Když si vyjdete do přírody, třeba i jen do městského parku, a dáte si dobrý pozor na vyšší travní porost, je možné, že se vás klíště nechytne. Co ale mají dělat chudáci domácí zvířata? Pes zaručeně vymete i ten nejzazší kout a křoví, o kočkách nemluvě, ty se při svých potulkách neptají vůbec nikoho. Prostě místa, kterým se vy sami, třeba právě kvůli riziku klíšťat, vyhnete, přitahují naše domácí mazlíčky doslova jako magnet. Navíc na klíšťata běžně narazí i v zahradách. Co ale s klíštětem, když se už zakousne a začne ze zvířete sát? A existuje funkční prevence?
V městských parcích je to horší než v přírodě
Nedávná studie dokonce prokázala, že vyšší riziko výskytu klíšťat je v městských parcích než ve volné přírodě. Což je alarmující obzvláště s ohledem na domácí zvířata, především pak psy. Velmi často totiž venčíme své domácí mazlíčky právě na veřejných prostranstvích měst, v městských “koutcích přírody“. Dokonce bylo prokázáno, že městská klíšťata jsou infikovanější nebezpečnými chorobami, které přenáší.
)
Borelióza a další nebezpečné choroby
Klíšťata mohou způsobit nepříjemné zdravotní problémy právě i domácím zvířatům. A i pro ně je nejrizikovější lymská borelióza, jejíž příznaky jsou u zvířat velice nespecifické. Prostě se těžko odhaluje. Může se projevit hubnutím, horečkou, otoky kloubů, ale i mnoha jinými příznaky, které jsou společné pro více chorob. Obzvláště pro psy a kočky jsou pak kromě boreliózy nebezpečné i další nemoci, nejčastěji erlichióza, anaplazmóza, babezióza a dirofilarióza. Bylo přitom zjištěno, že každé dvanácté klíště, které bylo pozitivní na borelie, bylo zároveň přenašečem ještě dalšího patogenu.
Takzvané zaklíštění (přisátí klíštěte) patří dokonce mezi nejčastější parazitární onemocnění psů a koček. A nejčastěji je u nás původcem klíště obecné (Ixodes ricinus), které představuje na našem území až 90 % populace klíšťat.
)
Zvířata pravidelně prohlížejte
Je nezbytné po každé procházce psa pečlivě zkontrolovat, stejně tak kočičku, když se vrátí ze svých potulek. Prohlédnout bychom měli hlavně uši, intimní partie, oblast kolem očí, ale i tlapky. Více méně se však vyplatí prohlídka celého těla, protože klíště se přisaje kdekoli. Bohužel ale platí, že čím hustší má zvíře srst, tím je odhalování klíšťat v některých partiích obtížnější.
)
Bez prevence to nejde
Jako zdaleka nejúčinnější se jeví prevence, ovšem ani ta není v mnoha ohledech stoprocentní. Bez ní ale zvířata mohou trpět s mnohem větší pravděpodobností a mnohem častěji. Na prvním místě je očkování, se kterým vám vždy poradí váš veterinář. Existují však i různé prostředky, které obsahují látky odpuzující nebo i hubící klíšťata. Prodávají se speciální obojky a tablety, oblíbené je také kapání speciálního roztoku za krk zvířete, případně lze sprejovat celé zvíře.
V každém případě by prevence proti klíšťatům (ale i blechám a střevním parazitům) měla být celoroční. Zimy jsou mírné a není výjimkou aktivita parazitů právě i v zimě. A navíc třeba blechám se v zimě daří zdaleka nejlépe. Ohromné riziko pak představují teplé oblasti, takže třeba před dovolenou v teplých krajích s domácím mazlíčkem (například na jihu Evropy) je návštěva veterináře vyloženě nezbytná. Navíc by vám bez platného potvrzení od veterináře ani nemuseli zvíře do konkrétní země pustit.
)
Co když se klíště zakousne?
1. Připravíme si gumové rukavice (kvůli naší bezpečnosti) a pinzetu, nebo ještě lépe speciální háček na vytočení (“demontáž“) přisátého klíštěte a také desinfekci. Klíště nikdy nedusíme krémem či čímkoli jiným, nerozmačkáváme a nedotýkáme se ho holýma rukama.
2. Speciální háček na odstraňování klíšťat funguje tak, že jej vsunete pod tělo klíštěte a opatrně jím otáčíte. Klíště tak jednoduše vytáhnete bez přetržení – poškození těla. V každém případě je ale vždy třeba zkontrolovat, zda bylo vyjmuto i s hlavičkou. Právě při použití pinzety hrozí, že smáčknutím těla klíštěte dostanete do těla zvířete nálož bakterií, stejně jako hrozí přetržení těla klíštěte.
