Ten údajný ráj na východě? V Rusku recept na krizi bydlení nehledejte

V jedné ne zrovna malé zemi, která alespoň částí svého před-uralského území geograficky spadá do Evropy, se naopak chválí a kasají, jak dobře jim je a všichni ze západu se za nimi chtějí přestěhovat. A proto se podíváme, jak ten východní zázrak vlastně vypadá. Raději tedy ne moc zblízka, jen z bezpečné vzdálenosti, pohledem nezkreslené statistiky.

V Rusku jsme osobně nebyli, nemáme čepici s hvězdou. I v zoo je totiž lepší medvědy nedráždit tím, že jim budete chtít přepočítat zuby osobně. Výstražným cedulkám, tvrdícím o nich v mnoha jazycích, že opravdu koušou, se vyplatí věřit. Stejně jako se vyplatí věřit solidním statistickým průzkumům.

Jaká je tedy situace s bydlením v Rusku? Báječná a vyřešená, samozřejmě.

Tedy jen pokud budeme věřit tamnímu dennímu tisku. Když totiž nahlédneme do průběžných statistik, ten báječný a dokonale vyřešený obrázek dostane při střetu s realitou určité trhliny. Proto si budeme občas vypomáhat srovnáními s Českem, kde situace zjevně tak pozitivní není.

Začít bychom mohli třeba prostým porovnáním toho, kde vlastně bydlí těch 144 milionů obyvatel Ruské federace. Podle údajů ruského Centra pro výzkum veřejného mínění (z roku 2020) žije 65 procent Rusů v bytech, jednatřicet procent v rodinných domech a čtyři procenta pak žijí po svobodárnách a na ubytovnách.

Stranou teď raději ponechejme tu záležitost se svobodárnami a ubytovnami, v nichž trvale žije 6,5 milionu Rusů. Je to prostě lokální svéráz, a není jediný. Spíš se podívejme na to, jak velký je tam podíl vlastnického bydlení. A ten úplně zle nevypadá. Dosahuje přibližně 54 procent, což je podobné „skóre“, jako má třeba Německo.

V Česku to máme nastavené krapet jinak, bydlet ve svém je u nás normální pro 78,4 procent obyvatel. Rozdílné je i to, že u nás byty tvoří 51,4 procent bytového fondu, a že se svobodárnami a ubytovnami v oficiálních statistikách při vyčíslování trvalého bydlení moc neoperujeme. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.

A co je ještě v Rusku, kde se prý tak dobře žije, jiného?

Třeba průměrná rozloha domácnosti. V Rusku je to zlatý průměr 57 metrů čtverečních. To zle nezní. Ale jen pro kontext: průměrná obytná plocha na jeden obydlený byt v České republice činila 65,3 metrů čtverečních. A raději si to nebudeme komplikovat tím, že ten český průměr je v rodinných domech 80,9 metrů čtverečních.

Těch ruských sedmapadesát metrů je ve skutečnosti jen o chloupek lepší, než kolik mají v Číně a Indii. Což jsou ovšem ty poslední dvě země na světě, které se ještě do žebříčku vůbec počítají. A tu bilanci nevylepšíme ani, když na to půjdeme s přepočtem metrů čtverečních na obyvatele.

Tehdy totiž na jednoho průměrného Rusa připadá neméně průměrná výměra užitné plochy čítající 28,8 metrů čtverečních. Dalo by se odtušit, že pokud je sám, žije tedy v něčem, co je menší než malé české garsonky.

S tím logicky souvisí i problém přeplněností domácností. V Rusku se s ním potýká 29 procent celkové populace, nějakých dvaačtyřicet milionů lidí v šestadvaceti milionech domácností. To je víc než epidemická záležitost.

V Česku ale ten problém známe též, zažívá ho u nás přibližně patnáct procent populace, takže se raději nebudeme kasat s naším výsledkem – byť jsme na tom dvakrát lépe. Důležité je totiž myslet pozitivně, a argumentovat třeba tím, že nejde o výměru nebo přeplněnost domácností, hlavně když je to střecha nad hlavou pro každého.

Ostatně to, že se stát o své obyvatele umí postarat, byť jim třeba nedopřeje luxus, se v sociálně smýšlející zemi rozhodně počítá.

Jenže, domyšleno do důsledků, ani v téhle sféře hodnocení to s Ruskem není ve výsledku úplně zářné.

