O tom, že udržitelnost je dnes v trendu a promítá se do všech oblastí lidských aktivit, nemá cenu pochybovat. Stranou nestojí ani architektura, která se ovšem s přiznanou udržitelností dostává do velmi nepříjemné pozice. Není totiž zřejmé, kudy by se měla vydat dál. Zda směrem k trvalosti anebo pomíjivosti.
Kde začít? Třeba u Kolosea, vcelku nepřehlédnutelné památky Říma. Stavět se začala v roce 70. našeho letopočtu, za císaře Vespasiana. Aby byla dokončena o necelých deset let později, za císaře Tita. Lekci z dějepisu protentokrát přeskočíme, budeme se věnovat jen samotné konstrukci.
Objektu, který stojí na pevných, 13,5 metru vysokých betonových základech (širokých 54 metrů), vsazených do devítimetrové hloubky jílového podloží umělého jezera. A který ve svém širším obvodu překrývá plochu 2,4 hektarů.
)
S budováním kolosálního Kolosea se pojily dost zásadní materiálové výdaje, které nám díky práci dobových historiků nezůstaly utajeny. Víme například, že na stavbě se spotřebovalo 272 tun železných svorníků, skob a kramlí. A také, že ušlechtilé kamenivo proudilo na stavbu z pětatřicet kilometrů vzdáleného lomu v Tiburu.
V obkladech Kolosea se nachází na 100 000 kubíků travertinu. A když připočítáme i vápenec, mramor, beton, cihly a sopečný tuf, vynikne před námi těžko domyslitelná halda 900 000 stavebního materiálu.
Vystavěno na věčnou památku
Je to zkrátka pořádný masiv, který i kdyby neměl podobu konstrukce, ve formě hromady by byl stále pořádným umělým kopcem. Stranou ponechejme peněžní náklady stavby, protože císař si zajistil financování ze zisků dobyvačné války. A o pracovní síly též neměl nouzi.
Podstatné je, že stavba samotná se své velikosti navzdory zaplatila. Ať už jako aréna gladiátorských zápasů, amfiteátr divadelních a recitačních představení - jako místo politických sněmů, vězení i popraviště, dějiště naumachií. Koloseum, gigantická stavba s diváckou kapacitou kolem 80 000 míst, přetrvala dodnes. A dodnes se také vyplácí.
)
Římu generuje zisky bezmála i dva tisíce let po svém dokončení, protože se sem na něj ročně přijede podívat přes 6 milionů zahraničních turistů. Z hlediska provedení je to tedy jednoznačný sukces, s nímž nejspíš ani císaři Vespasián nebo Titus nepočítali. I když přibližný záměr takový měli.
Stavěli tak, aby jasným a nepřehlédnutelným způsobem reprezentovali prestiž své říše, doklad dlouhotrvající stabilní vlády. Z věčného kamene vytvořené prohlášení o svém postavení a pověsti. Koloseum je proto perfektním příkladem vytrvalé architektury.
Inspirace starým Římem
Přeci jen je to objekt, který je od kolaudace v provozu 1944 let, a byť byl po dobu své existence využíván k nejrůznějším účelům, naprosto se osvědčil. I přes zásadní materiálové výdaje se stal udržitelnou stavbou, protože ekologickou stopu svého (vesměs docela přírodního) materiálu, dluhy uhlíkových emisí a čert ví ještě čeho, už dávno splatil.
Staří Římané nám tím ukázali cestu k udržitelnosti. Pojďme stavět kolosální a nad-dimenzované stavby, které přetrvají staletí. A které, svou multifunkční povahou a dlouhověkostí, vykompenzují finanční i environmentální náklady s nimi spojené.
)
Nepotřebujeme sportovní stadion, tržnici, městkou sněmovní halu, divadlo a galerie – jen namátkou uvádíme šest institucí – když se všechny vejdou do jednoho futuristického, obrovského Kolosea. A v jeho areálu se využitím mohou střídat.
Je to úsporné, je to efektivní. Jeden takový silně překompenzovaný a důsledně vystavěný mega-objekt zastoupí spousty jiných staveb. Tabulkově, pokud to jako stabilní celek přetrvá tisíciletí, je to udržitelné.
