Ochrana před ohněm je zapotřebí, zvlášť když je kolem sucho a pravidelně v sezóně hoří. Ale tahle protipožární ochrana by neměla vašemu zdraví škodit víc, než spalující plameny. Své o tom vědí v Austrálii, kde to zatím s obranou proti ohni měli docela na houby.
V Austrálii nejsou požáry žádnou novinkou. Ve volné přírodě, lesích a buši, tam každoročně napočítají přibližně 120 000 takových událostí. V posledních letech o něco víc. Hasiči pak reagují jen asi na 45 – 60 000 z nich. Oheň je tu totiž chápán do jisté míry jako přirozená sezónní věc, a proti plamenům se zasahuje převážně jen tam, kde by mohlo dojít k ohrožení majetku nebo lidských životů.
)
Ne vždy se to úplně zadaří. Dílem proto, že provázanost vyprahlé hořlavé krajiny se zasídlením postupně narůstá. V rezidenčních oblastech, přímo v zástavbě, k požárům pochopitelně dochází též. Roční průměr počtu takových událostí je zhruba kolem 17 000.
Z tohoto ohnivého přehledu neplyne nic moc jiného, než se v Austrálií hoří vydatně a poměrně často. A také to, že tu chtějí být na případná rizika dobře připraveni. Nejen kvalitou výcviku hasičů a jejich technického vybavení.
)
Temná strana protipožární ochrany
Už v 70. letech minulého století začala Austrálie masivně investovat do adopce všemožných technologií zpomalovačů hoření, protipožárních retardérů a samozhášecích přísad. Ve velkém se jimi vybavovaly i domácnosti. Matrace a lůžkoviny, závěsy a sítě do oken, koberce, spotřební elektronika, povrchové úpravy nábytku a bytového vybavení, vnitřní a fasádní obklady - zpomalovače hoření tu dávaly prakticky do všeho.
Vizí bylo, že v případě zahoření se tím kupuje drahocenný čas, vteřiny do příjezdu hasičů. Budoucnost Australanům ukázala, že si nezvolili úplně dobře.
)
Drtivá většina z těch hojně rozšířených aplikací totiž vycházela z halogenových zpomalovačů hoření. Ty sice skvěle utvářely ohnivzdorné prostředí domácností, ale – protože zhusta obsahovaly bromidy nebo chór – byl i silně toxické. Nevědělo se to. Obyvatele chránily před rizikem ohně, ale taky jim narušovaly imunitu, vyvolávaly poruchy reprodukce, způsobovaly rakovinu a zhoršovaly neurologické funkce.
Radost z toho, že se po nejméně dvě generace systematicky trávili, pochopitelně neměli. Otázka možných rizik požáru tu ale zůstala pořád aktuální, a s ní i potřeba náležité protipožární bezpečnosti.
V současnosti, kdy už jsou tu halogenové zpomalovače hoření zakázány, využívají zde zpomalovače na bázi fosforu a dusíku. Ty sice nejsou tolik škodlivé pro lidské zdraví za běžného použití – ale v případě požáru umí být docela smrtící. Navíc poměrně silně škodí životnímu prostředí, v němž se postupně akumulují. A nakonec ani tak dobře jako ty někdejší původní jedovaté halogenové nefungují.
Hledání bezpečné alternativy
Austrálie se proto už nějakou dobu rozhlíží po smysluplné a ekonomické alternativě, která funguje lépe a nikomu neškodí. Není v tom sama. S tím, jak se pásmo pravidelných sezónních požárů šíří i do regionů, kde dřív tak často nehořelo – například v Evropě – poptávka po efektivní pasivní protipožární ochraně ve stavitelství narůstá.
A teď ty dobré zprávy? Po letech marného bádání materiáloví technologové, vědci a inženýři z RMIT (Univerzity v australském Melbourne) hlásí velký „průlom“.
)
Představují technologii/materiál, který je schopen v případě požáru ochránit integritu celé obytné konstrukce. Zvenčí či zevnitř, podle situace a umístění. A jde přitom o materiál ještě o něco efektivnější, než byly halogenové zpomalovače hoření. Také je při hoření neškodný, na rozdíl od zpomalovačů hoření na bázi dusíku a fosforu. Aby toho nebylo málo, jde o materiál po formální stránce snadno průmyslově vyrobitelný.
Bez nějakého enormního výdeje energie, emisí nebo potřeby nedostatkových surovin.
Je to materiál, který je přírodní a životnímu prostředí neškodící. A od kterého by nejspíš nikdo podobné protipožární výkony neočekával.
Chvíle napětí – v RMIT dali dohromady protipožární materiál vyrobený z jedlých hub!