Jak to? Postaral se o to zajímavý anketní průzkum, který zpochybnil, že by snad v Rusku neexistovalo a bezdomovectví. Tedy, ono bezdomovectví jak je známe, tam skutečně téměř neexistuje (ačkoliv trestné není teprve od roku 1990).

Místo něj mají něco jiného. Vizi toho, že skončí bez střechy nad hlavou a už vědí, co to obnáší.

Na otázku: „Musel/a jste žít delší dobu - více než dva měsíce - mimo domov u přátel, v hotelu, ubytovně nebo jiném zařízení nikoli kvůli práci, ale protože jste neměl/a kde bydlet?“ tam totiž odpověděl/a kladně každý pátý respondent. A bylo to ještě veselejší, každý desátý dotázaný uvedl, že už spal několik dní ve dveřích nebo v nebytových prostorách, či na ulici. Je i tohle národní svéráz?

Jedenáct procent dotázaných už žilo, kvůli nemožnosti zajistit si a/nebo dosáhnout na bydlení, u příbuzných nebo přátel. A dalších 15 procent dotázaných uvedlo, že žilo nebo žije (v posledních dvou až třech letech) v azylových domech anebo ve zchátralém bydlení. Pokračovat můžeme dál. Třiatřicet procent dotázaných obyvatel z Ruska uvedlo, že v posledních dvou až třech letech mělo velké potíže s placením účtů za domácnost a komunální služby.

Jsou tu i dobré zprávy - dvaasedmdesát procent respondentů uvedlo, že jim v příštím roce nehrozí, že by se stali bezdomovci. Jen 13 procent uvedlo, že taková hrozba existuje, i když pravděpodobnost je malá. Nu, a 7 procent dotázaných uvedlo, že stát se pro ně v příštím roce bezdomovcem je velmi reálná možnost.

To na ráj a sociální blahobyt úplně nevypadá.

Dokážete si představit, že by se od příštího roku stalo 750 000 Čechů bezdomovci? Nu, my také ne. Ale skoro jedenáct milionů Rusů to od příštího roku vidí jako skoro jistou věc.

Raději než takové nimrání se v nejistotách přejdeme k dalším pozitivům života ve východní verzi ráje. A hned se taky vysmějeme - sami sobě.

Protože ještě v roce v roce 2022 se byt v ČR prodával průměrně za 61 797,- korun od metru čtverečního. A v Praze dokonce za 122 000,- korun. Však by taky našinec musel na ten pražský byt šetřit 13,5 ročních platů – a u toho nejíst a neutrácet – aby si ho vůbec mohl dovolit. To by se vám v Rusku nestalo! Vážně.

Protože průměrná cena za metr čtvereční bytu v Moskvě činí 640 000 rublů, tedy necelých 153 000,- korun. Víc než v Praze. Rozdíl je pak i v těch letech/platech. Vzhledem k tomu, že průměrný ruský měsíční plat činí 55 000 rublů (píše to Rosstat, a tomu se jistě dá věřit), museli byste na ten městský byt v Moskvě, s výměrou 70 metrů čtverečních, spořit – bez jídla a utrácení – hezkých sedmašedesát let.

Takže ho přes dvě generace možná pořídíte pro hodně hladová vnoučata.

Smířlivě ale připustíme, že operovat s cenami bytů v Moskvě – potažmo s cenami bytů pražských – je cosi jako oboustranný faul. Jednak proto, že v hlavních městech jsou zpravidla výrazně vyšší než průměrné platy, a taky proto, že mimo metropole české i ruské jsou ty ceny nemovitostí opravdu o dost snesitelnější.

V Ufě, Samaře, Novosibirsku, Krasnodaru i Krasnojarsku se cena bytu pohybuje od necelých třiceti tisíc korun za metr čtvereční dolů. Jenže ani tady to s dostupností volných prostředků – bankovních půjček pro pořízení nemovitosti - žhavé není. Zrovna v Ufě je totiž index dostupnosti hypotéky hodně nepříznivý, a 56 procent obyvatelstva na ni nikdy nedosáhne. Proč?

Protože splátky průměrné hypotéky se tu pohybují v 237.6 procentech průměrného platu. (A v Novosibirsku 167 %; v Krasnodaru 191 %; v Samaře 198 %). Jak to?

