák dokáže z nebe nadělit i 50 milimetrů za hodinu. To už na ten metr čtvereční těch desetilitrových konví musíte vylít pět. A to je docela solidní brouzdaliště. A takzvaná průtrž mračen, byť je výskytem velmi řídkou událostí, je ještě jednou tak vydatnější.
)
Sucho rádi nemáme, a proto déšť obvykle vítáme. Tedy pokud té vody není najednou moc. A o tom, jak moc té vody kolem nás bude, nerozhoduje překvapivě ani tak vydatnost deště, jako spíš, kam přesně ty dešťové srážky dopadají. Je to trochu neobratná formulace – pochopitelně že dopadají na zem. Ale co na té zemi, na povrchu, vlastně je?
Pokud třeba louka či trávník, městský park anebo zahrada, nezdá se být té vody „moc“ ani při vydatném dešti. Byť voda přichází po celých konvích za hodinu na metr čtvereční, průběžně se vsakuje. Jak dobře se vsakuje, to záleží na mnoha faktorech. Jde o fyzikální vlastnosti půdy, její strukturu, vegetační pokryv a prokořenění, přítomnost pórů, celkovou propustnost půdy, obsah chemických látek v půdě i v té dešťovce. I to, jak byla půda vlhká už před tím deštěm. Někdy to půjde lépe, jindy hůř. Ale půjde to. Déšť dopadající na půdu se bude vsakovat.
Problém zpevněných povrchů
Zádrhel nastává v ten moment, kdy déšť nedopadá na půdu, do které by mohl infiltrovat – ale na nějakou zpevněnou nepropustnou plochu. Šance, že by voda jen tak protekla povrchem asfaltové vozovky, není. Voda neproteče ani pevnou dlažbou chodníku, betonem obrubníků parkovišť. Žádné póry, žádné zasakování.
)
Z vody, která padá z nebe a tak nějak mizí v mokrém trávníku, se na zpevněném povrchu stává voda, kterou vidíme, a může dost překážet. Do kaluže stojaté vody na chodníku se totiž nezapočítává jen to, co naprší na chodník. Je k tomu třeba přičíst i to, co svedou dešťové okapy ze střech. Jen si to představte – průměrná střecha rodinného domu má nějakých 100 – 120 metrů čtverečních. Za hodinu je to tedy o nějakých 150 – 180 desetilitrových konví víc. Spousta vody.
)
Lidská sídla, města zvláště, přitom vedou v koncentraci zpevněných ploch. Ty pevné střešní krytiny, pevné vozovky a pevná neprosakující parkoviště jsou tu na jednotku plochy zastoupeny často mnohem výrazněji, než k prosakování přístupná půda.
Jen pro představu, na vesnici tvoří v rámci jednoho katastru ty pro vodu nepropustné plochy 1-2 procenta z celkové výměry. Na rozvolněných předměstích se zahradami je to kolem deseti procent. V hustší bytové zástavbě je to kolem padesáti procent. Mezi fabrikami, administrativními budovami je to už nad sedmdesát procent. A u obchodních center je to kolem 90 procent. Jinými slovy, i slabší déšť může na parkovišti u nákupního centra udělat pěkné jezírko.
Ale neudělá.
Lidé totiž nejsou hloupí. Tedy, nejsou až tak hloupí.
)
Kanalizace není na deště stavěná
Ve městech zpravidla nechybí kanalizace, která tu dešťovou vodu nenechá stát jen tak na povrchu. Hezky ji stáhne a odvede až k čistírně odpadních vod kdesi na konci. A to teprve začne zábava. Protože městské kanalizace primárně neslouží k tomu, aby sváděly dešťovku. Jsou tu od toho, aby čistily odpadní vodu. Když do toho „hrkne“ pár milionů litrů dešťovky, přestane čistírna odpadních vod čistit. Na zpracování takového objemu nemá kapacitu, a místo filtrační zátky na konci kanalizace se stane průtočným ústím. To, co mělo být vyčištěno, pak proudí do řek v plné závadnosti a škodlivosti.