Naprosto odlišný přístup
Nutno ale dodat, že staří Římané svým Koloseem poukázali jen na jednu z možných cest k udržitelnosti. Tu druhou reprezentuje například japonská duchovní kultura a s ní spojená architektura. Jde úplně opačným směrem, k pomíjivosti.
Jejím příkladem může být nádherná dřevostavba, svatyně Ise Jingu. Kterou vyznavači víry v rámci duchovního cvičení a meditace každých dvacet let rozeberou na součástky, a postaví o kus jinde. Tam, kde je zrovna zapotřebí. A podobné to tu po staletí bylo i s obytnými domy. Které se, z části kvůli duchovní tradici, kvůli úctě k zesnulému císaři – ale taky velmi prakticky, jako opatření vůči plísním – jednou za generaci rozložily na základní komponenty a přestavěly do nové podoby.
I to je cesta, která je nesmírně podnětná.
)
Protože umožňuje, v rámci každé generace, optimalizovat objekty na aktuálnější model využití. Tradiční japonské stavby (dřevostavby) jsou na to skvěle adaptovány minimem pevných spojů, kde každý dům je vlastně stavebnicí, k níž se nanejvýš při znovu-stavění pořídí a přitesá pár dalších dílků. Přesouvat se tak v krajině mohou jednotlivá stavení, ale i celé vesnice, města.
Váš otec mohl být rybářem a žít na pobřeží, ale vy jako lovec nebo uhlíř u vody žít nemusíte. A tak svůj dům přestěhujete o desítky kilometrů jinam, do hor a lesů. Své modulární bydlení můžete umenšit i rozšířit. Je to - znovu - velmi úsporné a velmi efektivní. Trend pomíjivosti minimalizuje stopu v krajině. Umožňuje nepotřebné a nevyužívané rozebrat na materiál a absorbovat jej do jiných projektů.
)
Dvě správná řešení
Koloseum se bezmála dvě tisíciletí nehnulo z místa, idealizovaný japonský domek se za tu dobu mohl přemístit stokrát.
Který z těch přístupů je z hlediska udržitelnosti lepší?
Vtip je v tom, že oba dva jsou, v rámci místního nastavení a specifických podmínek prostředí, nejspíš správné. A – teoreticky – by je moderní udržitelná architektura mohla využívat oba. Ale oba jsou vzájemně tak rozdílné, stojí proti sobě v opačných extrémech, že vyvolávají rozpaky.
Zda vsadit na vytrvalost anebo pomíjivost, je zkrátka velkou a dosud nerozlousknutou otázkou. Paradox nerozhodné volby mezi dvěma udržitelnými variantami tíží mysl odborníků.
)
Když se někdy dostanete ke křižovatce dvou cest, a nevíte, kterou z nich se dál vydat, je občas důležitější než správná odpověď to, co během toho rozhodování vlastně děláte. Například není rozumné stát jen tak uprostřed asfaltu silnice a čekat, jestli dřív najdete správnou cestu anebo vás někdo projíždějící okolo smete.
V té situaci vyčkávajícího a před kolizí, jsme teď ale z hlediska udržitelné architektury vlastně všichni. Protože bod, ve kterém se momentálně nacházíme, není udržitelný. Nestavíme dostatečně pomíjivě, ani nebudujeme věčná Kolosea.
Místo toho vytváříme domy, kterou jsou svou odolností sice zamýšleny pro další generace, ale zastarají, ještě než sami dožijeme. Podobné je to s věžáky, které kapacitně přestávají stačit hned po kolaudaci, anebo stadiony, jejichž sláva zhasne po skončení olympiády. Udržitelnost architektury je velkou výzvou pro budoucnost. A je přinejmenším překvapivé, že správnou odpověď nám už naznačila dávná minulost.
Zvolíme se nakonec mezi pomíjivostí nebo trvalost?
Zdroj: HistoryandArcheologyonline.com, Colosseumrometicktets.com, TheConstructor.org, History.com, IseJingu.jp, ArchDaily.com
