Během pandemie covid-19 se rozhodli, že tísnit se dál ve městě nemá cenu. Život v dotyku s přírodou jim voněl o dost volněji. A tak si koupili bezmála pětihektarový pozemek, usazený v lesnaté a horské krajině. S tím, že si tu nechají postavit dům ve stylu stodoly.
I malé projekty dokáží udělat velkou radost po všech stránkách. V případě tohoto díla se přitom skoro ani nevyplatí počítat metry čtvereční. Tak malý záměr to je. Přesto dokresluje chatu i okolní zahradu tak nápadným způsobem, že k sobě až magneticky přitahuje pozornost. A zajímavým nápadem přitom korunuje celý pozemek.
Nebude řeč o obnovitelných zdrojích energií, úsporných technologiích, nebo elektromobilech, ale především o skutečné zeleni. Nová studie inženýrsko-konzultační společnosti Sweco se zabývala možnostmi zlepšení kvality života obyvatel evropských měst, udržitelnosti a odolnosti vůči změnám klimatu prostřednictvím regenerativního designu.
Nádhera, že to snad ani nemůže být pravda. Úplná podivnost a hloupost, která funkčně nedává žádný smysl. Anebo, jak teď zaznívá stále častěji: „To je jen zase další obrázek vymyšlený umělou inteligencí.“ Tohle všechno se dnes říká o zahrádkářské kolonii Naerum. Která, ač opravdu vypadá neuvěřitelně a fantasticky, skutečně existuje.
Štěrkové rohože Nidagravel® plně respektují životní prostředí při zachování svého estetického vzhledu. Nidagravel® je značka pro velkoformátové voštinové rohože určené pro stabilizaci štěrkových ploch a současné zadržení dešťové vody rychlým vsakováním.
Zahradní oáza ve čtvrti De Beauvoir je oslavou řemeslné zručnosti a designérského umu svých obyvatel. Není to jen tak obyčejný „hřejivý“ projekt z jinak povšechně nevlídného a studeného Londýna.
Šestý ročník soutěže Adapterra Awards pořádala Nadace Partnerství a Integra Constulting. Oceněny byly projekty, které významně přispívají k adaptaci na změnu klimatu v české krajině a také městech. Vítěze vybírala odborná porota i veřejnost z celkových dvaceti finalistů a vyhlášeni byli v rámci konference Voda a veřejný prostor 6. listopadu v Praze.
Vyzkoušejte si v našem kvízu, jestli poznáte stromy podle jejich kůry. „My lidé máme po celém těle kůži,“ řekla by paní učitelka na základní škole, „zatímco stromy mají místo kůže kůru. Tedy vlastně správně se má říkat borku.“ Borka je již neživá část stromu, respektive každé dřeviny. Je to povrchová vrstva druhotně ztloustlého stonku (kmene a větví) nebo kořene, která je tvořena odumřelými buňkami. A proč je pro dřeviny borka tak důležitá? Chrání je, pravda o borce je však ještě o dost složitější.
"Vnitrobloky patří rozumným dospělým, kteří dobře vědí, jak s nimi naložit pro dobro všech!" Řekl by kdejaký umanutý podnikavec, který hledá, kde ve městech ještě využít nějaký ten prostor. Ale ne, vážení! Vnitrobloky vždy patřily a měly by nadále patřit hlavně dětem. Navíc jsou malými oázami zeleně, přírody uprostřed měst. Vnitrobloky jsou poklad, který se musí chránit. Pomáhají nám za veder i silného větru, bohužel je však většina z nich zanedbaná, jako by je nikdo nechtěl. A to lidem bažícím po dalších pozemcích jen nahrává.
Podzim se s námi loučí každým rokem neskutečně velkolepě. Nádherná přehršel barev je natolik citlivě namíchaná, že nikdy a nikde nejde v žádném případě o kýč. Příroda je prostě tím nejúžasnějším, nejcitlivějším malířem, jakého si lze představit. Naše lidské konání je ve srovnání s ní zcela pošetilé. Díky nádherným barvám jsou příjemnější i chladné dny, ranní mlhy, sychravé počasí. Nalijí nám do žil optimismus. A když pak tuto scenérii prozáří sluneční paprsky, je to opravdová nádhera. Poznáte dřeviny podle jejich podzimního listí? Vyzkoušejte si náš nový kvíz.
