Je to úspěch, který nepotěší. Z fenoménu vyvýšených záhonků se v posledních pár letech stalo něco, čím asi nikdy být neměly. Jsou praktické a mají řadu výhod, to ano. Ale přičinlivý marketing je teď doprovází tak nehorázně pochvalnými a smyšlenými legendami, až se to snášet nedá. Všechno jen proto, abyste si jednu takovou bedýnku do zahrady jako stavebnici za pár tisíc koupili.
I když to tak z prohlášení čínských politiků vypadat nemusí, o tom, jak bude vypadat budoucnost, si v Pekingu nedělají iluze. Tamní populace totiž stárne a je nahloučená ve městech při východním pobřeží, zatímco zemědělská produkce je situována do vybydlených severozápadních regionů. Takový stav je dlouhodobě neudržitelný. A protože zatím stranické plány na podporu porodnosti čínským kormidelníkům nevychází, snaží se alespoň inovovat zemědělskou praxi. Přiblížit místa produkce potravin místům spotřeby.
První polovinu dubna léto, příroda se přitom začala probouzet už v teplém únoru. A pak náhle návrat zimy a to takové, že si zahrádkáři, zahradníci a sadaři lámou hlavu, co s tím. Existují sice způsoby, jak ochránit i rozkvetlé ovocné dřeviny, ale smysl dávají jen ve velkém a za určitých teplot, navíc musí zasahovat někdo, kdo má již bohaté zkušenosti, aby nenapáchal ještě více škody.
Vypadají jako ta nejobyčejnější zelenina pod sluncem, ale skutečně je dopěstovat až k chutné úrodě není zdaleka tak snadné, jak se může zdát na první pohled. Snad proto se s nimi pojí pěkná řádka pochybných návodů, mýtů a polopravd, které dělají z okurky seté velkou mimořádnost.
Kdo si ještě pamatuje z děsivé dětské četby o Ferdovi mravencovi s rudým šátkem na krku, jak byl málem uloven a pozřen krtonožkou, možná se při tomto slově i po desítkách let prapodivně zapitvoří. Zahrádkář ale zavětří a řekne si: „Jakože žere mravence? A k tomu ještě larvy? No skvělé, jen houšť...“
Pohled do mapy odhalí, že nejvýznamněji rozšířené jsou písčité půdy na jihu Moravy a pak na východě Čech. Mimo tyto dva regiony na ně narazíme ještě tu a tam v nivách řek a dalších geologicky podmíněných lokalitách. Podstatné je, že nikde je zahradníci, natož pak agronomové či zemědělci, nevítají s nadšením. Písčité půdy jsou totiž jiné.
Někdy se vyplatí podívat přes plot nebo za hranice, a nasbírat tam trochu inspirace. V zahraničí se totiž učí zahradníci pěstovat a kuchaři využívat zeleninu, která je místně snadno dostupná, nenáročná na pěstování a přitom chutná. A některé exempláře by se uchytily i u nás.
Nové hnojivé přípravky, které v tomto článku představíme, mají zároveň ještě jednu důležitou vlastnost, snižují totiž spotřebu vody a pomáhají proto i v oblastech trápených suchem. Brazilský ARBOLIN má přitom až neuvěřitelně nízkou spotřebu, pouhých půl litru prostředku na jeden hektar. Zatímco český Escube by měl dokonce pomoci zemědělcům v pouštních oblastech Perského zálivu. Navíc jsou oba přípravky přírodního původu a pro přírodu tedy zcela bezpečné.
Je to skleník, ale moc z něj vidět není. Z nemalé části svého objemu je totiž skrytý v zemi. Zakopaný. Chytře zužitkovává dostupné zdroje, a přitom se nenáročnou cestou dobírá optimálního stabilního klimatu. Pokud pomýšlíte na pěstování exotického ovoce, je dobrou volbou. Pomeranče v něm můžete pěstovat i když venku sněží.
Bez vůně, vodově mdlá v chuti, s nevýraznou texturou, podezřele bledá. Vyhnaná chemií hnojiv a pesticidů. Zkrátka nic dobrého k jídlu ani pro vlastní zdraví. Zeleninu vypěstovanou intenzivním způsobem ve vertikálních farmách lidé rádi nemají. Tedy jen pokud znají její původ. Jinak jim chutná dobře, když právě nevědí, co zrovna jí.
