Reveň kadeřavá (Rheum rhabarbarum), lidově rebarbora je zeleninou, jejíž řapíky se konzumují jako zelenina. Rebarbora se říká právě jim. A kdo již zkusil třeba rebarborový koláč, určitě nám dá za pravdu, že jeho chuť je zcela výjimečná, těžko ji lze srovnat s něčím jiným. Vlastně je jednou z mála zelenin, které dovedou nahradit ovoce. Pozor však, rebarbora je i jedovatá a syrovou ji konzumovat nesmíme!
S výsadbou rebarbory je ideální začít od března do dubna, stejně tak jako s jejím přesazováním a množením. Poté si raději počkejte až na konec srpna až půlku září, kdy je však třeba rostlinu chránit před mrazy mulčováním.
Tato trvalka má ráda neutrální zeminu s dostatkem živin, vzdušnou, ne příliš vlhkou a v žádném případě udusanou. Výborně se jí daří na slunném stanovišti, kde bude po čase působit jako mohutný solitér, tedy vždy až do doby, než její listy s řapíky sklidíte. Snese však i polostín a proto se hodí mezi stromy a keře. Na plochu zabere jedna rostlina cca 1 metr čtvereční.
Není nic jednoduššího, než si nechat od někoho oddělit sazenici z již starší rostliny (odebírá se oddenek z mateřské rostliny), nebo si ji za malý peníz koupit v zahradnictví. Vypěstujete ji však i ze semen, ovšem na první úrodu řapíků si počkáte několik let.
Řapíky rebarbory
Pro sazenici rebarbory připravíme jámu hlubokou cca 30 cm, na její dno nasypeme směs zeminy a kompostu, případně dobře uleželého hnoje. Sazenici vysadíme tak, že její pupeny nesmí být hlouběji jak 5 centimetrů pod povrchem půdy. Sazenici důkladně přimáčkneme do substrátu a ihned pořádně zalijeme odstátou dešťovou vodou, déšť tato rostlina miluje stejně jako většina jejích konkurentek a přítelkyň v zahradě. Přihnojujeme kompostem a hnojivy obsahujícími draslík, každý třetí rok pak půdu vápníme.
Řapíky sklízíme od dubna do 24. června (svatý Jan), později již obsahují příliš kyseliny šťavelové. Nejšetrnějším způsobem je vylamování řapíků těsně nad povrchem záhonu. Pokud by se stalo, že rebarbora začne již v době sklizně kvést, květy odstraníme. Sklizeň provádíme průběžně, vždy odebereme cca 1/3 za 2 týdny. Před zimou je třeba starší rostliny ostříhat až u země a zakrýt kompostem. Na jaře opět bujně vyrazí na světlo světa.
Mladá sazenice rebarbory s pupenem
Rebarboru lze pěstovat i na balkoně či terase, ale v dosti velkém květináči, aby nám nevyrostla miniatura.
Reveň kadeřavá (Rheum rhabarbarum), též reveň vlnovitá a reveň rebarbora, lidově rebarbora, patří do rodu reveň, čeledi rdesnovité. Je to statná, až 2 metry vysoká trvalka s přízemními, 50-60 cm dlouhými listy. Čepele listů jsou podlouhlé, vejčité a výrazně zkrabacené. Dlouhý řapík je na líci vrubovitý, na rubu hladký a vydutý, shora někdy bělavý, ale jinak karmínově červený. Lodyha má až 5 cm v průměru a nese bohaté květenství. Okvětí má průměr až 2 mm, je žluté, šestičetné a opadávající. Rebarbora kvete v červnu a červenci, plody má vejčité, se dvěma až čtyřmi křídly.
Sklizené listy s řapíky rebarbory
Rebarbora pochází ze Střední Asie (Mongolsko, Sibiř), v Evropě je však již dlouho pěstována i na polích, u nás zdomácněla v zahrádkách a jelikož ji má v užitkové zahradě téměř každý, není příliš vyhledávanou zemědělskou plodinou. Řapíky je třeba tepelně zpracovat, syrové je konzumovat nelze. Výborné jsou na koláč, moučníky s tvarohem, ale i jako náplň do knedlíků, k přípravě ovocných polévek, kompotů a zavařenin. Při vaření a pečení nesmíme používat hliníkové nádobí, protože hliník reaguje s kyselinou šťavelovou, načež jej budeme konzumovat. Ať už se Hliník odstěhoval do Humpolce, či nikoli, našemu zdraví jeho konzumace neprospívá.
Zelené listové čepele rebarbory obsahují jedy včetně kyseliny šťavelové, která je nefrotoxická a korozivní. Jsou dokonce popsány otravy lidí po požití syrových listů. Smrtelné následky konzumace byly problémem především v první světové válce, kdy byly právě listy doporučovány ke konzumaci. Listy dnes zásadně nejíme (ani tepelně upravené) a řapík zásadně tepelně upravujeme!
