Kočka nebo pes? Nejen radost, ale i starost (Zdroj: Shutterstock) Zobrazit fotky zobrazit 4 fotky

Své vztahy s vlastními domácími mazlíčky lidé zpravidla hodnotí jako velmi pozitivní zkušenost. Vzpomínají jen na to dobré. A právě to by mohlo být signálem, že to s naší láskou k němým tvářím není úplně v pořádku.

Pes je nejlepší přítel člověka, říká se. Dost možná to říkáme jen proto, že ve skutečnosti nestojíme o to, aby kolem nás děti nadšeně hopkaly a nosily nám větvě, které zahodíme. Aby nám manžel oddaně slintal na klín, zatímco ho drbeme za uchem. Anebo aby manželka nadšeně vrtěla ocáskem, pokaždé co se vrátíme z nákupu domů. U lidských blízkých oceňujeme, když tu lásku a oddanost projevují trochu jinak.

U zvířat to s nesmírnou velkorysostí promíjíme, jejich lidsky nepřístojné chování sami smířlivě vnímáme zvířecí perspektivou. A jsme za něj rádi. Protože psi a kočky, domácí mazlíčci, to je zkrátka jen radost, láska a něha. Nebo ne? Ne.

Být majitelem domácího mazlíčka, psa nebo kočky, je totiž jako emoční jízda po horské dráze. Na které kromě vrcholů leží i hluboké propasti.

Pes - údajně nejlepší přítel člověka (Zdroj: Shutterstock)
Pes - údajně nejlepší přítel člověka (Zdroj: Shutterstock)

V dobrém i ve zlém

Ty pozitivní společné zážitky, však víte sami: každodenní upřímné vítání, procházky, hry a odpočinek – spokojené vrnění či uslintané nadšení – subjektivně nadhodnocujeme. Když si pak vybavujeme strávený čas s naším zvířetem, připomínáme si je mnohem výrazněji. A ty negativní zkušenosti, nehezké až smutné zážitky, které k tomu ale patří též, neúměrně ze svých vzpomínek vymazáváme. Co přesně?

To jsou ty rozbité starožitnosti, rozcupované pantofle, po podlaze roztahaný obsah odpadkového koše, označkované koberce, mrtvé myši a ptáci na zápraží, nezvladatelné chování, vytí, stížnosti pošťáků. A nemoci, nezadržitelné zvracení, návštěvy veterináře k nedoplacení. To když se zaběhnou a nevrací, a vy trnete strachy. To, když se skutečně nevrátí. Anebo když jim musíte zařídit servis té poslední injekce, aby se třeba stářím dál netrápili…

Lidé, kteří doma nějakého zvířecího mazlíčka mají, to zpravidla hladce odbydou tím, že: „Tohle k tomu přeci patří.“ Mají samozřejmě pravdu, kromě těch radostí jsou tu také starosti. To dobré i špatné. Ale když se zavzpomíná, tak neúměrně jen na to dobré.

Přestože kočky a psi prokazatelně tím co udělali, mnohokrát vytočili tempomat vašeho krevního tepu do červených čísel. Ale jako by se to nestalo, protože „to k tomu patří“.

Kočky, psi a další domácí roztomilé zvířectvo je chváleno za to, jak jsou prospěšní našemu duševnímu zdraví, jak zlepšují naši pohodu, udávají našemu životu rytmus a někdy i smysl. Že jsou skvělí ke starším lidem, protože jim pomáhají zahánět samotu. A že dětem pomáhají vyzrát, vštěpují jim smysl pro odpovědnost. Zkrátka jsou príma.

Ale zapomíná se na to, že kromě toho pozitivního servisu s nimi také přichází chaos, nepořádek a nevyhnutelný stres.

Kočka dovede dobít, ale také vystresovat (Zdroj: Shutterstock)
Kočka dovede dobít, ale také vystresovat (Zdroj: Shutterstock)

Vztahy plné vzpomínek

Je víc toho stresu, nebo těch pozitiv? Mohlo by se zdát – když zapátráme v paměti – že jednoznačně těch pozitiv. Protože ty nám na mysl vytanou hned.

Jenže právě tenhle úkaz činí celý ten hezký obrázek seskládaný ze střípků veselých vzpomínek nevěrohodný. Pokud nám ve vzpomínkách až s drtivou převahou naskakují jen ty hezké vzpomínky, znamená to (alespoň někteří psychologové by to tak viděli), že jsme museli cíleně spoustu těch nehezkých vzpomínek vytěsnit.

Pokud byste nějak (raději vnitřně a potichu) hodnotili vztah se svým lidským životním parťákem, manželkou nebo manželem, ta mozaika vzpomínek z minulosti by nejspíš byla mnohem pestřejší, více rozložená mezi plusy a mínusy. Lidský partner vás už mnohokrát dokázal spoustou věcí naštvat, ale nepochybně také potěšit.

Jste schopni si detailně vybavit pozitiva i negativa toho vztahu. Vesměs proto, že pozitiva přetrvávají, pro vás i vašeho partnera vzájemně, setrváváte ve vztahu i vy. Je to vcelku racionální volba. Nebojte, situaci, kdy nejste schopni vybavit si negativa vztahu se svým lidským partnerem, znají kliničtí psychiatři též. A ne, nedokládá vztah zrovna romantický, usazený na růžovém obláčku.

Je totiž typický spíše pro vztahy abusivní. Ponižující, manipulativní, zneužívající, násilné.