Vrcholový sport často doprovází vznik vážných fyzických zranění, s osobní přepravou po železnici se zase často pojí tragicky dlouhá zpoždění. V podobném duchu by se dalo asi ještě pokračovat dlouho, protože snad s každým oborem lidské aktivity se pojí příklady jevů primárně nezamýšlených, ale přesto na danou činnost neodlučně navázaných. Prostě k nim tak nějak patří. A jak je to právě se zahradničením?
Více Čechů dnes chodí běhat, než kolik jich dohromady šlape do pedálů kol, nebo se prohání po ledě, případně na trávníku za mičudou. Přesto se preferenčně investuje do výstavby cyklostezek, stadionů a kluzišť. Je to snad proto, že neumíme naše města uzpůsobit pro běhání?
Ponuré, morbidní, zbytečně excentrické, anebo naopak pietu smutečních míst zcela znevažující? Jak se to vezme. Pohřby zvířat spolu s lidmi tu totiž byly tak nějak vždy, jako součást pradávné funerální praxe. Ovšem svébytné zvířecí hřbitovy, ty jsou vedle nich relativní novinkou. Která, jak už to tak bývá, prozrazuje více o lidech než o jejich mazlíčcích.
Netkaná textilie, mulčovací fólie, geotextilie, respektive zbytečný černý hadr v zahradě, ze kterého se ve finále uvolňují i všudypřítomné mikroplasty. Mor, který před zhruba dvaceti lety dobyl naše veřejná prostranství i zahrady a dnes se ukazuje, že vlastně po všech stránkách jenom škodí. Proč?
Potřebují rostliny železo? Krátká odpověď zní, že ano. Delší odpověď na tom vcelku nic nemění, jen o něco důsledněji rozbíjí představy o užitečnosti nějakého šrotoviště na zahradě. Staré železo si máte nechat do sbírky pro mladé hasiče, a ne je rozsévat mezi záhonky. Tam totiž nic užitečného ve skutečnosti nesvede. Jak to?
Podpořte zahradu Panorama v soutěži Adapterra Awards, rozhodně si to totiž zaslouží. Dokazuje, že zahrada nemusí být jen krásná a promyšlená, ale zároveň může být i šetrná k přírodě. Navíc můžete mít právě takovou zahradu i vy. A třeba i na místě, které bylo dříve zanedbané a nevyužívané. Panorama je projektem manželů Halamových, který ukazuje, jak může promyšlený design spolu s chytrým hospodařením s vodou vytvořit zelenou oázu. Takovou oázu, která potěší oko, přitom však pomáhá krajině v boji se stále častějšími extrémy počasí.
Krása budov nás ovlivňuje více, než si možná myslíme. Co nás na nich podle psychologů a architektů přitahuje nebo odpuzuje? Jakou roli hraje symetrie, proporce a detaily? A víte, že naše podvědomí se rozhoduje během pár milisekund?
Zahradní domek, pracovní pavilon, anebo ateliér? Kdepak. Tahle stavba - usazená hezky v zeleni rozsáhlé domácké zahrady - je totiž ve skutečnosti domek pro babičku. Klient z anglického Uxbridge jej nechal navrhnout architekty a postavit, aby měl kam ubytovat svou matku, když za ním tu a tam dorazí na inspekci. Nejezdí často, tu cestu sem musí vážit zdaleka. Bydlí totiž v Řecku. A aby jí na návštěvě opravdu nic nechybělo, pořídil pro ni tohle dílko.
Upřímně rád je nejspíš nemá opravdu nikdo, a tak se na ně také nejčastěji zapomíná. Přesto patří k úkonům, které bychom při péči o podzimní zahradu vynechávat neměli. Nevyplácí se to.
Není to o velikosti, i malý projekt může přinést zásadní změnu. V případě zahradního pavilonu, který si u domu nechala přistavět rodina ze švédského Linköpingu, to určitě platí. Na dvaceti metrech čtverečních „přístavby“ totiž získali něco, co mohou všichni využívat po celý rok.
