Pod pojmem ekologické bydlení si můžeme představit ledacos, jak bydlet opravdu ekologicky

Volná definice pojmu nahrává alternativním výkladům, a zrovna slovní spojení ekologické bydlení je toho jasným příkladem. Někdo jej například (a ne zrovna špatně), zaměňuje s přírodním stavitelstvím. Tedy s představou o tom, že by naše obydlí měla mít minimální dopad na své okolní prostředí. Jak toho dosáhnout? Cest je spousta. Jde třeba o minimální zábor půdy, potřebný pro stavbu. Dosáhnout se tomu dá dobrovolným uskromněním vlastních nároků na užitnou plochu místností. Nakonec toho vlastně kromě postele, sporáku a ledničky moc opravdu nepotřebujeme, ne? Navíc malé domy a ještě menší byty nepotřebují tolik energie, a nehromadíme v nich komerční zbytečnosti. Paradox? Podle této logiky by měl být ekologickým řešením třeba panelák, který ve svých patrech vměstnává na jednotku plochy největší možný počet obyvatel.

Ekologické bydlení může jít v principu „nezasahování“ do svého okolí ještě dál, a může se snažit o nulovou hodnotu záboru plochy. Jak? Co třeba hobití nora, bydlení pod zemí? Louka na střeše v tomto případě kvůli domu nemizí. Ekologické bydlení respektuje původní uspořádání na parcele, nestojí o kácení vzrostlých stromů. Jejich přítomnosti se projektem přizpůsobuje a z jejich existence těží pozitiva. Z podobné kategorie jsou třeba domy bez základů, vystavěné na podkladu patek. Nenarušují půdu pod sebou, nepotřebuji výkop. Mohou být snadno rozebrány a zmizet. Sem třeba spadají i nejrůznější řešení mobilheimů a obytných maringotek, chýší a jurt. K bydlení vám doslova stačí jen pozemek, to ostatní si sem dopravíte na kolech. A celé to samozřejmě nahrává jisté uživatelské skromnosti a nenáročnosti.

Pro někoho je debata o ekologickém bydlení spíš otázkou volby stavebních materiálů. Tedy o tom, jak se vyhnout průmyslovým stavebninám, a čerpat ideálně ze surovin místně přítomných. Na nadšencích, kteří si domy staví ze slámových kostek (nebo zhutnělé slámy) vymazávaných jílem, je něco zneklidňujícího. Ale musí se nechat, že jim to funguje. Jde o to, že ne vždy je na stavební lokalitě dostupné to, co je zapotřebí. A jakmile se začne speciální materiál svážet z větších dálek, je to spíš o rozmaru než o ekologii. Průkopníci tohoto alternativního směru ekologického bydlení často zmiňují „ve stavbě fixovaný uhlík“ (protože objekt je z převážně organického materiálu), ale podobnou fixační bilanci jako slámový domek má po padesáti letech i betonový bunkr.

Někomu se automaticky pojem ekologického bydlení spájí s představou dřevostaveb, které ve své stavební biomase rovněž blokují uhlík, pochází z obnovitelného materiálu a jsou tedy teoreticky udržitelné. Může to být zrovna tak venkovská roubenka jako moderní designová záležitost, vysoustružená z CLT panelů. Dá se tedy povšechně říct, že pro architekty ekologického bydlení je velmi podstatná lokalita stavby, volba materiálu a často také „původní postupy“. Setkáme se například s izolací ovčí vlnou, konopím, rákosem, s hliněnými omítky. Dimenze „eko“ je opravdu široká, a tak můžeme narazit na stavby z alternativ, od stěn z gabionů až po lomový kámen. Nebo bydlení v kontejneru. Styly se tu ale dost mísí, a těžko najít jeden univerzální.

Jiné táhne pojem ekologické bydlení směrem zeleně: zatravněná střecha garáže činí v jejich očích obydlí eko. Nedá se říct, že by neměly pravdu. Ale ani, že ji mají. Součástí volných principů ekologického bydlení je totiž ledacos. Dlažba umožňující průsak dešťové vody, vodosběrný systém, květnatá louka místo trávníku, nezbytný kompostér za domem, absence umělých hnojiv a postřiků, osádka zahrady křovinami místní provenience. Kořenová čistička odpadních vod? Proč by ne. Pro někoho se bydlení stává automaticky ekologickým, pokud je dům obložen vertikální vegetační stěnou. Jiný jde víc do hloubky a dívá se po tom, jak vlastně obyvatelé žijí. Kolik mají automobilů a jak často s nimi jezdí? Produkují a třídí odpad (a na kolik frakcí)? Nenakupují zbytečnosti? Zahradničí a pěstují si potraviny? Jsou vegetariáni? Bydlení a životní styl se tu díky volné definici ekologického bydlení intenzivně proplétá. A dochází ke kolizím: žije více ekologicky ten z jurty, živený mlékem volně se pasoucího stáda koz, anebo zbohatlík v částečně zahloubené vile se zelenou střechou, vybavenou úspornými a efektivními spotřebiči?

Ale vždyť jste zapomněli na to nejdůležitější, hlásí se o slovo další skupina „ekologicky bydlících“. Experti, kteří mají jasno v tom, že největší překážkou a protivenstvím je mrhání energiemi. Ekologický dům musí podle nich mít nízkoenergetický, ale ideálně pasivní standard. Být dokonale zaizolovaný, s utěsněnou obálkou, aby neplýtval. Elektřinou, teplem, vodou. A případně je rekuperoval, klimatizoval, recykloval a kontroloval. Obvykle řeší zdroj této energie, a případně faktor její obnovitelnosti. Ano, populární jsou tu nejrůznější tepelná čerpadla a systémy výměníků, stejně jako střešní solární instalace. Aspoň pro ohřev vody, když už nic jiného.

Znovu bychom tu ale narazili s kosou na kámen: je ekologickým bydlením dům v dokonale pasivním standardu, když svou energii získává z uhelné elektrárny? Je dům eko, když solární panely musely být vyrobeny za pro životní prostředí strašných podmínek kdesi v Číně?

Ekologické bydlení je hodně neucelený a rozmanitý způsob, jak nově nahlížet na současné standardy našeho bydlení. Pro někoho to znamená žít skromně a postaru, jiný v tom vidí moderní a vysoce technicky propracovaný styl. Někdo se spokojí s čistou energií, někdo jde při ekologickém bydlení víc do hloubky, adaptuje se na něj vlastním životním stylem. Je to jistě módní a v poslední době velmi populární trend. Nedá se říct, kudy vede rozumná hranice. Ale jistě není na škodu, že se – každý trochu po svém – dnes o ekologické bydlení zajímá.

Zdroj: ČeskéStavby.cz, shutterstock.com