Původním záměrem klientů, manželů s dvěma dospívajícími chlapci, bylo postavit „něco jako chatu“. Místo, kam budou jezdit o prázdninách na dovolené. Lokalita ztracená v lesích u jezera Lanaudière se k tomu zdála být ideální. Jenže pak přišla pandemie covid-19, a původní plán se proměnil. Ukázalo se, že bydlení v řekněme sociální izolaci a v lůně přírody má něco do sebe. A tak se z plánů chaty stal plán rodinného domu v divočině.
Pojilo se s tím několik změn v připravovaném projektu. Zastavěná plocha je v místě regulovaná, ale úředníkům nevadil růst do výšky. Objekt, který měl být chatou, se tak mohl rozrůst na 280 metrů čtverečních užitné plochy. Kterou při umírněné zastavěné ploše vydobývá z okolí tím, že se snaží zužitkovat balkon, letní zahradu, prosklenou terasu. A taky střechu. Ale všechno postupně.
Světlo versus výhledy
Architektonický koncept začal studií proveditelnosti, která řešila dispozice domu s cílem minimalizovat odlesnění. A taky s pochopitelnou snahou orientovat výhled směrem k jezeru. Zádrhelem tu bylo denní světlo, o které je ve studených a tmavých severských lesích nouze. Dům se mu musel otevřít. K tomu všemu samozřejmě patřila i tendence ke splynutí s krajinou. Stavba proto působ, jako tmavý stín mezi stromy, je nenápadná a ze strany od jezera je téměř neviditelná.
Jednoduchý objem stavby je prolomen velkým výklenkem – ten je obložený bílým dřevem – a slouží jako vstup chráněný před povětrnostními vlivy. Vnější materiály byly zvoleny tak, aby minimalizovaly údržbu. Střecha je pokryta černým ocelovým plechem, její strmý sklon a velkorysé přesahy jsou navrženy tak, aby snadno odváděly vodu a sníh od obvodu domu.
My máme přírodu!
Hlavní podlaží se rozkládá na dvou úrovních, vzájemně propojených betonovými schody, které mírně kopírují terén. Tento schodek vytváří obytný prostor s výškou stropů 3,3 metrů. Velkorysost pokojů a místností pomáhá odbourat jakýkoliv pocit stísněnosti. Přispívají k tomu i všudypřítomná celostěnná okna teras a obývacího pokoje. Otevřený prostor zahrnuje také krb na dřevo a jídelnu, která přesahuje na zastíněnou verandu. Interiér s odhalenými dřevěnými trámy nabízí zážitek „pohlcení“ okolním lesem.
Obydlí je koncipováno tak, že si tu svůj prostor může najít každý, takže tu skutečně nevzniká cosi jako ponorková nemoc. Od sebe je izolují jen stupně pohody. Obydlí skutečně není chatou, ale hřejivým a přívětivým domem. Obyvatelé jsou tu šťastní. Chválí si, že jim opravdu k životu stačí málo, protože jim to blízkost přírody bohatě vynahrazuje.
Materiály: Ghoche Architecte
Foto-kredit: Maxime Brouillet