Areál rozšíření ne zrovna příjemných zvířecích spolubydlících se v Evropě rozšiřuje. I do Česka tak mohou (dříve či později) dorazit a zabydlet se jedovaté druhy pavouků. Co pak s nimi dál? Nepropadat panice.
Čtrnáct tisíc kilometrů, náhodou takhle přesně to vyšlo. Co? Vzdálenost mezi Havlíčkovým Brodem a australským Alice Springs. Proč zrovna tato dvě města? Obě leží, měřeno od oka, tak nějak uprostřed svých zemí. Mají i relativně podobný počet obyvatel, ale tím podobnosti končí. Společného už mají jen pramálo.
Už proto, že procházka kolem onoho australského sídla, ba jen pobyt v tom městě, z principu zavání nejedním nechtěným adrenalinovým zážitkem, potažmo smrtí. Jak to? Jedovaté je tu snad všechno, na co se podíváte.
K vybydleným lidským sídlům se tu velmi ochotně stahují taipani menší. Jsou to ti nejjedovatější hadi na Zemi. A jsou opravdu agresivní, kousaví. Pakobra australská je tu vůbec tím nejběžnějším plazem, a ani ona se s vámi mazat nebude. Stejně jako pakobra páskovaná, pakobra diamantová, pakobra východní nebo smrtonoš zmijí.
)
Smrt se kolem vás nemusí jen plazit a syčet, může mít osm nohou. Je tu totiž sklípkanec jedovatý; snovačka Hasseltova a snovačka jedovatá; sklepníci a sklepouši; koutníci a tarantule. A za nimi by následovaly asi jedovaté mnohonožky a škorpioni.
Z úděsu zkrátka nevyjdeme. Žije tu varan obrovský, který se chová jako naštvaný jezevec. Jen je neprůstřelnější a jeho kousnutí vám může přivodit otravu krve. Krajta mřížkovaná je sice nejedovatá, ale představa, že se vám může tahle až pětimetrová „žížala“ usadit na dvorku vás jistě nepotěší. Agama límcová na vás zaprská, když to budete nejméně čekat a moloch ostnitý může frustrovat muže už jen tím, že má dva penisy.
)
)
Nejjedovatější. Ale taky nejvíc v klidu
Zkrátka, žije tu vůbec největší koncentrace těch nejjedovatějších a nejděsivějších živočichů na celé planetě, zpravidla v těsném sousedství lidí. Průměrnému obyvateli Havlíčkova Brodu by nejspíš přišlo naprosto nesmyslné a zbytečně riskantní pokoušet se dožít v Alice Springs rána.
Jenže překvapivě – zcela v rozporu s množstvím a koncentrací těch jedovatých potvor – Australané houfně na jedovatá kousnutí, uštknutí nebo otravy prostě nehynou.
Když si projdete statistiku zdejších úmrtí spojených se zvířaty, zjistíte (za léta 2000 – 2013) že tu v rámci celého kontinentu největší počet tragédií mají na svědomí koně. Ti se za těch třináct let postarali o skon 76 lidí. A dalších pětadvacet mrtvých pak mají na svědomí včely. Teprve za nimi by ve statistikách figurovali hadi, klíšťata, pavouci.
Dalo by se z toho teoreticky vyvodit, že průměrný obyvatel australského Alice Springs by musel logicky považovat za krajně riskantní výlet do Havlíčkova Brodu. Protože se okolí města na Vysočině jen hemží koňskými stájemi, farmami a včelíny – včelími úly.
Starý dobrý Havlbrod zkrátka okem statistiky vypadá jako to nejméně příhodné místo k životu Australanů a Havlíčkobrodské by asi nepotěšila Austrálie. Byť, jak je tedy patrné, je to celé jen o všedním zvyku, domnělých jistotách a zažitých stereotypech.
)
Které se teď, v našem poklidném středoevropském ráji, začínají povážlivě otřásat. Protože i k nám se teď – hnáni klimatickou změnou – stěhují pavouci. Nebezpeční a jedovatí.
Je to poněkud krkolomná představa, ale ve svých hrubých důsledcích platí. To, jak jste před patnácti lety zatápěli v kamnech starými škrpály, pokáceli zdravý strom na zahradě, vyhodili v parku sáček mimo koš a jezdili ostošest s emisně nehospodárným nafťákem, se nám všem teď vrací v podobě pavouků.
Ty z hlediska domácí ekologie velmi lokální nešetrné činnosti totiž přispěly ke globálnímu oteplení. A to neznamená jen více tepla/sucha anebo dešťů, které se objevují zcela v nesouladu s lidovými pranostikami. Znamená to i to, že se mění areál rozšíření živočichů.
On se tedy mění tak nějak průběžně, spolu s evolučními adaptacemi těch kterých živočichů. Ale oteplením jsme k tomu sami vydatně přispěli. Řada druhů živočichů, kteří k nám dříve připutovat nechtěli a nemohli – protože by tu vůbec nepřežili zimu – k nám teď ale může.
