Největším nepřítelem zahradníka není bláznivé počasí nebo škůdci. To jsou jen nemilé komplikace, které dodávají tomuhle praktickému koníčku dynamiku, sucho a mšice probouzí kreativitu. Největším nepřítelem zahradníka je totiž nuda. To, že se nic zvláštního neděje, a všechno je pořád stejné, stereotypní. A budíčkem, který je může probrat z letargie, je netradiční zelenina.
Ona to tedy zelenina úplně netradiční není: v jistých regionech světa naopak patří k základním poživatinám a na její produkci jsou často závislé miliony lidí. Pointa je v tom, že ji u nás za splnění jistých podmínek můžete pěstovat též. Nikdo neříká, že pěstování kořenovky nebo dýní je špatné. Ne, a vždy je na vlastní práci co zdokonalovat. Ale exotikou navíc si můžete tu práci zpestřit, a pokusit se vypěstovat i něco, co česká kotlina ještě neviděla. Kde začít?
)
)
Arménské okurky
Na globální oteplování můžete hledět jako na zhoubu, anebo jako na příležitost. I díky němu a lehce teplejšímu klimatu teď můžete pěstovat vodní melouny, jako v Maďarsku. Ale co si budeme povídat, melouny jsou trochu nuda, jsou to jen zbytnělí příbuzní okurek. Žádanou exotikou jsou oproti tomu arménské okurky. Tedy zvláštní odrůda Cucumis melo var. flexuosus, která svým vzhledem a tvarem připomíná salátovku, a chutí je cukrový meloun. Plody mají na délku 40 centimetrů, jsou sladké chuti a šťavnaté, netřeba je loupat. Dají se jíst syrové, přikusovat k parmské šunce, nakládat do lihu. Jsou jiné, a proto zajímavé.
)
Co je malé, to je milé
Nemusíte hned objevovat Ameriku. Je to úkol, který už pár století máme za splněný. Místo toho můžete „objevovat“ kouzlo jednoho ze zdejších plodů, populární chuťovky Mexika. Kukurbitů, sanditos, okurčiček, mexických kyselých okurek nebo také myších melounů, kukamelounů.
Pod všemi těmito názvy se skrývá rostlina Melothria scabra, přinášející chutné a osvěžující potěšení. S mikro-melouny snesou vizuální srovnání, taxonomicky spadají jinam. Ale to nevadí: vypěstovat je není vůbec těžké, u prohnojené a sluncem prohřáté půdy s dostatkem závlahy plodí jako divé i u nás. Loupat je nemusíte, jí se vcelku. A vypadají roztomile.
Připravte se na explozi
Máte rádi pikantní pochoutky a těší vás, když se z konzumací pokrmu pojí i trocha bolesti pro efekt? Pak pro vás nejspíš dávno nejsou novinkou chilli-papričky. Mají jen jediný neduh. Dnes je pěstuje každý, už to není sexy. A proto jsou tu ředkvičky. Máte pravdu, vypěstovat ředkvičky je školácký úkol, žádná výzva se s ním nepojí.
Ale pěstování Raphanus sativus var. mougri, tedy ředkve hadí (ocáskaté)? To je trochu jiný příběh. Tuto v Asii zdomácnělou odrůdu totiž nepěstujete kvůli podzemnímu kořeni, ale kvůli nadzemnímu semennému lusku. Jí se za zelena, je vynikající do salátů. Jen pro přesnost: je vynikající do smrtících salátů. Pálí to jako čert.
)
)
Kouzelné fazole jako z pohádky
Ani s pěstováním fazolí se na první pohled nepojí žádný mimořádný zážitek, a úroda moc jen zřídka překvapí. Chce to změnu, a tu přináší vigna čínská (Vigna sesquipedalis). Luštěnina, která se nekonzumuje kvůli plodům, ale luskům, konzumovaným za zelena. Jsou vynikající, chutné, s trochu koprovým nádechem. A co je podstatné, jsou obří. U některých odrůd se doberete lusku, který má zdéli 75 centimetrů! A keř je jimi doslova obsypaný. Tenhle zázrak z Orientu přitom nemusíte pěstovat jen pro užitek, ale i pro okrasu. Má sklony k liánovitému popínání, a dosáhne až do výšky/délky 8 metrů.
