Pro někoho je to absolutně nemyslitelná věc, jiní to považují téměř za zcela samozřejmé. Někdo si tak počíná z ochoty se postarat o své staříčky, jiný to vnímá jako poslední možné východisko z krize bydlení, nebo nemožnosti uplatit hypotéku či nájem. S čím můžete počítat, když do vícegeneračního bydlení půjdete?
Solidarita se stářím prý mizí. Ale taky astronomicky narostla cena bydlení, nedostupnost vhodných nemovitostí k nájmu či koupi a rovněž úroků za hypotéky. Nejspíš proto se pomalu do Česka navrací trend vícegeneračního a smíšeného bydlení.
Ještě před přibližně pětadvaceti lety to byla záležitost jednoznačně na ústupu, ale dnes se přehlížet nedá. Dle Českého statistického úřadu žije ve společné domácnosti s dalšími příbuznými zhruba 12 procent úplných rodin. Dalších 5,6 procenta neúplných rodin žije ve společné domácnosti s dalšími příbuznými. A to tu jsou ještě vícečlenné nerodinné domácnosti (tvořící přibližně 2,3 procenta), a bydlení tvořené dvěma a více nepříbuznými rodinami (0,4 procenta).
To, že se vícegenerační bydlení jeví jako netradiční formát, zkrátka není pravda. V domácnostech různě seskládaných, ať už mladí – staří - nejstarší (anebo v bezpočtu dalších variací) dnes vlastně žije každý pátý. Nedá se také vykreslit, jak dalece to bydlící vnímají jako dočasné řešení, a na kolik jde o prvoplánový počin.
Zrovna tak se nedá říct, jestli je to dobře nebo špatně. Za vícegeneračním bydlením stojí rozmanité pohnutky, a tento model bydlení nepřináší jen nevýhody, ale i četné benefity. Platí jen to, že momentálně je vícegenerační bydlení běžnější, než si asi myslíte.
)
Rodina drží pohromadě
Není to vždy pohádkově harmonické, ale platí, že propojenost více generací prospívá. Když už nic jiného, vnoučata si budou pamatovat svou babičku, a nebudou za ní jezdit jen každý třetí víkend v měsíci z donucení do důchoďáku. Ve vícegeneračním bydlení se lépe uchovává pojem rodiny jako blízkého společenství, představa pevného rodinného zázemí. Neztrácí se tolik ona mezigenerační zkušenost, navíc je to jedno velké školení o toleranci.
Tím, že se svět mladých a starých nestává diskrétně odděleným, rodiče tím vytváří společenskou normu pro své ratolesti. Snižují tím šance na to, že sami budou dožívat všemi opuštění. Z hlediska mentálního rozvoje se to celé dá obecně vystihnout tak, že ve vícegeneračním bydlení budou mladí mentálně dospívat rychleji a ti nejstarší stárnout pomaleji. Je to vlastně perfektní řešení pro spoustu dnes tak častých sociálních neduhů i různé etické výzvy.
Až příliš mnoho sounáležitosti
Pokud jste uvyklí snášet jen své vlastní problémy, a jen s nechutí přijímáte starosti partnera nebo dětí, bude vás vícegenerační bydlení bolet. Protože té sounáležitosti, záplavy různých problémů, bude mnohem víc. Trable, ať už v práci, ve škole anebo zdravotní, má totiž každý. A pod střechou jedné vícegenerační domácnosti se těch problémů k řešení vždycky nastřádá víc. Jestli chcete být jediným kormidelníkem téhle lodi, a bude-li všechno na vás, nejspíš se z toho zblázníte.
Vícegenerační bydlení naopak vytváří prostor pro řešení. Pro sdílení radostí i starostí. V dobrém rodinném zázemí se komplikace rozmělní, když chce každý pomoci s řešením. Je dobré mít rozdělené povinnosti, úkoly, kompetence. Když si vzájemně dokážete pomáhat, funguje to perfektně. Ještě na něco se ale připravte: budou to tuny plné nikým nežádaných rad, názorů a postřehů. Třeba k výchově dětí. V tomhle případě se respektu k vašim osobním rozhodnutím musí naučit ti nejstarší.
