Nepřekvapivě, města celého světa se musí starat o naplnění potřeb svých obyvatel. Těch živých. Jenže i smrt je nedílnou součástí lidského života. A jedním z těch posledních přání, které je třeba obyvatelům vyplnit, zůstává jejich pohřeb. Což je v praxi mnohem větší problém, než by se mohlo zdát.
Naplánovat si procházku po Olšanských hřbitovech může být docela vyčerpávající túra. Celý ten krásný areál je ve skutečnosti tuctem propojených hřbitovů. Na své ploše, která přesahuje padesát hektarů, nese přes pětadvacet tisíc hrobek, dvě stovky kaplových hrobek, pětašedesát tisíc jednotlivých rovů s náhrobky a dvacet tisíc urnových hrobů. Přičtěte k tomu ještě kolumbární zdi s urnami a rozptylové loučky, a začnete chápat ohromné parametry téhle instituce.
)
Je to největší hřbitovní areál v Praze i Česku. Jeho nejstarší části sahají k roku 1680 a morové epidemii v Praze, ty nejnovější jsou přibližně o 230 let mladší. Za dobu své existence, tedy 344 let, už Olšanské hřbitovy, posloužily zhruba dvěma milionům klientů. To číslo je ohromující, když jej porovnáte s počtem živých obyvatel celé Prahy.
Není moc pochyb o tom, že v našem hlavním městě bychom na všech hřbitovech dohromady napočítali více mrtvých než živých. Tak tomu je ostatně ve všech velkých městech světa, která za sebou mají alespoň pár století existence. Po pár odžitých generacích zkrátka začne přírůstek zesnulých dorovnávat počet aktuálně živých. A tím začnou otázky, kam ty už neživé jednou umístit.
Kam s nimi?
Nárok na místo věčného odpočinku té pomíjivé tělesné schránky si totiž říká o prostor. Ne mnoho, ale za situace, že prostor uvnitř intravilánu rozhodně není nafukovací.
I když dnes jedno průměrné hrobové místo „zabírá“ jen 76 x 245 centimetrů, tedy nějakých 1,8 metrů čtverečních na osobu, v globálních měřítcích to vypadá o dost děsivěji. K tomu, abyste letos řádně pohřbili všechny zesnulé na celé planetě, budete potřebovat okolo 10 800 hektarů hrobových míst. To je šestina rozlohy celé Šumavy. Za šest let by tam bylo víc mrtvých než smrků! A už by nebylo kam dávat.
)
Ten obrat v počtech pochopitelně narůstá s tím, jak živých lidí – kteří jednou docela určitě budou mrtví – narůstá. Před staletími bylo třeba ročně pohřbít stovky tisíc nebo nižší jednotky milionů osob ročně. Nyní je to nějakých 60 milionů nebožtíků.
Zní to necitlivě, ale není to nic jiného, než matematika a propočty délky dožití.
Ve Státech se například dopočítáme toho, že silné ročníky z rozmezí let 1946-1964 se nejpozději mezi lety 2024-2042 stanou klienty amerických hřbitovů. Je to osmdesát milionů osob. A i při minimálních nárocích na prostor si tito klienti řeknou o 209 kilometrů čtverečních místa.
Každý den na světě zemře okolo 166 850 lidí. Tímhle tempem by se i ty ohromné pražské Olšany zaplnily za třináct dní.
)
Kremace šetří místem
Je v podstatě velkým štěstím, že ne všichni zesnulí potřebují být pohřbeni, a volí jiné způsoby nakládání se svou mrtvou tělesnou schránkou. Zachraňují nás hinduisté a samozřejmě Číňané (v Číně se 80 % pohřbů řeší kremací). Mrtvých je zkrátka moc.
Historicky to řešili v Paříži třeba tím, že mrtvé z tuctů rušených hřbitovů v areálu města přesunuli pod zem, do starých pod-povrchových lomů, do katakomb. To jejich stěhování 6 milionů nebožtíků také vytvořilo jednu z nejpozoruhodnějších památek francouzské metropole. Před sto lety podobnou situaci vyřešilo San Francisko, když vykoupilo pozemky – na povrchu - v městečku Colma, aby tam mohlo přesunout 1,5 milionu mrtvých z vlastních čtyřiadvaceti hřbitovů.
Nyní se ale ukazuje, že pařížské i sanfranciské řešení bylo v řádu dekád jen dočasné. V San Francisku i Paříži mají znovu ten samý problém, jako dříve.
)
Noční můra se vším všudy
Pro městské plánovače, nejen v Kalifornii a Francii, je to noční můra. A to doslova, protože řádně pohřbení mrtví tísní živé. Pro hřbitovy, stojící na okrajích historických center měst, pak není místo pro další rozvoj.
Když posčítáme rozlohu všech hřbitovů na světě, bude to 44 500 kilometrů čtverečních. To je jako celé Portugalsko. Ovšem dobrat se na nich slušného hrobového místa vás může stát pomalu víc, než nájem pro živé.
Města se pochopitelně musí v první řadě starat o naplnění potřeb svých živých obyvatel. Fungující hromadnou dopravu, svoz odpadů, zeleň a údržbu. A živí obyvatelé také vcelku dobře chápou, proč na tyhle oblasti městského rozvoje plynou prostředky vybrané na daních. Když ale přijde na hřbitovy, slyšet o jejich rozvoji a rozšiřování moc nechtějí.
Hřbitovy jsou zkrátka až to poslední téma.
)
Dlouho odkládat nějakou vizi, jak to dělat se hřbitovy do budoucna nemůžeme. Mrtví nám totiž globálně přibývají šíleným až neudržitelným tempem. A brzy už jim stávající hřbitovy stačit nebudou. S těly zesnulých se budeme muset naučit pracovat nějak jinak, než doposud. Jinak tu pro samé mrtvé nebude k hnutí. Přelidnění je planety je problém, který občas médii proběhne. Ale pře-mrtvění? To je teprve výzva. Za posledních 8000 let existence lidstva jsme totiž vyprodukovali 101 miliard nebožtíků.
Zdroj: WorldPopulationReview.com, Catacombes.paris.fr, ChinaDaily.com, iDnes.cz, PRB.org, Worldometers.com, ScieneAlert.com
