Vše o ochraně přírody a ekologii v souvislosti s bydlením, stavbou a zahradou. Jak se chovat šetrně k životnímu prostředí, jak minimalizovat svůj dopad, jak bojovat se změnou klimatu?
Sezóna prázdninových dovolených se blíží. A lidé lačni sluníčka a oblázkových pláží se znovu po hlavě vrhají do rizik, nad nimiž nepřemýšlí. Rizik skutečných, která si nepřipouštíme. Přitom se naopak obáváme něčeho, o čem nevíme vlastně vůbec nic.
Pozvednout udržitelnost moderní architektury na novou úroveň, postarat se o splynutí nově vznikajících staveb s přírodou. Zkrátka a dobře, zařídit to tak, aby města budoucnosti neobývali jen lidé, ale byla funkční součástí širších ekosystémů.
Pračka bez filtru na primární mikroplasty? Ve Francii od roku 2025 nemyslitelné. A je dosti pravděpodobné, že brzy i u nás. Oč jde a proč je přenesení nové povinnosti na naše území, respektive celou EU, více než pravděpodobné?
Nejprve dvě poměrně alarmující informace, které se vztahují k životu na planetě Zemi. Ani jedna není obzvláštní novinkou. To, že se třetina veškerého na světě vyrobeného jídla jen tak vyhodí, jste už asi slyšeli. A možná jste zaslechli i to, že za skoro 40 % všech vyprodukovaných emisí je odpovědné stavitelství. Skutečnou novinkou ale je, že by oba tyhle globální problémy mohly mít společné řešení.
Americká zahrada u Chudenic, místo mého dětství a dospívání, nádherná sbírka dřevin rozličného původu a památka na um někdejších zahradníků. A že najdete po rodu Černínů z Chudenic (též Czerninové z Chudenic, německy Czernin von und zu Chudenitz) v kraji mnoho stop. Americká zahrada je perlou, kterou nesmíte minout.
Nikdo nepopírá, že vosa obecná je užitečný živočich. Jen bychom prostě byli raději, kdyby se ta jejich užitečnost projevovala jinde, než v bezprostředním okolí terasy, na které si chceme v klidu posedět.
Jestli vinařům, gurmánům, ale i jen obyčejným turistům vyrazí nějaké vinice dech, pak jsou to ty na Lanzarote, nejsevernějším ostrově souostroví jménem Kanárské ostrovy, oblíbené turistické destinaci. Zdejší vinice jakoby vypadly z fantaskních představ o budoucnosti lidského osídlení Marsu.
Ta nejsnazší řešení jsou někdy opravdu ty nejlepší. Dobře to jde vidět na příběhu vzniku prvních herbářů. Botanických kolekcí sušených rostlin, bez nichž se ani dnes úplně neobejdeme.
Letos se do soutěže zaměřené na adaptaci na měnící se klimatické podmínky přihlásilo rekordních 115 projektů. Přečtěte si o inspirativních řešeních v boji proti oteplování a suchu.
Slovo lepší v názvu článku může na první pohled působit sporně, jenže když se zeptáte odborníků, zda by stála za úvahu například konopná tepelná izolace či hliněné omítky, pokývají hlavou a řeknou. Připlatíte si, ale litovat rozhodně nebudete. Co je vlastně přírodní stavitelství, jaké alternativní materiály nabízí a proč je dobré o nich uvažovat?
Kdo nedá dopustit na hříbky, ať si na jaře udělá do lesa jen procházku. Ovšem právě celoroční houbaření, tedy kromě léta nejen na jaře a na podzim, ale i v zimě, povyšuje houbaře krůček po krůčku na odborníka. A jaro? Na houby je překvapivě chutné, i když je venku ještě dosti chladno.
Už to není záležitost fotbalových stadionů a sportovních arén. Umělé trávníky - travní koberce se syntetickými vlákny - se dnes úspěšně usazují na domácích dvorcích a zahradách. Jejich popularita je dnes jednoznačně na vzestupu. Pro životní prostředí a tím pádem ani pro nás z toho nic moc dobrého ve výsledku neplyne.