Dílem proto, že tamní vládní schéma podpory „dostupných“, z rozpočtu dotovaných hypoték, vedlo jen k nárůstu ceny bydlení. Jež se v posledních třech letech zvýšila místy až o 80 procent. Pro každého, kdo neměl přístup k vládnímu schématu podpory bydlení, se tak šance na sehnání dostupného bydlení snížila o polovinu. Prakticky tedy úplně znemožnila.

Jediný, kdo na tom ve výsledku těžil, byli ruští developeři, kterým to velmi kapitalisticky zapaluje. Rusko má totiž cosi jako dvouúrovňový trh s bydlením. Primární a sekundární. Primární trh se týká bytů ve výstavbě a novostaveb, sekundární trh se týká prodeje stávajícího bytového fondu. Primární trh s bydlením v současné době převažuje.

Ovšem cenový rozdíl mezi primárním a sekundárním bydlením se podle přehledu Ruské centrální banka, také stále zvětšuje. Rozdíl nyní činí v celonárodním průměru 44 procent, což znamená, že novostavby stojí v průměru téměř o 1,5x více než stávající fond (a to bez extrémů, jako že v Soči nebo Petrohradu, tedy těch „top lokalitách“ je cena novostaveb 500 % nad národním průměrem).

Ruská krize bydlení je tedy ve svých projevech ještě bolavější, než ta česká nebo jakákoliv jiná, evropská. Představa, že někdo v Rusku dostane – jen tak – byt (a ještě tak do osobního vlastnictví) je tedy zcela lichá.

Musí se ale nechat, že ruská federace je ze statistického hlediska velmi „komplikovaným prostředím“. Rozdíly mezi cenami i příjmy ve městech a na venkově jsou enormní. Nůžky sociální nerovnosti jsou tam tak široce rozevřeny, že už se dávno vyvrátily ze závitu.

Příkladem té rozporuplnosti může být už jen profil platů/příjmů. Roční průměrný příjem totiž činí v přepočtu 156 492,- korun, ale podle HDP je přepočet na hlavu je okolo 331 220,-. Už z toho je patrné, že kromě masy zcela průměrných tu bude hrstka nadprůměrně dobře placených.

Jen pro porovnání, v Česku je to roční HDP na hlavu okolo 688 000,-, tedy přinejmenším dvojnásobné. A průměrný roční příjem – i po zdanění – činí v Česku nějakých 463 000,- korun. Tedy dobře trojnásobný. A ruské důchody? V základu je to 4037,- korun měsíčně.

Což je možná jeden z důvodů, proč zrovna z Čech do Ruska nikdo prchat za svobodou nechce.

Rusko sice může tvrdit a psát, že problémy na úrovni bydlení nemá žádné – že krizí v bydlení rozhodně neprochází – a že svou vstřícnou sociální politikou může Evropě udělovat lekce. Pravda je ovšem taková, že jeden ze dvou Rusů dnes nenalezne banku, která by mu poskytla hypotéku; v případě, že hypotéku dostane, bude činit splátka téměř 100 procent jeho měsíčního platu; a současně musí řešit zdvojnásobené ceny nájmu. Vše při extrémním zatížení inflací.

Jak to uzavřít? Třeba tak, že tomuhle medvědovi v prohnilé tlamě už žádné zdravé zuby nezůstaly. Rusko je země, která projedla své HDP na oběd, a na večeři už jim nezůstalo. S tím, že 30 procent rozpočtu dál věnují do pokračování speciální vojenské operace, místo toho, aby se pokusili nějak zlepšit vlastní profil, alespoň v oblasti bydlení.

Mimochodem, věděli jste (opět podle ruského státního statistického úřadu Rosstat), že 22,6 procent Rusů nemá v domácnosti zavedený vodovod a že na ruském venkově nemají téměř dvě třetiny obyvatel přístup k toaletám v interiéru a 18,4 procent sídel nemá ani vybudovanou kanalizaci?

Učit se od takové země, jak řešit krizi bydlení, skutečně není záhodno, natož pak tam jezdit za poznáním.

Zdroj: spbvedomosti.ru, ec.europa.eu, worldpopulationreview.com, mmr.gov.cz, statista.com, bearr.org, chartsbin.com, csu.gov.cz, deloitte.com, expatica.com, rosstat.gov.ru, moscowestate.ru, numbeo.com, thebell.io, wavellroom.com