)
Ze Středomoří na sever
V Evropě se pak nejvíc rámusu dělá kolem pavouků.
Tím prvním ze seznamu je asi sklípkanec španělský (Macrothele calpeiana) a za ním následující slíďák tarentský (Lycosa tarantula). Kteří se, v rozporu se svým přídomkem, rozhodli nedržet se už jen ve Španělsku, potažmo v okolí Tarenta. Narazíme na ně též ve Francii, na Sicílii a v Portugalsku, a v jižní Itálii.
)
Odkud zase pro změnu směrem na sever vyrazily druhy dosud ryze středomořské, jako snovačka jedovatá (Latrodectus tredecimguttatus) a koutník ryšavý (Loxosceles rufescens).
Snovačce se přezdívá Černá vdova, koutníkovi se nejspíš nepřezdívá jinak, anebo jen hodně peprně. Oba dva ale představují pro člověka větší než menší problém. Zatímco sklípkanec nebo slíďák mají od přírody dar způsobit vám opravdu velkou bolest, snovačka a koutník kromě té bolesti mohou způsobit i smrt. V Evropě byly letos zaznamenány dva případy, kdy k něčemu takovému došlo.
)
)
U Černé vdovy je účinek jedu dobře prozkoumaný. Jde o neurotoxin, složitý koktejl molekul, souhrnně známý jako latrotoxiny, ovlivňuje nervový přenos, srdeční sval a funkci hladkého svalstva. Což způsobuje syndrom zvaný latrodektismus. Většinou je ale snovačka menší problém, protože žije spíše v izolovaných venkovských a dobře prosluněných lokalitách.
Koutník, to je trochu jiný případ. Ačkoli se vyskytuje ve volné přírodě, v dnešní době ho lze prakticky považovat za synantropní druh, což znamená, že má tendenci žít v těsné blízkosti člověka, zejména uvnitř domů, garáží nebo ve skladech a na pracovištích. Často vyhledává tmavé, zaprášené úkryty, například za velkými kusy nábytku nebo pod nimi, kde může zůstat dlouho nepovšimnut.
Jeho jed má nekrotické účinky na tkáně, umí vyvolávat nekrotické léze. Způsobuje degradaci buněk a umí se postarat o prasknutí žil a tepen. Na jeho kousnutí se nutně neumírá, a pokud ano, trvá to docela dlouho. Jinými slovy, je docela dost času vyhledat pomoc a doufat v záchranu. Pokud vás kousne pavouk a bolí to, asi si toho všimnete a budete s tím chtít něco udělat.
)
Jednou dojdou i k nám
Jak uklidňují odborníci, v Česku se zatím ani jeden z těchto pavouků běžně nevyskytuje. Není ovšem vyloučeno, že může dojít k jejich introdukci. Zkrátka, už to není velká exotika, když to žije někde za Alpami. Pomeranče ze Španělska nebo zásilka oliv z Itálie k nám dorazí za půl dne, a těch pár hodin se v bednách zkrátka může schovávat i snovačka nebo koutník.
Velmi medializovaný případ se u nás odehrál v roce 2017, kdy k nám (z Kalifornie) dorazila asi padesátka černých vdov. V Dolních Břežanech z nich asi velkou radost neměli. Takové věci se prostě stávají, a budou se stávat častěji. Dá se očekávat, že mírnější zima a příhodněji teplé klima povedou k tomu, že se i u nás dříve nebo později zabydlí tyto jedovaté druhy pavouků.
A co pak? To už bude záležet na vás.
)
Můžete se zkusit přestěhovat do australského Alice Springs, kde sice zaznamenají desítky případů pokousání jedovatým pavoukem ročně, ale počet úmrtí je tam za posledních dvacet let nulový. Protože se s tím naučili žít. Umí si dávat pozor, nesahají tam - kam nevidí, dávají si záležet na čistotě domácností odpuzující pavouky, a vůbec si počínají opatrněji.
Anebo se s tím naučíte žít i v Česku.
V Evropě se mezi největší zvířecí zabijáky vůbec počítají vosy. Za posledních třiadvacet let bylo s jejich bodnutím spojeno 1691 úmrtí. A přitom se nezdá - byť nám blízkost těch žluto-černých potvor s žihadly není příjemná - že bychom se chtěli z Evropy stěhovat někam do většího bezpečí. Zvykli jsme si a žijeme s tím docela dobře dál. Jde to.
Středomořští reliktní pavouci – koutníci a snovačky - nejsou příliš agresivní a obvykle útočí jen tehdy, když jsou přímo vyrušeni, takže není třeba se jich obávat. Pokud se budete chovat obezřetně a občas uklidíte pod pohovkou nebo za skříní a při stěhování takového nábytku budete nosit rukavice, pravděpodobnost, že vás kousne Loxosceles, se nebude příliš lišit od pravděpodobnosti, že vás zasáhne blesk.
Zdroj: australiangeographic.com, lecce.corriere.it, Blesk.cz, wikipedie.org, Internal Medicine Journal, BBC.com, TheConversation.com