Čistírny odpadních vod tomu ale nejsou na vině. Na tohle stavěné nejsou. Nejsou na to stavěné ani kanalizační systémy – ty počítají s ekvivalentním počtem obyvatel a tím, co spláchnou do záchodu a výlevkami v domácnostech. Nepočítají s těmi statisíci konví vody, kterými silný déšť zkrápí zpevněné povrchy.
)
Voda – žehráme si na její nedostatek, když je sucho – při dešti často zbytečně odtéká do kanalizace. Anebo vám kvůli přemíře zpevněným povrchům může udělat z chodníku brouzdaliště, vytopit sklep. Může vyplavit obsah přetížené kanalizace do ulice, vypnout čističku odpadních vod. Je to pořádný průšvih. Který se dá řešit. Různě.
Například zkapacitněním stávající kanalizace. Je to ale drahé a moc se to nezaplatí. Budovat v městečku pro 10 000 lidí kanalizaci jako pro 50 000 lidí jen proto, že občas vydatněji zaprší, to ekonomicky moc smysl nedává. Můžeme taky oddělit svody odpadní vody a dešťové kanalizace. Budovat tedy souběžně dva kanalizační systémy. S tím, že ten na dešťovku ji bude odvádět mimo čističku, někam do rozlivu. Je to praktické, ale poněkud drahé a náročné na prostor. Anebo můžete vyzkoušet začít řešit problém tam, kde skutečně vzniká. Ne u deště – za ten jsme rádi – ale u těch zpevněných povrchů.
)
Střecha, která zdrží vodu
Není to nic až tak překvapivého: co třeba parkoviště, která nejsou vylitá asfaltem, ale vysázená dlažbou, která umožňuje průsak do půdy? Co třeba travnaté pruhy kolem chodníků? Zasakovací pásy kolem silnic, svejly a příkopy kolem zástavby? Jsou to maličkosti s velkým dopadem.
Samostatnou kapitolou těch rozumných řešení jsou pak zelené střechy. Střechy, uzpůsobené k nesení substrátu a vegetačního pokryvu. K čemu že jsou dobré? Kromě toho, že vypadají hezky, působí jako izolační bariéra, čistí vzduch, slouží jako zázemí pro hmyz, brání přehřívání a snižují efekt tepelných ostrovů a tak podobně? Při dešti zpomalují odtok vody.
Zelené střechy se při dešti „nacucají“ vodou. Zadrží ji. Dočasně. A tím zbrzdí ten příliv vody, která se řine do kanalizace, aby někde na konci roury způsobila malou ekologickou katastrofu.
)
Zelené střechy kupují čas kanalizaci, aby to všechno stačila pobrat. Aby nedošlo k přetížení systému, a čistička odpadních vod tam na konci to zvládla zpracovat. Ozeleněná střecha rodinného domu zajistí, že během hodiny silného deště „nehrkne“ na chodník 150 desetilitrových konví vody. Zadrží až 70 procent objemu, a bude ho uvolňovat postupně. Řešení zelenými střechami je zajímavé tím, že nám pomáhá se spoustou věcí současně. A nenutí nás dělat zase něco extra navíc. Třeba upravovat již existující kanalizaci. Nabízí se to samo, a je to efektivní.
Když se na prakticky jakékoliv město podíváte z výšky, uvidíte, že přibližně dvě třetiny toho pod vámi jsou dopravní komunikace (silnice, chodníky, parkoviště) a přibližně třetina jsou střechy. Ta třetina zelených střech by dokázala spolehlivě ochránit každé sídlo před nepříjemnostmi přívalových dešťů a slejváků.
)
Něco změnit nelze – ze zastavěné plochy měst asi džungli úplně neuděláme. Ale postarat se o to, aby zelené střechy soběstačně regulovaly objem dešťové vody, která hned nezamíří do kanalizace, to bychom zvládnout mohli. Se zelenými střechami se pojí řada výhod a benefitů. To, že zpomalují odtok vody, se většinou dřív než za deště nepozná. Rozdíl ale dělají pořádný.
)
Zdroj: TheConversation.com, JournalOfHydrologicalEngineering, treking.cz, Wikipedia.org, is.Muni.cz, tandofonline.com
