Podklad podlahové krytiny je tím zásadním, co určuje vlastnosti celku. Stejně jako stanovuje podlahová krytina náklady na údržbu podlahy a dokáže zvednout kvalitu bydlení až do hvězdných výšin, je její podklad tím, co dává podlaze pevnost a trvanlivost a zajistí i odhlučnění. V zásadě je podlaha nejběžněji složena z podlahového potěru, izolace proti hluku a betonové stropní konstrukce. Výjimkou ale nejsou ani izolace a potěr pokládané na dřevěné stropní konstrukce dřevostaveb a krytina ukládaná na dřevěné hranoly (v podrovních interiérech). Podlahový potěr může být tradičně betonový, ale i anhydritový, kdy ušetříme na čase nezbytném pro položení anhydritu a získáme dokonale rovinný a hladký povrch, který se mnohdy obejde i bez podlahové krytiny.
1.2. Manuální a strojní pokládka betonového potěru
1.3. Jak opravit poškozenou podlahu?
1.4. Anhydritové potěry
1.5. Topný anhydritový potěr
1.6. Anhydritový potěr na izolační vrstvě
1.7. Spojovací anhydritový potěr
1.8. Potěr na separační vrstvě
1.9. Příprava na pokládku podlahových krytin na anhydrit
1.10. Podlahové krytiny
1.11. Linoleum
1.12. Podlahoviny z PVC
1.13. Podlahy z přírodních materiálů
1.14. Dvou a třívrstvé dřevěné podlahy
1.15. Masivní dřevěné podlahy
1.16. Bambusové podlahy
1.17. Korkové podlahy
1.18. Další dřevěné krytiny včetně exotických
1.19. Laminátové plovoucí podlahy
1.20. Výběr laminátové plovoucí podlahy
1.21. Pokládka laminátových plovoucích podlah
1.22. Koberce
1.23. Jak vybrat správný koberec?
1.24. Prahy a přechody
Odlišné je řešení podlah v přízemí domu a ve vyšším poschodí, kde například můžeme na betonovou stropní desku, tepelnou a kročejovou izolaci a potěr položit přímo koberec. Jinak ale můžeme na podlahu vyššího podlaží položit jakoukoli krytinu. V přízemních místnostech variantu položeného koberce přímo na potěr nevolíme, s výjimkou domů s podlahovým vytápěním, zalitým anhydritovým potěrem.
Řešení však může být velmi individuální a jelikož je podlahová krytina vlastně jen nezbytným interierovým doplňkem, záleží pouze na nás, pro co se rozhodneme.
Požadavky na složení podlah se liší i podle využití konkrétní místnosti. Pokud je podstatná dobrá kročejová izolace (třeba dětského pokoje v podkroví), je nezbytné zvolit konstrukci s větší hmotností.
V pracovním prostoru kuchyňské linky, v koupelnách a na toaletách zase zásadně volíme jako podlahovou krytinu dlaždice. V chodbách a verandách, čili místnostech, do kterých vcházíme zvenčí, také. Zde je důležité, aby byl povrch dostatečně tvrdý a snadno čistitelný. Kromě dlažby se zde mnozí z nás přiklání i ke kameni.
Volba podlahy vlastně přímo rozhoduje o budoucím využití konkrétní místnosti, jejím vzhledu a také atmosféře, kterou podlaha pomůže společně s dalšími interierovými prvky vytvořit.
Zajímá vás internetový obchod s širokou nabídkou podlahových materiálů? Klikněte ZDE.
Hledáte dodavatele svých podlah?
krásnými, praktickými a odolnými podlahovými krytinami je trh v podstatě nasycen. Abychom však mohli do krásné podlahy investovat finanční prostředky, a to dokonce jen jednou, nebo alespoň na velmi dlouhou dobu dopředu, je nutné myslet na kvalitní a tedy spolehlivý základ. Betonové podlahy jsou tradičním a dlouhodobě ověřeným řešením, i když je pomalu vytlačují i jiné varianty.
Špatně provedený betonový základ podlahy může mít na podlahovou krytinu a její praktické užívání dokonce až nevratně negativní účinky. Především plovoucí podlahy vyžadují velice kvalitní podklad. Podstatné je správné složení betonu a způsob jeho aplikace. O to víc, budujeme-li systém podlahového vytápění, který je dnes velmi oblíbený pro svou praktičnost i účinek.
Základ úspěšného položení betonového podkladu podlahy je postaven na dvou krocích. Konzistence betonu musí mít potřebné hodnoty a správnou soudržnost částic. Určitě se musíme vyhnout betonové mazanině, ale i nekvalitnímu betonu, do kterého je například přimíchána stavební drť. Cílem je vždy dosáhnout potřebné pevnosti betonového potěru.
V domácnosti se s nejnáročnějšími požadavky setkáme u klasických plovoucích podlah. Ty vyžadují obzvlášť pevnou vrstvu betonu s důrazem na pevnost v tlaku. Takový beton prostě nelze vyrobit doma a svépomocí. Při jakékoli výrobě betonu s pomocí předpřipravené suché betonové směsi pak musíme dodržet všechny zásady přípravy uváděné na obalu, včetně správného poměru vody. Ideální však je nechat si beton dovézt hotový a rovnou aplikovat.
Na dosažení homogenní konzistence má zásadní vliv způsob přípravy směsi a zejména dostatečné promíchání. Výsledná směs by se měla vyznačovat plasticitou, nikoli zavlhlostí nebo jinou nesourodostí.
