Také rádi týráte zvířata? Ne? Není divu. Tento druh zábavy mezi civilizovanými lidmi skutečně mnoho příznivců nemá. Navíc je to trestné. Spíše, než se pást na utrpení zvířat, jim chceme projevovat lásku a péči. Jenže i nerozvážným pořízením čtyřnohého parťáka můžeme týrání zvířat nahrávat. Podporou byznysu množíren.
Zelenina a ovoce pro psa? Zbláznili jste se? Vůbec ne, stačí pozorovat. Kdo pejsky chová a to dost dlouho a už mu pod rukama prošla celá řádka psích osobností, určitě si vypozoroval, že mnozí rádi louskají vlašské ořechy a dobývají z nich na tuky bohatá jádra, jiní šílí po přezrálých švestkách spadlých na zem, někteří se dokonce zakousnou do jablka a hrušky. Co ale dělají všichni, to je občasné okusování travního porostu a po čase tuto hmotu zase vydáví. Proč to dělají? Pomáhá jim při trávení. Jde o zvyk zakódovaný v jejich genetice.
Začaly se vám v zahradě právě nyní, v druhé polovině zimy, objevovat krtince? Pak zajásejte, protože zemina, kterou vám krtek vyhrabal, je kvalitní, z hloubky 30 až 40 cm pod povrchem, provzdušněná a lehká. Prostě ideální k prvním výsevům a výsadbě. Krtek za vás vlastně dělá spoustu lopotné práce a přitom je to jeho živobytí. A co víc, vyhrabaná zemina neobsahuje zárodky plevelů.
Bolest a zármutek spojený se ztrátou se nedotýká jen lidí navzájem. Mnohdy truchlíme i za odchodem přítele čtyřnohého. Psa, domácího mazlíčka. A podobně jako se moc neumíme smiřovat s odchodem svých blízkých, činí nám nemalé potíže se rozloučit i se zvířetem. Smrt totiž jen málokdo chápe jako přirozenou součást života.
Z krmítek vypasení ptáci se stávají až příliš silnými, nepřirozenými konkurenty jiným ptačím jedincům. Navíc ptactvu neprospívá jakékoli krmivo, mnohé ani nepřijmou. A některé druhy se ke krmítkům uchýlí až když z přírody zmizí jejich přirozená strava, jiné se ani nepřiblíží. Nejlepší je vlastně vysazovat v zahradách původní druhy dřevin a jiných rostlinných druhů, které ptáky v zimě zasytí. A místo krmítek raději na podzim stavět a rozvěšovat ptačí budky.
Ministři zemědělství a životního prostředí právě připravují regulaci petard a další zábavní pyrotechniky. Některé kategorie této pyrotechniky by dokonce měly být zakázané, případně povolené pouze v přesně uvedených časech a na konkrétních místech. Uvažuje se také o omezení prodeje a o tom, kdo vůbec bude smět pyrotechniku odpalovat.
Útlocitní čeští pejskaři a ochránci zvířat mohou “bouchnout šampaňské“, Jižní Korea právě zakázala chov psů na maso a konzumaci psího masa. Jenže je to jen vítězství Pyrrhy, tedy správně Pyrrhovo vítězství, jak zaznělo v cimrmanovském filmu Nejistá sezóna. V Evropě totiž dosud holdují konzumaci psího masa ve dvou švýcarských kantonech a v Asii pak psi nemají dosud vůbec na růžích ustláno. Spíše na oleji. A pozor, také u nás. Zabít si totiž doma svého psa a sníst není vysloveně zakázáno. I když, kdo by to dělal, že...
Čistota je půl zdraví, takže otázka mýt či nemýt se jeví zbytečná. Nicméně očišťující koupelí kuřete, které si přinesete z obchodu, si v lepším případě nijak neprospějete. A v horším jen uškodíte. Proč?
Mnohem snáze se dobereme k pravdě o českém vánočním kaprovi než o bramborovém salátu. Ono se totiž vlastně ani neví, odkud a kdy se na našich stolech bramborový salát vzal. Slyšet je dokonce i názory, že jej importovala na konci 2. světové války Rudá armáda, ovšem tomu odporuje mnoho daleko starších pramenů. A například slavná kulinářka Magdaléna Dobromila Rettigová radila vyložené nechutnosti. přitom šlo již tenkrát o bramborový salát.
Zima, to pro ptáky není jen úporný mráz a omezená dostupnost potravy. Je to také období žízně, protože srážková voda je povšechně vázána ve sněhu a kaluže se pokrývají ledem. Jen krmítkem plným dobrot jim s přežitím zimy nepomůžeme. Ptáci vám budou vděční i za pítko. Nezamrzlé.