Jednoduše a prostě řečeno, houby místo proklínaného polystyrenu. Je to vůbec možné? Díky otevřeným hlavám se podhoubí již stává součástí udržitelné budoucnosti, jak je dnes moderní říkat. A je to docela slušné tempo, jaké začalo nové odvětví nabírat. První startupy jsou již i v ČR. A ve světě se myceliem začalo také nahrazovat maso a kůže či koženky.
Na jaro se to většinou neobejde bez rytí a přípravy půdy. A při tom rytí – v mělkém záhonku, kompostu nebo při přehazování uzrálého hnoje – na ně narazíte nejčastěji. Na bílo-žluté vypasené tučné válečky, kterým se říká ponravy. Co s nimi? Zabíjet netřeba, většinou totiž neškodí.
Po shlédnutí příspěvků v diskusi pod článkem pana Dohnala o lišejnících, kterým autor vyvrací všeobecně zaběhlý a po internetu rozšířený mýtus, že lišejníky škodí dřevinám, parazitují na nich a mohou je i zahubit, jsem se rozhodl napsat pár řádků. Začnu ale ovocnými dřevinami, o lišejnících navážu níže. Vypadá to totiž, že na lišejníky se svádí kdeco prostě již jen proto, že na mnoho lidí nepůsobí pěkně, a že jsou prostě vidět. A obávám se, že v některých případech jde až o nenávist. Chudáci lišejníci...
Škodí lišejníky stromům? V krátkosti - ne. Nemají to zapotřebí. Na stromy, skrze jejich povrch, kůru, nejsou nijak interně napojené. Žijí přisedlé na jejich povrchu, to ano, ale necítí potřebu nějak pronikat do hloubky. Ostatně, nemají ani čím. Nemají totiž žádné kořeny, vlášení a kořínky, kterými by se mohly nějak napíchnout. Jen se přidržují jejich zbrázděné plochy svými stélkami, jako podložky.
Představa hrdých indiánských válečníků putujících a bojujících na hřbet svých báječných mustangů do té doby, než Ameriku dobyl bílý muž a indiánské populace i životní styl zničil, je zcela mylná. Prokázalo se, že koně v Americe žili ještě před příchodem bílého muže, a že si je indiáni zřejmě vybili. Načež se do Ameriky vrátili zpět až s bílým mužem.
Drobnička je vodní rostlina, která měří pouze 0,6 x 0,3 mm (nejmenší druh) a okolo 1 mm (největší druhy). Když pak drobnička kvete, jsou její kvítky ještě menší, drobnější a hlavně silně redukované vlastně jen na pohlavní orgány. Je příbuznou nechvalně známého okřehku, toho prevíta, který při svém přemnožení omezuje okysličování vody ve stojatých vodních plochách, nejčastěji pak v okrasných zahradních jezírkách.
Slon nebo nosorožec, kterého zastřelil pytlák. Jen proto, aby se někdo o tisíce kilometrů dál mohl pochlubit soškou ze slonoviny, potažmo aby si někdo roh nosorožce nastrouhal do pití na podporu potence. Nenahraditelnost zvířete, zabitého fakticky jen z hloupého rozmaru, pochopitelně dráždí. Zvlášť když taková jednostranná poptávka po klech a rozích vede k vymírání celých živočišných druhů.
Nizozemsko je údajně jedním z největších producentů emisí skleníkových plynů v Evropě a právě holandské zemědělství se na celkových emisích podílí 46 procenty. Jenže právě plán snížit drasticky emise dusíku a amoniaku do roku 2030, čili roku takzvaného Green Dealu, zvedl farmáře ze židlí. Vláda jako by dle nich vzbuzovala dojem, že vůbec nedomyslela možné sociální dopady takového kroku.