)
Na čem si pochutnávali Maoři
Na první pohled tu konzumovatelná část připomíná ředkvičku, která se moc nepovedla. Je totiž celá rozpraskaná. A není to ani tak kořen, jako spíš hlíza. Oka je totiž jedlým druhem šťavele (Oxalis tuberosa), a dopustit na něj nedají na Novém Zélandu. Pěstování je hračka, roste jako plevel. Musíte jen odolat chuti ozobávat jeho listy, protože zvláště na jaře obsahují kritické množství šťavelanů, a to by vašim ledvinám dobře neudělalo. Ale hotový „produkt“? Ten po tepelné úpravě nemá chybu. Na talíři doplní i zastoupí brambory, dá se grilovat a péct. Oka je našlapaná energií.
)
)
Je libo fialovou kaši?
Není to brambora, i když se jí tak říká. A už vůbec nepochází z Japonska, byť se jí přezdívá okinawská. Dioscorea alata je prostě plná překvapení. Doma je prapůvodem v Americe, a do Asie, kde se proslavila, se dostala vlastně náhodou. Patří mezi jamy (yamy), a případné konzumenty může tahle „sladká brambora“ sérií zdravotních benefitů: vitaminy A, C, B6, mangan, měď, draslík, železo, vláknina. A k tomu schopnost vyladit krevní tlak i cukr. Proto je tak oblíbená mezi diabetiky.
Má to jen jeden háček. Tahle kráska, kterou zvládnete vypěstovat doma, je silně nápadná svou fialovou barvou. Což je dost nezvyklé. Připravit z ní můžete kaši stejně, jako z brambor. Jen bude sladká a v barvě borůvkového kompotu.
)
)
Všichni jsou už v Mexiku
A znovu do Mexika! Právě tady totiž roste další popínavá rostlinka, která je sympatická už jen tím, jak široce konzumovatelná je. Primárně se pěstuje kvůli svým dužnatým kořenům a kořenovým hlízám. Pochutnat si můžete i na jejích květech, případně na mladém listoví. Jedlé jsou i její lusky, ale pozor – jen ty zelené, nezralé – semena jsou jedovatá. Když to ale nepopletete, je Pachyrhizus erosus, zvaný jikama, krásným příkladem bezodpadové rostlinářské produkce. Protože ji zpracujete celou. Lehce stravitelné hlízy přitom hrají prim. Mohou to klidně být i pětikilové boule (světový rekord je 23 kilogramů!), takže sklizeň stojí za to. A chuť? Po povaření trochu jako vodnatý tuřín, s lehce kaštanovým nádechem.
)
)
Je libo plod nebo hlízu?
Ze Střední Ameriky pochází i další záležitost: plody Sechium edule, tedy sladkojamu jedlého. Místní ovšem dávají přednost pojmenování čajot (chayote). A je rovněž záležitostí, kde si můžete pochutnat na plodech, lístcích, listech, hlízách i mladých výhoncích. Od konzumace zasyrova až po nejrůznější formáty tepelné úpravy. Plody zelenou hrušku připomínají jen tvarem, je to zelenina. S její chutí je to složitější: čajot totiž nijak extra nechutná po ničem. Je spíše vodnatý, a jeho kvality v pokrmu vyniknou až po dochucení. Na druhé straně, je vcelku slušným zdrojem vitaminu C. A hlavně, je to rostlinka, která na českých zahradách ve sklenících nebývá běžně k vidění.
)
)
Hlíza, kterou netřeba vařit
Pěstuje se stejně, jako brambory, z množivých hlíz. A co do vzrůstu připomíná spíš hodně košatou a rozvětvenou slunečnici. Zkrátka a dobře, jakon (Smallanthus sonchifolius) dokáže snadno opanovat prostor kolem sebe. Předností této krasavice z Bolívie je mrazu-odolnost a schopnost růstu ve značných nadmořských výškách. Proto s ní uděláte kariéru na Vysočině i v podhůří Krkonoš. Je to už jednou otestováno, v 19. století o ní uvažovali polnohospodáři ve většině evropských zemí. Jenže to nakonec vyhrály brambory. Jakon, který je možné i dlouhodobě skladovat, má proti nim jednu podstatnou výhodu. Dá se konzumovat syrový.
)
)
