Chtít slušné bydlení, to není nikterak extrémní přání. A víc než běžné zázemí, tři obytné pokoje (ložnice) a malý dvorek s posezením, si mladý pár s dětmi nežádal. Proti jejich požadavkům ale stála realita stavební parcely. Limitována okolní zástavbou, rohovou pozicí v rámci uliční sítě a rozměry 150 metrů čtverečních. Jak do tohoto ostře ohraničeného území vpravit svůj sen?
Nejprve to samozřejmě chtělo dobrý plán, který nemohl vzniknout bez důsledné obhlídky terénu. To díky němu se podařilo vykreslit základní obrysy budoucí stavby tak, aby i na netradičně komponované parcele vyzískala maximum z denního světla. Optimální orientace je totiž základ každého skutečně funkčního domu. A dál? Architekti pojali projekt novostavby rodinného domu trochu z jiného úhlu. Doslova.
Stavba, která nedělá okolky
Protože dům musel respektovat uliční linii a nepřesahovat svou výškou okolní zástavbu, vypořádali se autoři projektu s výzvou posunutím úhlů a rovin obvodových zdí. Dům se přiklání k ulici a kopíruje její profil, sám však nabývá tvaru nepravidelného šestiúhelníku. Ze stavební parcely tak vytlouká maximální potenciál, včetně prostoru pro malý dvorek a uzavřenou předzahrádku.
Vyosení domu a ostré úhly v jednotlivých místnostech pak srovnávají chytrá dispoziční řešení. Sympatickým, a přesto nekompromisním způsobem. Patrné je to už od vstupních dveří, které se vůči vlastní zdi kopírující ulici staví v zanořeném odstupu. Poukazují na to, že plán naznačený vnější stěnou uvnitř domu neplatí, a jeho obyvatelé se zařídili po svém.
Zahrada? A proč ne hned dvě?
Vstupní chodba je jakoby kolmo posazená na silnici, přiléhá k ní i schodiště do patra. Tam se pojem volnosti a nezávislosti podařilo adaptovat v plné síle, a tři zde situované pokoje se spolu s koridorem doslova utápí v denním světle. Může za to střešní nika, z níž denní jas proniká i do přízemí. Schodiště je totiž současně „světlovodem“.
Na úrovni přízemí profil stavby vycházel z již existující linie plotu, vymezujícího parcelu. Objekt se k němu co nejúžeji přimyká, a ponechává jen vnější srpek malé předzahrádky. Zabírá jen 6 metrů čtverečních, ale je to dost na to, aby obyvatelé domu mohli z kuchyně vyhlížet do zeleně. A současně, aby nepocítili tlak na vlastní soukromí. Dům si dokonale zachovává svou anonymitu, aniž by vybočoval z řady.
Diskrétní k ulici, pohostinný k obyvatelům
Formální uzavřenost ale přestává platit ve směru zadního dvorku s malou zahradou. Oněch 30 metrů čtverečních se může zdát navýsost skromným prostorem, ale na pár menších stromů, trávník, a terasu to bohatě stačí. Na zdi dvora se pak upínají prvky vertikální zeleně, které vizuálně zahradu rozšiřují. Nekoukáte na cihly, ale na rostliny. Jste jako v zeleném kaňonu.
Plán celého přízemí se k tomuto dvoru/zahradě upíná. Z otevřené a propojené trojice kuchyně/ jídelny a obývacího pokoje směřuje výhled právě ven, do toho kousku soukromého ráje. Průchod je umožněn širokými prosklenými posuvnými dveřmi, které v létě mohou být neustále otevřené, a přispívat tím k lepší klimatizaci objektu. Na terasu ústí i prosklené dveře z hlavní ložnice. Spojení je tedy vizuální i fyzické.
Pohoda, za kterou stojí chytrý plán
Hluchý prostor, který vznikl při severním okraji domu, vyplnily místnosti pro technické zázemí. Je tu místnost s bojlerem i malá dílna a sklad. Dům totiž nemá podsklepení, a tak se navýšení kapacit úložného prostoru rozhodně hodí. Skromnost a nenápadnost, naznačená provedením fasády i výškou domu shodnou s okolní zástavbou přitom důmyslně kryje fakt, že se uvnitř nachází 110 metrů čtverečních využitelné plochy.
Vnitřně rozděluje a vede celý dům dubové schodiště. Je oddělujícím prvkem vstupu do domu, bariérou mezi polo-veřejným a privátním, je oboustrannou součástí šatny a kuchyně (jako integrovaný úložný prostor), a také „zdrojem světla“, sestupujícího z patra. Průnik světla do nitra domu je ústředním elementem, který svůj zrak upíná k vnitřní zahradě. Posezení na houpacím křesle jen dokresluje pohodu domácnosti, která se k projektu celého rodinného domu nebála přistoupit kreativně.
Zdroj: Carbogno Ceneda Architects
Fotografie: Agnese Sanvito