)
Ochrana zuhelnatělým povrchem
Přesněji, finální produkt v sobě nese houbové mycelium. To jemné, skoro neviditelné kořenové vlášení, které se obvykle nachází pod zemí. Je to základní vegetativní struktura nepatogenních basidomycetických hub, vytvořená převážně z přírodního polymeru, chitinu.
O chitinu, který tvoří krunýře korýšů, jste už jistě slyšeli. Tady je ale k vidění v netradiční „placaté“ podobě.
Z mycelia totiž výzkumníci z RMIT vytvořili cosi jako stabilní vrstvu, silnou – podle potřeby – od jednoho milimetru do dvou centimetrů. Sama o sobě je hodně lehká (a samozřejmě ekologická a biologicky odbouratelná) a připomíná spíš tenkou izolaci nebo srolovaný plakát. V závislosti na konkrétní aplikaci může fungovat jako vnitřní tapeta anebo vnější obkladový materiál.
)
V čem spočívá její přednost? Opravdu snadno zahoří.
Čtete správně. Tou největší předností tohoto protipožárního materiálu je, že snadno zahoří. Jenže pozor, kromě snadného zahoření se na jejím povrchu téměř okamžitě vytvoří silný zuhelnatělý povrch. Z černého uhlíku (který má vysoký obsah uhlíku). A který prakticky nehoří. Zasažená plocha, chráněná tímto materiálem, se při kontaktu s ohněm bleskově potáhne zuhelnatělou vrstvou, která zabrání šíření ohně, výrazně omezí přenos tepla. A tím zabrání dalšímu spalování.
Plameny si tu zkrátka neškrtnou, protože se nemají čeho chytit. Samozřejmě, že v oku ohnivého tornáda by dům chráněný houbovým myceliem nevydržel na věčnost. Ale ochranný materiál má skutečně dlouhou dobu vznícení, a ve výsledku je mnohem lepší, než halogenové zpomalovače hoření. Nezapomeňte, jde o to ochránit objekt a jeho obyvatele, alespoň do příjezdu hasičů.
)
Přírodnější už to být nemůže
To zásadní, na čem australským výzkumníkům záleželo nejvíc, byla povaha plynů a chemických látek, které se při zahoření této ochranné tapety uvolňují do okolí. A na rozdíl od současných protipožárních materiálů tenhle materiál při vystavení ohni uvolňuje pouze neškodné přírodní produkty, jako je voda (pára) a oxid uhličitý. Skutečně nic nadmíru toxického.
Z hlediska možného využití zatím v RMIT nepředbíhají událostem, a ponechávají si cesty k budoucnosti otevřené.
Jde totiž o výsostně všestranný materiál, s nímž se dá manipulovat do různé tloušťky (a různého stupně ohnivzdornosti). Může jít o povrchový plášť, interiérovou nehořlavou tapetu, super-tenké designové desky, něco konsolidovaného do podoby pevnějších materiálů osazených do bytového jádra.
Může to fungovat jako obkladový vnější i vnitřní materiál, případně zpevněný 4,5 milimetrů silný laminát. Využít by se dal jako vnější součást ochrany vestavěné izolace. A desky mohou být zrovna tak připevněné na povrchu hořlavých technických konstrukcí. Mimochodem, o materiál neprojevili zájem jen stavitelé, ale také automobilový a letecký průmysl.
)
O materiál nouze není
K dobrým zprávám se dá počítat i to, že pro výrobu takové houbové protipožární izolace není třeba vyvíjet nějaké extra nové zařízení. O samu produkci se sice zatím musí postarat laboratoř, ale substrátem, surovinou, je může zásobovat až osm desítek průmyslových pěstíren hub.
Australané totiž nejsou posedlí jen ochranou proti požárům, ale také konzumací hub z pěstíren. Hub se tu pěstuje tolik, že si je běžně dopřává 80 procent obyvatel. Mycelium, které je nedílnou součástí průmyslové produkce hub, má formát odpadu. Pro který by se teď našlo velmi zajímavé využití.
Výzkumníci z RMIT nyní musí se svými ohnivzdornými produkty podstoupit sérii testů. Ty pravděpodobně naznačí, pro jaké aplikace bude jejich objev nejpřínosnější. A uvidí se, v jakém designu by pak měla fungovat kapacitní výroba. Zdá se ale, že s požární ochranou – bezpečnou proti ohni a šetrnou k lidem i životnímu prostředí – to tu už nebude stát za houby. Kvůli houbám.
Zdroj: PreventiveMedicicneRep, NCBI.nlm.gov, ScienceDirect.com, Nature.com, TheConversation.com, australianmushrooms.com, RMIT.edu
