Zrození zvířecích hřbitovů bylo na etapy. A vlastně prozrazuje více o lidech než o jejich mazlíčcích

Průvodní otázka, kdy lidi vůbec poprvé napadlo přidat do hrobu ke svým drahým člověčím zesnulým i nějaké to zvíře navíc, asi nikdy nebude mít definitivní odpověď. Dá se ale odtušit, že k tomu začalo docházet poměrně záhy poté, co se s nějakým pohřbíváním mrtvých v pravěku neandrtálci začali. Alespoň to tak naznačují zřídkavé archeologické nálezy.

S  interpretací takových nálezů ovšem musíme opatrně, protože o té pravěké funerální praxi a celém tom pohřebním ritu víme jen pramálo. Pohřbení psi nemuseli být těmi nejvěrnějšími zvířecími přáteli zesnulého, mohli docela dobře být jen jeho svačinou na poslední cestu.

První výraznější nález hrobu člověka a psa (současně taky dokumentující domestikaci psů), se počítá 14 200 let nazpátek, k nalezišti v německém Bonn-Oberkassel. A ten první zcela samostatný hrob se psem – dokonce se štěnětem – je momentálně datován 8400 let nazpátek, k době kamenné. Váže se k archeologickému nalezišti ve švédském Ljungaviken.

Patrného z nálezové situace, vedle starého osídlení, v obou případech ale není mnoho. Někomu tehdy ale rozhodně stálo za námahu mrtvého psa nesníst nebo nepohodit, ale solidně zakopat do země. Proč vlastně? To můžeme jen spekulovat. Třeba k jídlu nebyl, protože byl něčím nakažený. Třeba ho měl někdo opravdu rád a jeho ztráty želel. Bylo to ale hodně netradiční.

Už proto, že se podobná situace začala ve světě opakovat, alespoň co vyčteme z archeologických záznamů, až skoro o 4000 let později. A pořád k ní docházelo dost nahodile, nesystematicky.

Systém a řád do těch zvířecích pohřbů vnesli až staří Egypťané, kteří ve velkém rozjeli mumifikaci koček. Často to bývá dáváno za příklad hlubokého vztahu obyvatelstva v povodí Nilu ke zvířatům, protože proces mumifikace byl výsadou faraónů. Jenže tady je třeba doplnit, že kočky – spojené s božstvem Bastet – byly před mumifikací živé a po ní docela mrtvé.

Do hrobů byly vkládány jako obětiny, které nejprve někdo obřadně zamordoval, aby mohly doprovázet zesnulé na onom světě. A to se asi nedá úplně vyložit jako ukázka hezkého vztahu ke zvířatům. Do záhrobí tak v zabalené formě byly tímto nelichotivým způsobem odeslány statisíce koček. Z podobné doby pak pochází i zmínky o rituálním pohřbívání malých kanaánských psů v Aškelonu.

Opět z náboženských důvodů.

To na přelomu letopočtu už dochází k pohřbům zvířat o něco častěji. U Keltů, například, kde už se pohřby lidí často pojili se zvířecím přídavkem. Často za tím byla snaha odeslat zesnulého na onen svět i s jeho movitým majetkem – nejen třeba oblíbeným koněm a věrným psím druhem - ale včetně veškerého hospodářského zvířectva. Byla to výsada velmožů, jarlů a velkých náčelníků. Které takhle často na onen svět doprovázely i jejich služebníci, otroci a manželky. Nic hezkého.

Z raného středověku problesknou zprávy o hřbitovech koňských – rytíři ve Francii i Anglii si tím přáli vzdát hold zvířatům, které jim často zachraňovaly život a cenou byly ekvivalentem dnešních super-sportovních vozů. Zpravidla je ale pohřbili až poté, co z nich nechali stáhnout kůži, obrat maso a kopyta, zkrátka všechny zužitkovatelné části.

V následujících dekádách je možné dohledat řadu zmínek o zvířecích pohřbech, kterých se dočkali mazlíčci extravagantních panovníků. Kapesní pudl nějakého aristokrata se tak mohl teoreticky posmrtně dočkat větší pocty, než většina běžných lidí.

Do extrému to hnal například mughalský císař Džahángír, který nechal nedaleko Láhauru v Pákistánu vystavět minaret Hiran Minar, na počest své milované antilopy. To bylo v roce 1606.

A pak?

Pak právě nastává ta „zajímavá“ fáze přerodu společnosti, která ke vzniku zvířecích hřbitovů po celém světě přispěla asi nejvýznamněji. Počátek 19. století, kdy se vztah mezi lidmi, psy (a potažmo kočkami) začíná radikálně měnit.