Listová zelenina ze zahrádky nemusí být jen pochoutka plná vitamínů. Spolu s ní se do kuchyně a na talíř mohou dostat také bakterie, které vás dokážou pořádně prohnat. Předejít se tomu dá docela snadno.
V Asii neroste mnoho rostlin, s nimiž byste se dříve nebo později nesetkali na talíři. Připravují je tu s obdivuhodnou samozřejmostí a vytříbenou chutí, takže snadno přehlédnete, co přesně vám servírují. Ovšem první setkání s pravým „japonským křenem“ si ale budete pamatovat. A možná vás ohromí natolik, že jej budete chtít pěstovat i doma. Jde to, když víte, jak na to.
Jmen posbírala tato zelenina mnoho, to oficiální je sladkojam jedlý, známějšími jsou však čajot a mexická okurka. Chuťově připomíná někomu cuketu, jiným kedlubnu, případně sladší okurku, patizon a chřest. Konzumovat lze různými způsoby, ale co se týká pěstování, bude nezbytný skleník. Nižší teploty jak 20 stupňů Celsia totiž tato tropická zelenina nesnese. Za pokus však její pěstování určitě stojí.
Největším problémem naplnění cílů Zelené dohody pro Evropu se ukázali být zemědělci. Tedy ti, kteří se vlastně podílí na klimatických změnách jednou z nejvyšších měr. Problémy se zemědělci začaly ve větším měřítku v Holandsku, kde se jim dokonce podařilo násilnými akcemi (blokace letišť, dálnic, hypermarketů a logistických center, pálení balíků slámy apod.) změnit politickou mapu země. Jenže data jsou neúprosná a jak je vidět, zemědělce není možné přesvědčit, aby se zapojili do záchrany planety a ambiciózních cílů evropských politiků. Ti proto přišli s přelomovým řešením.
Strava bohatá na ovoce a zeleninu, to je základ správné životosprávy a dobrý předpoklad uchování zdraví. Jenže pozor, nemusí to platit pokaždé. Silně přešlechtěné druhy, hybridy, mohou být v určitých specifických případech silně závadné. Toxické. Jen pozor na poplašné zprávy a zbytečné senzace. Má to všechno docela rozumné vysvětlení.
Kdo si pospíšil s rychlením paprik již v zimě, právě nyní se může těšit prvními pravými lístky, které vyrůstají. Období klíčení a růstu prvních dvou děložních lístků bylo dlouhé. Jenže právě nyní jsou tyto teplomilné a vůbec po všech stránkách choulostivé rostliny nejháklivější. Ne že by se vám snad do interiéru, vytápěné zimní zahrady či vytápěného skleníku, který si ostatně dovolí opravdu málokdo, dostali zrovna slimáci, veškerou sadbu však dovedou zaručeně zničit i titěrné mšice, molice a další škůdci. Hrozí též houbové choroby a onemocnění virová i bakteriální. Papriky to zkrátka nemají vůbec snadné a jejich pěstitelé jakbysmet.
Ředkvičky jsou každoročně právě tou plodinou, kterou z jarního výsevu ochutnáváme mezi prvními. Jejich pěstování není nic náročného, rostou skoro samy. I jednoduché věci se ale dají dělat o něco lépe, a právě na ředkvičkách vysévaných na začátku sezóny si můžete nejlépe vyzkoušet výhody doprovodných rostlin.
Vztah, který má lidstvo s bramborami, už trvá dobře 10 000 let. Není to tedy žádná krátkodobá aférka. A za tu dobu jsme se už o lilku bramboru (též nazývaném brambor hlíznatý) stačili ledacos dozvědět. Od doby, kdy s jeho pěstováním začali domorodci z And, se totiž zase tolik nezměnilo.
Každé rajče, paprika nebo okurka vzniká v klíčku, který si proráží svoji cestu půdou ven. Pokud si své rostliny pěstujete sami, máte úplnou kontrolu nad celým procesem pěstování.
Řeknete si: „Slunečnice a v dubnu. Co je to za nesmysl?“ Jenže není, právě od konce března je totiž vhodná doba na výsev semínek a rychlení sazenic, které přesadíme ven až po půlce května, kdy bude větší jistota teplého počasí a hlavně by již neměly hrozit mrazíky.