Na jedné straně se zvětšuje průměrná rozloha domácností i průměrná rozloha obytné plochy, přepočítaná v jednotlivých zemích na počet obyvatel. Zní to pozitivně. Aby ne, vždyť je to dokladem rostoucího blahobytu. Ale hezká čísla trochu kazí výhled do budoucnosti a obavy z narůstající spotřeby energie.
Dobrých zpráv není nikdy dost, a tak si nejprve naservírujeme jednu takovou: Lidé žijí ve stále větších domech a bytech. A platí to prý po celém světě. To optimisticky laděné vyjádření o průběžně narůstající výměře domů a bytů sice možná nepociťujete ve vlastním bydlení na vlastní kůži, ale globální statistika v tomhle nelže.
Stále větší procento obyvatel planety Země zkrátka žije v těch nejprostornějších domech za celou historii své existence, průměrná podlahová plocha v domácnostech po celém světě za posledních 60 let neustále rostla. Občas s nějakým tím zhoupnutím, a ne všude je to samozřejmě stejně výrazné.
)
V Šanghaji si takhle za posledních čtyřicet let polepšili v průměru o nepřehlédnutelných 40 metrů čtverečních, zatímco zlepšení v Londýně - za posledních 15 let růst o 4 metry – je snadno k nepovšimnutí. Ale dohromady, nastřádáno za celé dekády, rozloha bydlení ve světě vykazuje trend všeobecného růstu užitné plochy.
Jak jsme na tom doma?
V Česku se ta obytná plocha momentálně odhaduje (na základě statistiky z roku 2019) na průměr 65,3 metrů čtverečních. Přičemž v bytových domech je to kolem 52,6 m2 a v rodinných domech pak 80,9 m2. Jinak průměrná celková plocha jednoho obydleného bytu činila v roce sčítání 86,7 m2, pro obydlené byty v bytových domech to bylo 68,5 m2 a pro obydlené byty v rodinných domech to bylo 109,1 m2. Uf.
Když to porovnáte s výměrou domácností, v nichž žili vaši prarodiče, je ten skok opravdu razantní. Už to není o sednici, která je obývákem, kuchyní, jídelnou - a ložnici, která v noci slouží celé rodině. To už patří do pohádek. Co za tím stojí? Vlastně další dobrá zpráva.
I když to tak asi ne úplně každému přijde, máme se všichni zase o něco lépe.
)
Zjednodušeně řečeno, s rozvojem ekonomiky jednotlivých zemí rostou vcelku očekávatelně i individuální příjmy osob. A lidé pak upřednostňují potřeby vyššího řádu, jako je poptávka po soukromí, autonomie a naplnění osobních ambicí. Což se dá vyjádřit třeba i tím, že jinak a prostorněji bydlí. Když máte peníze, tak váš byt či dům bude o cosi větší, abyste manželskou ložnici nemuseli sdílet se svými odrůstajícími potomky.
Kvalita života měřená obývákem
Vztah mezi silou národní ekonomiky a průměrnou rozlohou bytové plochy v konkrétním státu je velmi čitelný, a může tu a tam sloužit jako vcelku užitečný ukazatel blahobytu.
Například průměrná bytová plocha domácnosti v Indii nyní činí 47 metrů čtverečních. Nic proti Indii, ale tam se asi moc dobře nemají. V našem sousedním Rakousku je to momentálně kolem 97 metrů čtverečních, a tak nějak odtušíme, že se tam o cosi lépe. Ale ani v tom Rakousku nemají na Německo (109 m2), které zase nestačí na Belgii (120 m2) nebo Dánsko (137 m2).
)
V Rusku, zemi neomezených možností, mají tu průměrnou bytovou plochu omezenou docela dost. Na 57 metrů čtverečních. Je to tam lepší než v Indii, ale zase ne o tolik. A pak jsou tu samozřejmě extrémy. Průměrná rozloha americké domácnosti činí 201 metrů čtverečních, a jediné, co ji trumfne, je Nový Zéland s 202 metry a Austrálie s 214 metry čtverečními.
Hodí se zmínit, že průměrná rozloha bytové plochy je sice zajímavým ukazatelem, ale většinou je třeba ho doplnit nějakým kontextem. O průměrné rozloze bytů v takové Nigérii víme pramálo, protože tam jim to sčítání obyvatel moc nejde. A jinde může být výpovědní hodnota ovlivněna třeba tím, zda ve skladbě obydlí dané země převládají spíš byty, anebo rodinné domy.