3. Klíště zásadně předem nedusíme, ani nepoužíváme předem desinfekci, když se totiž klíště začne dusit, otevírá svou čelist a všechny toxiny a nebezpečné látky tak vypouští do krve zvířete. Riziko nákazy zvířete nebezpečnými chorobami se tak zvyšuje.
4. Nakonec použijeme dezinfekci na místě, kde bylo klíště přisáté. Vyčistíme i použitý nástroj na vyjmutí klíštěte.
5. Vyjmuté klíště je nezbytné zlikvidovat. Spálit, případně spláchnout do toalety. U klíšťat přisátých na zvířatech se nedělají laboratorní rozbory, žádná zdravotní pojišťovna to nehradí a i kdybyste si chtěli za službu zaplatit, bylo by to příliš drahé. Navíc by výsledky rozboru vůbec nemusely znamenat, že zvíře bylo infikované.
6. Po vyjmutí klíštěte zvíře kontrolujeme, zda se nezměnilo jeho chování. Pokud usoudíme, že ano, navštívíme veterináře, byť by návštěva mohla být i jen preventivní.
7. Může se stát, že infikované klíště způsobí u zvířete s citlivější pokožkou lokální zanícení kůže, které se může rozšířit. Opět se poradíme s veterinářem.
8. Preventivní použití antiparazitik vždy raději konzultujte s veterinářem. U citlivějších zvířat může například raději doporučit tabletu místo kapky za krk apod.. Navíc třeba speciální obojky často vůbec nefungují.
)
Klíště obecné – krvelačný mamut mezi miniaturami, kouzelník tří životů
Klíště obecné (Ixodes ricinus) je roztočem, který patří do čeledi klíšťatovití (Ixodidae). Živí se výhradně sáním krve na savcích, plazech a ptácích, zajímavé je přitom svým takzvaným tříhostitelským cyklem. Dospělá klíšťata najdeme nejčastěji v trávě vysoké 20 cm až 1 m. Drží se na stoncích rostlin, případně i na nižších keřích. Uchycena jsou za zadní nohy a trpělivě čekají na procházející živočichy. Jakmile se klíštěte nevědomky dotknete, reflexivně se přichytí, najde si cestu k pokožce a ukotví se v ní pomocí ozubeného hypostomu. Sát může klíště na jednom hostiteli až 2 týdny, přitom hladovět dokáže až 1 rok. Takový asketa a přitom až takový jedlík!
Velmi zajímavé je rozmnožování klíšťat. Dospělí samci již nepřijímají potravu, pouze hledají hostitele, na kterém by našli samici. S ní se spáří a ta naklade do půdy 1000 až 3000 vajíček. Šestinohé larvy klíšťat hledají drobná zvířata a na nich sají několik dní. Pak se promění v osminohé nymfy, které se přisají na další hostitele. Po tomto druhém cyklu nymfy díky příjmu potravy dospějí. Pokud jde vše dobře, trvá vývoj klíštěte jeden až dva roky (obvykle až 4 roky). Dospělci opět najdou dalšího hostitele. Klíšťata tedy potřebují ke svému zdárnému vývoji 3 různé hostitele. To klíště, které si právě vyndáváte, bylo před vámi třeba na ještěrce a ptákovi. Nejvíce přisátých klíšťat najdeme na jaře a na podzim, jelikož se během léta většinou takzvaně „převlékají“ z jednoho vývojového stadia do dalšího.
)
Těla samců jsou kryta chitinizovaným hřbetním štítkem (scutum), samice mají tento štítek jen do třetiny těla. Zbytek těla je tvořen měkkým a varhánkovitě složeným, kožovitým útvarem (alloscutulum). A právě ten může po nasátí krve zvětšit svůj objem až 300 krát. Představte si, že byste pili a pili tak dlouho, až budete 300 krát větší. Neuvěřitelný experiment přírody! Po takovém nasátí samička získá podobu ricinového bobu.
Klíšťata žijí nejčastěji ve vlhkých lesích s bujným rostlinstvem a keřovým patrem, na okrajích lesů a na vlhkých loukách. Novější výzkumy pak ukázaly, že se jim zdaleka nejlépe daří v zanedbanějších částech městských parků, lesoparků a zahrad. Nevyhovuje jim výrazně teplé a suché léto. Dříve se klíšťata vyskytovala především v nížinách a středních polohách, dnes je najdeme i v nadmořských výškách nad 750 m.n.m.. Klíště obecné žije na většině území Evropy, na Blízkém východě a najdeme je lokálně i na severu Afriky.
Zdroj: svscr.cz, seznamzpravy.cz, idnes.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, novinky.cz, Wikipedia