Dostaneme se k tomu. Když totiž z kraje středověku přišla zvířata o svůj „božský“ statut, byla už většinově chápána jen jako trochu jiné – živé – pracovní nástroje. Kočka nebyla čtyřnohý kamarád, ale nástroj na lovení myší a ochranu obilí, spíže. Pes byl skvělým pomocníkem při lovu, odhánění šelem od stád nebo ostraze majetku. Pokud jste neměli problém, který by zvíře mohlo vyřešit, tak jste takové zvíře – jako další haldový krk k živení v domácnosti – ani nepotřebovali.

To ale změnilo 19. století a nástup průmyslové revoluce. Pojila se s ní totiž masivní migrace lidí, všeobecný přesun z venkovské krajiny do měst. A rovněž velký pocit vykořenění. Lidé si tu kontrastní změnu mezi venkovem - ať už byl jakkoliv zanedbaný - do moderních měst, kompenzovali právě pořizováním „zvířecích mazlíčků“. Vrnících roztomilých koček a hopsavých psů, které už nepotřebovali jako nástroje, ale připomínku svého někdejšího života.

To 19. století na světě datuje počátek doby, kdy lidé začínají pejsky a kočky chovat v uzavřených prostorách svých domácností. Už neplatilo to striktní rozdělení domácnosti na část, kam zvířata smí a nesmí. A chována byla už ne pro jejich užitečnost, ale pro potřebu kontaktu. Tím vzniklo jakési lidsko-zvířecí parťáctví. Proměnilo to razantně vztahy fyzické i citové. A šlo o změnu, kterou reflektovala prakticky celá společnost.

Psa už jste v 19. století nepotřebovali nutně proto, že chcete štvát laně rozlehlými hvozdy. Bylo fajn s ním trávit čas jen tak. Začala se dost masivně množit plemena psů, zejména menších druhů. Takových, co se vešly do bytu. Vůbec poprvé se začínají vyrábět první krmiva pro psy a kočky (psi v tom důstojenství lidské společnosti byli trochu napřed).

Vznikaly první psí salóny, psí oblečky a výstavy psů. Protože i zvířecí mazlíček vás mohl reprezentovat. Píší se knihy o chovu a výchově psů.

Vznikají také první organizace na ochranu zvířat a první zákony proti jejich týrání. Protože ten úzký každodenní kontakt se zvířaty vedl lidi k poznání, že „zvířata jsou víc než jen živé stroje“. Ne tedy třeba krávy nebo slepice, ale psy a kočky – které toho času s lidmi trávili nejvíc – docela určitě. Tehdy se taky zažilo, že psi a kočky jsou něco ušlechtilejšího, a určitě není správné je (ve vyspělé západní společnosti) pojídat. Hovořilo se o tom, že psi a kočky mají duši, nebo aspoň bystrého a laskavého ducha.

Řada majitelů psů se spokojila s tím, že stačí takového mazlíčka po jeho skonu pohřbít na zahradě domu – na zahradě, kde tak rád běhal a kde to k němu má rodina pořád blízko. Jenže zrovna zahrady u domů nebyly tím, čím by se milovníci zvířat ve městech mohli chlubit. A tak vznikla i potřeba pohřbívat je na speciálně vymezených pietních místech. Psích, potažmo kočičích hřbitovech.

V roce 1881 první takový hřbitov domácích mazlíčků, velmi neformální, vznikl na zahradě vrátného v londýnském Hyde Park. V průběhu dvanácti let tu vyrostlo na tři stovky malých náhrobků. To v Asni?res-sur-Seine u Paříže to v roce 1899 pojali velkolepě. Jejich Cimeti?re des Chiens, vyzdobený sochami, se stal světově první zvířecí nekropolí.

Zahanbit se nenechali ani za oceánem. V Hartsdale v New Yorku vznikl zprvu skromný hřbitov v soukromém jablečném sadu. Zvířata sem pohřbíval místní veterinář. První zvíře sem bylo pohřbeno v roce 1896, a dnes už tu věčný odpočinek sní na 80 000 nejrůznějších živočichů. Včetně akvarijních rybiček a třeba leguánů.

Ta proměna ve vztahu lidí a zvířecích mazlíčků přišla poměrně náhle, ale z vcelku pochopitelných pohnutek. Z uvědomění, že zvířata nám jsou blízká a nejsou to jen pouhé živé nástroje. Hřbitovy zvířat vznikly z poznání, že domácí zvíře – které žilo jako člen rodiny, milovalo vás a bylo milováno jako člen rodiny – si nakonec zaslouží i „dobrou“ smrt a pohřeb, stejně jako člen rodiny.

Jsou hřbitovy zvířat ponuré, morbidní, zbytečně excentrické anebo naopak pietu tradičních lidských smutečních míst zcela znevažující? Jak se to vezme. Historie pohřbívání zvířat, posvátných i užitečných, je předlouhá. A odhaluje víc o nás, než o zvířatech.

Zdroj: Carnegienmh.org, londonsight.com, lostandfound.co.uk, LiveScience.com, Smithsonianmag.com, discovermagazine.com, Guinessworldrecords.org, Science.org