Lidstvo je zkrátka fascinující. Naučili jsme se léta v oblacích, většinu smrtících nemocí jsme zkrotili vakcínami, umíme zachytit okamžiky minulosti na fotografii, skládáme hudbu a taky jsme přistáli na Měsíci. Ale kromě těchto zásadních civilizačních počinů jsme rovněž schopní generovat i naprosto nemožné dárečky, hračky pro naše domácí mazlíčky.
Dobrovolníci začali sbírat podpisy pod petici požadující změnu zákonů, aby bylo jasné, kdo má ohledně toulavých koček jaké povinnosti. Především chtějí, aby existovala zákonná povinnost kastrace toulavých koček pro města a obce. Současná legislativa jim to totiž nenařizuje. Podle statistického úřadu Evropské unie Eurostat přitom žilo v České republice v roce 2019 více jak 28,5 tisíce toulavých koček a kočku domácí chová přibližně 22 % českých domácností (cca 1,2 milionu koček). Hranice mezi opečovávanou kočičkou a kočičím bezdomovcem je navíc tenká. Stačí, když kočička upadne v nemilost.
Američané zjistili z nedávné analýzy National Association with Realtors (NAR), že počet domácností, kde jsou vychovávány děti, se za posledních deset let výrazně snížil, zatímco počet domácností se zvířecími mazlíčky místo dětí se naopak zvýšil. V součtu je v USA dnes více domácností se zvířaty než dětmi. Když se ale podíváme na evropský trend a stav v naší zemi, vůbec na tom nejsme lépe. Domácího mazlíčka totiž vlastní okolo 70 procent obyvatel naší země a za péči o tato zvířata utratíme ročně více jak dvě miliardy korun, tedy vlastně o dost miliard víc. Přitom narůstá počet single domácností. Jisti si můžeme být jedním, že pokud vymřeme, naše místo zaberou jiní.
Na jedné straně máme vedlejší produkt mlékárenského průmyslu, který je tak všudypřítomný, až je vlastně odpadem. Plýtvat se s ním ale nemusí, protože se z něj dá vyrábět něco, co teď poptávají všichni.
Zapomeňme nyní na predikce katastrofických scénářů, že umělá inteligence ovládne lidský svět, zotročí a částečně vyvraždí lidstvo, nebo že vezme většině lidí práci a ti pak budou živořit na ulicích jako dominantní bezdomovecká masa. Nahlédněme raději pod ruce pragmatickým vědcům i byznysu, jak si představují využití AI v ochraně přírody a jak tím plánují ochranu přírody zlepšit. Ano, na úkor příliš pomalé, zdlouhavé lidské práce.
Boj „za soběstačnost“ a „proti nedostatku čerstvých a zdravých potravin“ se vede zřizováním městských zahrádek. Háček je v tom, že to ne úplně funguje. O tom, jaká bude ve městech úroda, totiž stejně jako na venkově velkou měrou rozhodují opylovači. A na ty se při plánování městské produkce zdravých vitaminů a užitečných živin zapomíná. A ne, opravdu to nechce včelí úl na každém paneláku. Rozhodují divoké druhy opylovačů.
To je furt řečí, jak by to bez včel nešlo. Nejenže si tihle bzučící kapři – včela je hospodářské zvíře chované pro užitek – často přivlastňují zásluhy práce tisíců druhů dalších hmyzích opylovačů. Ale díky jejich bezbřehé popularitě se skoro úplně zapomnělo na „druhé nejvýznamnější“ organismy planety. Žížaly. Tedy vlastně první.
Humbuk to byl velký, když se poprvé zjistilo, že divoká prasata na Šumavě jsou kontaminována radioaktivním zářením. Konkrétně bylo prokázáno cesium a za pachatele byla označena havárie Černobylu 26. dubna 1986 spolu s radioaktivními dešti a oblibou divočáků v konzumaci takzvaných jeleních lanýžů. Jenže je to ještě mnohem složitější a radioaktivita prasat se v nejbližších desetiletích bude dokonce zvyšovat.
Berte to s trochou nadsázky a zamyslete se nad tím. Huňaté kožíšky a zvědavé čumáčky čtyřnohých zvířat mají něco do sebe, ale nic se nemá přehánět. Služby, které vám nabídnou pokojové rostliny, je totiž skoro totožný. Jen vyjde laciněji, bez konfliktů a rizik.
Když přijde na hodnocení kvalit, většinou se odborníci shodují na tom, že způsob, jakým se lidstvo dobírá kalorií pro své přežití, je zatížen dědičnou chybou. Jak to změnit? Nestačí jen poopravit zemědělství, ale i způsob, jakým k potravinám přistupujeme.