)
Zrovna extrémy rozlehlosti domů Austrálie vychází velkým dílem z místních stavebních tradic. U Japonska zase vychází těch 95 metrů čtverečních z tradic vícegeneračního bydlení. Stejně tak u Hongkongu, který má jedno z nejvyšších HDP na světě, překvapuje „průměr“ pouhých 45 metrů čtverečních. Ale Hongkong je rozložen v podstatě na ostrovech, nemá kam růst. A už nyní je jedním z nejhustěji zasídlených míst planety.
Blahobyt je návykový
Síla ekonomiky také otevírá dvířka k tomu, aby se stále větší díl lidské populace rozhodl při řešení bytové situace pro výstavbu vlastního bydlení. Jinými slovy, už necítí nutnost bydlení u rodičů či tchána s tchýní, ve vícegeneračním bydlení, ale raději se z gruntu postaví na vlastní nohy hezky ve svém.
Tady už ale nastávají první trable a konec dobrých zpráv. Bydlet ve velkém bytě/domácnosti je samozřejmě fajn, každý má pro sebe a své potřeby dostatek místa. Je to praktické, nejen když manžel chrápe. Jenže blahobyt je hodně návyková záležitost, a ze zcela lidsky přirozených pohnutek po něm touží každý. Takže se v doprovodu prospěšného a chváleného růstu rozlohy bytové plochy realizuje i další trendy.
Například výrazný propad vícegeneračního bydlení a také ohromný nárůst počtů domácností zabydlených jen jednou osobou.
Jen pro dokreslení: Sáhněte si do svědomí, jestli je vám milejší splácet hypotéku ve svém – anebo šetřit tím, že bydlíte s tchánem a tchyní pod jednou střechou. Potažmo, jestli je vám příjemné stále žít po třicítce s vlastními rodiči pod jednou střechou (a pořád poslouchat, zdali se už konečně vdáte či oženíte)? Naprostou klasikou je také situace, kdy rodiče vystavěli velký rodinný dům – aby kam měli vměstnat své ratolesti – ale ty se pustí za prací či partnery dál do světa, a postaví si své vlastní bydlení. Tihle stárnoucí rodiče pak bydlí v opravdu hodně velkém, až zbytečně velkém domě.
I tohle je ale cena za ten relativní blahobyt. Před sto lety by si nic takového lidé dovolit nemohli, a mladí by se ještě rádi mačkali se starými, jednoduše proto, že by na vlastní bydlení nikdy kloudně vydělat nemohli.
)
Příliš velké, příliš nezabydlené
Výstupem těchto chvalných i méně chvalných trendů je ale to, že okolo 40 procent rezidenčních nemovitostí ve Skandinávii (oficiálně sem kromě Švédska, Norska a Finska spadá ještě Dánsko a Island) je obydleno jen jednou osobou. A v Británii, potažmo ve Státech, je takových domácností 30 procent.
V čem je to nedobré? Inu, třeba v uhlíkové stopě domácností. V krátkosti – více metrů čtverečních obytné plochy na jednu osobu znamená více prostoru, který je třeba osvětlovat, klimatizovat a hlavně vytápět. Hlavně vytápět, protože na to padne 70 % provozní energie domácností.
Energetická účinnost budov se sice celosvětově zlepšuje přibližně o 1,3 % ročně, ale jejich podlahová plocha roste ještě rychleji, zhruba o 3 % ročně.
Z toho plyne, že jen proto – že se všichni máme o něco lépe než před desetiletími – což dokládá narůstající průměrná velikost obytné plochy – žije stále větší procento obyvatel planety Země v až zbytečně velkých a energeticky neudržitelných bytech/domech. Což vyjádřeno v emisích asi pro planetu dobře není.
)
Nic moc se s tím dělat nedá. Tedy kromě nějakého despotického diktátu. Ordinovat teď lidem povinně maximální bytovou plochu, jakou mohou obývat, by se ale s úspěchem asi nesetkalo. Však už to tady jednou bylo.
Každý je za svůj klid a pohodlí rád. Blahobyt, vyjádřený růstem obytné plochy, je příjemně návykový. A zaslouženě si jej dopřát si přejí všichni. Ale pojí se s ním zkrátka i neradostné trendy, v podobě vyšší spotřeby energie a emisí.
Zdroj: IEA.org, TheConversation.com, MMR.cz, unece.org, shrinkatfootprint.org
