Průměrné srážky v Česku se ročně pohybují o kolo 678 milimetrů ročně. To špatné vůbec není. Víme též, že srážkově nadprůměrné měsíce u nás připadají na květen a srpen, zatímco k těm pod průměrem se počítá březen nebo říjen. Jenže s průměry je ovšem vždycky trochu potíž. Jsou lehce ošidné, skutečnost zkreslující. Voda je však pro pěstování rostlin nezbytně potřebná, bez ohledu na čísla a statistiky. Jak ale efektivně pěstovat rostliny, když je jí zoufale málo? Inspiraci jsme našli v horké a povětšinou suché Africe.
Celonárodní celoroční srážkový průměr například nevysvětlí, proč u Bílého potoka v Jeseníkách napadne 1700 milimetrů – což připomíná spíš národní průměr Srí Lanky nebo Nového Zélandu - zatímco regiony Mostecké pánve se drží jen kolem 400 milimetrů. Kde se ty hodnoty bližší africké Botswaně nebo Izraeli. Mostecká pánev za to vděčí tomu, že leží ve srážkovém stínu Krušných hor. A do té nepříjemně suché oblasti spadá i Ústecko, Žatecko a Rakovnicko.
Proč to zmiňujeme? To abychom zdůraznili, že i v Česku se dá narazit na rozsáhlé oblasti téměř polopouštního sucha. A že se přenesené nápady z poměrně exotických zemí, kde jsou ale se suchem dobře sžití, klidně mohou uplatnit i u nás. Velmi názorně to dokládá případ tzv. Zai. Způsobu malo-formátového zemědělského hospodaření ve střídavě suchých, který je blízký východní a západní Africe.
)
Metoda ze Sahelu
Jen aby nedošlo ke zmatení jazyků – Zai je název této metody, poplatný Burkině Faso.
V Tanzanii se tomu samému říká chololo, v Nigeru pak tassa, v Nigérii kofiar a v Súdánu pak agun. Ve všech těch zemích to znamená to samé, jen název Zai je o něco víc používaný v Evropě. To proto, že tuto metodu jako první „hodil na papír“ v osmdesátých letech minulého století tamní farmář, Yacouba Sawadogo. Pro nás se tak stal „objevitelem“ téhle metody, byť už ji znali a používali staletí předtím.
O co přesně tahle metoda usiluje?
)
O stabilizaci půdy, zkvalitnění produkce a výnosu, zvýšení jejího zemědělského potenciálu do příštích sezón. Pomáhá s úpravou půdy degradované, narušené. A to všechno v podmínkách dlouhodobého sucha, které je jen tu a tam proloženo nadprůměrně deštivějším obdobím. To je právě ten detail, který činí tuto metodu aplikovatelnou i u nás. Představte si zkrátka Mosteckou pánev ve srážkovém stínu Krušných hor, v deštivém květnu, za nímž pak následují tři kalendářní měsíce nápadného sucha.
)
Kde se ta metoda dá použít? Tam, kde je nápadně tvrdá „krusta“ na povrchu nepříliš úrodné půdy. Tam, je terén rovinatý (ale dá se s ní pracovat i na terénu do pětiprocentního sklonu). A tam, kde nechceme vkládat přehnané množství energie do procesu zúrodňování. Přesněji řečeno tam, kde chceme udat jen startovní impuls a pak už to poběží samo.
Rýčem sem, rýčem tam
Zai je o tom, že na vybraném pozemku vytvoříte cosi jako šachovnicový vzor. Jeho profil budou určovat zahloubené čtvercové (15 – 50 centimetrů) výkopy, jamky přibližně 5 -15 centimetrů hluboké. V našich podmínkách, kde ani ta tvrdá půda není tak tvrdá, se dá pracovat s měřítky „po obvodu na šířku dvou rýčů a na rýč hluboko“. S tím, že mezi těmi zahloubenými výkopy ponecháte 50 – 80 centimetrů rozestup. Pokud byste to chtěli ve velkých měřítcích, na jednom hektaru jich uděláte 10 000.
)
Dalším krokem pak je, že to do těch jamek dáte po lopatě kompostu a/nebo hnoje. A tím se vaše zúrodňovací práce pro první (možná i druhou) sezónu uzavírá. Ale nebojte, i bez vašeho dozoru se tu budou dít zajímavé věci. Předně, organická hmota se bude rozkládat, a dodávat živiny půdě. Také sem přitáhne řadu užitečných mikroorganismů, a dost možná i žížaly. Těm se obvykle do tvrdé půdy moc nechce, ale i s tím Zai pomohou.
Jejich zahloubení, navíc vystlané tím organickým materiálem, funguje do jisté míry jako houba absorbující vodu. V Burkině Faso, ani na Žatecku, moc neprší. Ale v těch šťastných nadprůměrně deštivých měsících se ty vykopané jamky zaplní vodou. A ten rozkládající se materiál ji v místě zadrží mnohem déle. Více vlhkosti, postupně uvolňované do půdy, přiláká i ty žížaly. S chutí pak trochu protunelují půdu okolo, zlepší její vododržné schopnosti. V Africe je to tedy spíše doména termitů.
)
Příprava půdy pro další sezóny
Není to nic, co by se dalo uspěchat. Rozklad si žádá čas, rozvoj mikroorganismů a uvolňování živin do půdy též. Ale protože k tomu přispívá i ta vlhkost navíc, neprobíhá to zase tak pomalu. Zemědělec – tedy spíše zahrádkář, který umí plánovat dopředu – si může jamkami Zai před-připravit půdu. Ten proces vyživování poběží po vlastní ose dál. Jak dlouho, o tom rozhoduje jen on.
Po dvou letech – když se ještě třeba necítí na to obdělávání dalšího kusu pozemku – může jen jamky doplnit dalším kompostem. V Africe, v oblasti Sahelu, kde je úrodné půdy nedostatek, pochopitelně otálet nechtějí. A proto do těch „odleželých“ jamek Zai vysazují odolné druhy hospodářských plodin, které přispívají k oživení biogeochemických cyklů a současně nesou úrodu. A protože mají jamky pod sebou i kolem sebe ten teď už úrodný a vlhkost zadržující podklad, rostou dobře i suchém podnebí.
Zai jsou perfektní a vlastně docela nenáročnou metodou, která může – po malých ploškách – zlepšovat vlastnosti půdy na rozsáhlých pozemcích. A je to model, který pomáhá zadržet vodu v půdě déle, což se během nepříjemně suché vegetační sezóny určitě hodí.
Zdroj: ResearchGate.net, reforestation.me, Wikipedia.org, greener.land, revues.cirad.fr