Setkáme se ním u párů řízených domácím diktátorem. Tam, kde je všechno v nejlepším pořádku, tedy dokud se třeba tyran (nebo tyranka) trochu víc nenapije… a pak prší rány pěstmi. O které si - jak se oběť domácího násilí pokouší zkresleně vysvětlit – sama trochu koledovala. I když je to paradoxní, tyto oběti domácího násilí pak často vytěsní ty hrůzné vzpomínky až někam na okraj paměti, a láskyplně vzpomínají jen na to hezké ve vztahu. S tím, že to zlé – k tomu přeci tak nějak patřilo.

Selektivní výpadek paměti

Určitě nám nejde o nějaké znevažování tragédií týraných osob. Jen o prostý popis vnitřního obranného mechanismu, kterým se mysl chrání před negativními vzpomínkami. S tím, že je přinejmenším pozoruhodné, že podobný mechanismus – jako u mezilidských abusivních vztahů – je aplikován i na lidské vztahy s domácími mazlíčky.

To, že si všichni němé tváře víceméně chválí jako skoro ideální společníky, totiž ve skutečnosti nemusí znamenat, že těmi ideálními společníky opravdu jsou.

Velkou roli přitom hraje právě to, že různé pozitivní projevy domácích mazlíčků – to, jak nás nadšeně vítají; tulí se k nám a olizují nám nos – interpretujeme bezvýhradně optikou lidského chování. Zatímco ty různé negativní projevy omlouváme. Tím, že je přičítáme přirozené zvířecí povaze.

S určitou barvitou nadsázkou se dá odtušit, že váš vztah s lidským partnerem by asi hluboce nehezky poznamenalo, kdyby v době naší nepřítomnosti vysypal na zem urnu s popelem babičky, pokálel by koberec a ještě by na pak vás přenesl nějakou závažnou nakažlivou chorobu.

Selektivní výpadek paměti - zapomínáme, co domácí mazlíčci napáchali (Zdroj: Shutterstock)
Selektivní výpadek paměti - zapomínáme, co domácí mazlíčci napáchali (Zdroj: Shutterstock)

Takového „hada“ byste si na hrudi asi dlouho ve vztahu nehřáli. Kočka je tohle schopná učinit vmžiku, a vy se tomu – při drhnutí koberce – budete ještě usmívat. Vždyť to k tomu patří, ne?

To, že by lidský vztah k domácím mazlíčkům mohl být založen na těch tyranských základech, je zatím jen nedoloženou teorií. Divokou, a majiteli domácích mazlíčků krajně neoblíbenou.

Ale už to, že se začalo šířeji uvažovat, že s pejsky a kočkami to nemusí být jen pozitivně obohacující zkušenost, otevřelo novou cestu ke studiím a výzkumům. Které nevykreslují vztahy s němými tvářemi ve zrovna příjemném světle.

Úzkost, strach, závislost a deprese

Ve Státech na možná negativa poukázal výzkum tzv. separační úzkosti.

Až 47 procent majitelů domácích zvířat se cítí velmi nepříjemně, pokud musí svého mazlíčka opustit. Průzkum také zjistil, že 41 % majitelů domácích mazlíčků opakovaně odmítalo pozvání do společnosti, protože nechtěli nechat svého psa doma. A že až 70 % majitelů domácích mazlíčků by raději pracovalo na dálku, v režimu home office, aby mohli zůstat se svým mazlíčkem doma.

To, že se zřeknete kontaktu s přáteli, chcete se izolovat od okolí a trávit čas jen s pejskem, není zrovna lichotivou ukázkou zdravého vztahu. Chuť nejít ráno neodejít do zaměstnání, zanedbávat své povinnosti a opomíjet mezilidské vztahy, je spíš typická pro drogově závislé (anebo obecně – závislé). Závislost rozhodně pozitivní není.

Zrovna tak na sobě majitelé domácích zvířat identifikovali pocit úzkosti z toho, že jejich zvíře onemocní nebo uteče, nebo z rizika, že by sami mohli zvíře neúmyslně ranit. Život v konstantním strachu pozitivní není. Stresující je také celá ekonomika péče o zvíře, která je často finančně velmi vyčerpávající, zatěžující. Velmi nelehká je i realita toho, že naši životy zvířecích společníků jsou kratší, než naše.

Pro některé lidi může být ztráta domácího mazlíčka horší než ztráta blízkého člověka. Společensky to samozřejmě akceptované není. Stejně jako to, že posun v osobních preferencích někdy vyústí k tomu, že se majitelé raději zřeknou partnera lidského, než toho zvířecího.

Klinické studie také prokázaly, že lidé s výraznějšími interakcemi se svými psy měli sklony k intenzivnějším depresím. Zvlášť po skonu svého mazlíčka. Náběhy zažité a nenaplňované rutiny je pak často přimějí překonávat ztrátu tím, že si pořídili nového. Ani to se nedá považovat za zdravou cestu, jak akceptovat ztrátu.

Zkrátka, domácí mazlíčci, psi a kočky, náš život obohacují a činí pestřejším. Nepochybně také zlepšují naši duševní pohodu. Ale současný výzkum opatrně naznačuje i to, že tu nejsou jen samé klady. Lidské vztahy se zvířaty mohou mít svou mnohem temnější stránku, o které zatím moc netušíme.

Prozatím netušíme, jestli nám kočky a psi přináší více pohody, nebo stresu. Protože jsme tak automaticky přijímali „jen to dobré“ až jsme zapomněli, že k tomu „patří“ i to špatné.

Zdroj: TheConversation.com, ČeskéStavby.cz, tandofonline.com, CertaPet.com, health.harvard.edu, psypost.org, frontiersin.org, equityresearch.tufts.edu