Sdílení je dusivé
Představa, že vám tchýně vidí do talíře a ložnice, rodinné pohodě asi nikde moc nenapomáhá. Základem funkčního vícegeneračního bydlení je tedy pojem soukromí. Malých útočišť, kde každý skutečně může být chvilku sám. V ideálním případě by každá generace mohla mít svou vlastní zónu, minimálně s vlastní koupelnou a ložnicí, potažmo patro domu. Členění prostoru a „teritoria“ regulují množství konfliktů.
Tradičním bojištěm, kde se střetávají různé ideje mezi generacemi, je kuchyně. Strava chutná, nechutná, dietní, doporučená lékařem, „tak se to dělávalo dřív“. Asi nejlepší je - dokud nejstarší pořád ještě trochu mohou - aby si vařili sami, ve vlastní kuchyňce, s vlastní ledničkou. Pokud vaříte dohromady, není od věci dělat třeba jednou týdně velká rodinná sezení, na nichž se vyřeší jídelní lístek a třeba nákupní seznam. Hezky dopředu a bez emocí. Je vhodné mladé i nejstarší zapojit do přípravy i nákupů.
)
Babička pohlídá. A stojí o to?
Institut hlídajících babiček (a dědečků) se automaticky bere jako ta největší výhoda vícegeneračního bydlení. A právě ta automatičnost je chyba. Babička by možná radši zašla se sousedkami na kafíčko a děda by radši koukal na fotbal. Ti nejstarší jsou sice schopni skvěle zaskočit v kritický moment, nahradit školní družinu anebo nutnost vzít si paragraf ke stonajícímu dítěti. Ale nikde není psáno, že to opravdu dělat musí. V tomhle rozhodnutí musí mít svou volnost, kterou musí mladí akceptovat.
Je třeba, aby i ti nejstarší měli svůj program, své plány, přátele. Smysl života. A hledat jim zábavu – v souladu s jejich představami – není nic snadného. Vybalancovat protichůdné časové dispozice všech členů rodiny, od nejmenších po nejstarších, je velký kumšt. Musí se dělat kompromisy. Ale když se to podaří a každý si může uchovat něco, co mu bude dělat radost, je to skvělé.
Domácnost pro více generací je…
Komplikovaná. Hodně komplikovaná. Nepořádek se udělá velmi snadno a uklízí se těžce. Nemůže to všechno dělat jedna osoba, zapojit se musí všichni. Neustále se bude střetávat to, co by bytoví návrháři pojmenovali jako „designové nápady“. Každý má odlišné preference a vy možná nestojíte o domácnost plnou porcelánových andělíčků a kýčovitých vyšívaných polštářků. Nejstarší zase třeba nefandí studenému nerezu. Je třeba vyjednávat a balancovat, aby domácnost jako celek nepřipomínala cirkus.
Domácnost pro více generací je plná nepříjemných pachů. Kombinace propocené tašky pubertálního sportovce s odérem linoucím se z pokoje pro důchodce pohodě nenahrává. Chce to větrat, čistit vzduch, používat bytová aromata. Mladí asi budou muset slevit ze svých představ o hi-tech domácnosti, kde všechno řídí tlačítka a displeje.
Trable rostou i z běžného designu, přístupnosti běžných prvků. Jak vysoko budou vypínače a zásuvky na stěnách? Jak usadíte podpůrná madla k vaně a toaletě? A jak moc ne-budou tyhle konstrukce překážet nejmladším členům domácnosti? Velmi specifické je řešení odhlučnění místností. Není to levné, ale docení to všichni. Zvlášť když se denní rutina mladých a nejstarších tolik liší.
Není to snadné. Ale není to nic nepřekonatelného. Vzájemnou tolerancí a komunikací dokážete obrousit mezigenerační hrany až ke kompromisům, v nichž bude spokojený každý. Některé konfliktní prvky nejspíš přetrvají, ale nebude to nesnesitelné. A jako jedna velká rodina toho společně ustojíte mnohem víc.
Zdroj: BobVilla.com, Betterup.com, StrongTowns.org