Dobrý betonový podklad musí být pečlivé nanášen a uhlazen, na místě je i speciální finální úprava. Minimální tloušťka betonové vrstvy má být 5 cm, ale jako optimální se doporučuje přibližně sedmicentimetrová vrstva. Pro tenčí vrstvy beton použít nelze, v takovém případě musíme sáhnout po jiných technologiích. Betonovou podlahu můžeme dokonce nechat i bez podlahové krytiny, tento styl se však hodí jen do některých typů interiérů a především pak garáží. Hrubší struktura betonu ale musí být opatřena barevným nátěrem. Hotový betonový základ je třeba nechat patřičně vyzrát a zatěžovat až po vyschnutí.
Strojní pokládka je prostředkem pro vytvoření nejkvalitnějších a nejodolnějších betonových povrchů. Přičemž se využívají hladičky, díky kterým vzniknou celistvé podklady s širokým spektrem využitelnosti. Výsledná vrstva betonového potěru je pak hladká a jednolitá.
1.3. Jak opravit poškozenou podlahu?
Jakékoli opravy betonového potěru patří k nejnáročnějším zásahům. Místnost musíme zcela vystěhovat a případně odstranit podlahovou krytinu. Někdy lze zachránit alespoň část podlahy, ale ve většině případů je třeba likvidace nekvalitního povrchu a nová pokládka betonové vrstvy. Zde je krásně vidět důležitost dodržení technologického postupu při pokládce potěru. Opravy jsou náročné nejen na provedení, ale především i finančně.
Anhydritové podlahové potěry jsou vynikajícím podkladem pro podlahové krytiny. Svými vlastnostmi předčí klasické betonové podlahové konstrukce. Z kvality anhydritových směsí vyplývá i rychlost pokládky a výsledkem je pevný a odolný podklad, vhodný pro novostavby i sanace stávajících podlah. Na anhydrit můžeme ukládat veškeré podlahové krytiny.
Základními druhy anhydritových potěrů jsou potěr na izolační vrstvě, spojovací potěr, potěr na separační vrstvě a především topný potěr, který se nejčastěji používá pro podlahy určené k podlahovému vytápění.
Při pokládce anhydritových potěrů musíme dodržet minimální teplotu místnosti, pokládku lze provádět jen při teplotách mezi 5 a 30 oC. Při tuhnutí směsi bychom pak měli zabránit průvanu. Nárazové odvětrávání se doporučuje jen v případě, že je v místnosti výrazně zvýšená vzdušná vlhkost. Podlahu bychom navíc měli v průběhu pokládky chránit před kontaktem s přímým slunečním zářením. Již po 24 hodinách je podlaha pochozí, však polovinu své tvrdosti získává až po pěti dnech, kdy ji můžeme částečně zatížit.
Tento druh potěru se vyrábí speciálně pro podlahy s podlahovým vytápěním. Jeho hlavními přednostmi jsou vynikající tepelná vodivosti v kombinaci s vlastnostmi tekuté směsi. Ta k systému vytápění dokonale přilne. Tento topný potěr pak optimálně přenáší teplo. Tloušťku potěru určíme mimo jiné i podle umístění vodičů topení v potěru. Velice dobře musíme zvážit i volbu izolační vrstvy a typ materiálu. Izolační materiály a potrubí topení se instalují do roviny tak, aby bylo dosaženo rovnoměrného a pravidelného zakrytí vodičů topení. A v žádném případě nesmíme podcenit pokyny procesu ohřevu jak při prvním, tak při pozdějším užívání systému!
1.6. Anhydritový potěr na izolační vrstvě
Tento druh anhydritového podkladu se používá všude tam, kde jsou zvýšené požadavky na zvukovou a tepelnou izolaci. Má tedy široké využití v bytových i administrativních jednotkách, kde se potěr aplikuje až na izolační vrstvy. Vlastnosti a stabilita izolační vrstvy mají vliv také na tloušťku vrstvy potěru. Dalším faktorem je očekávaná provozní zátěž podlahy.
Tepelně i zvukově izolační vlastnosti jsou závislé na použitých materiálech, které musíme pečlivě vybrat tak, aby odpovídaly konkrétním požadavkům. Materiály s nižší stlačitelností umisťujeme nahoře a pokud se vyskytnou překážky (třeba potrubí), musí být nejprve srovnané do roviny vyrovnávacím potěrem či přídavnou izolační vrstvou. V žádném případě nesmí potrubí do potěru zasahovat.
1.7. Spojovací anhydritový potěr
Spojovací potěry se používají pro vyrovnávání povrchů, které pak můžeme bez problémů použít jako podklad. Spojení s výchozím podkladem musí být dokonalé, pevné a celistvé. Základem úspěšné pokládky je dokonale vytvrzený a pevný podklad s přilnavou a čistou strukturou. Kompaktnost podkladu nesmí být narušena jakýmikoli prasklinami, trhlinami či znečištěním. Savé podklady navíc musíme opatřit tak, aby nedošlo k příliš rychlému úbytku vody ze směsi.
1.8. Potěr na separační vrstvě
Tekutý potěr na separační vrstvě je volně pohyblivý, proto jej použijeme, není-li podklad vhodný k pokládce potěru spojovacího. Potěr na separační vrstvě má časté uplatnění, pokud požadujeme velmi rychlou a cenově výhodnou sanaci podlahy (ideální pro staré zástavby). I zde však platí pravidlo suchého a čistého podkladu bez děr, trhlin a prasklin. Proto je nutné veškeré díry a praskliny uzavřít. Stejně tak musí mít nosný podklad rovný povrch. Separační vrstva se pokud možno ukládá ve dvou vrstvách (utěsnění potěru a parotěsné zábrany jsou jednou z těchto dvou vrstev).
Před pokládkou krytiny musí být potěr dostatečně vyzrálý, zbytová vlhkost v potěru musí dosahovat hodnot ≤ 0,3% CM pro parotěsné podlahové krytiny a ≤ 1,0 % CM pro podlahové krytiny paropropustné. I v případě, že topný potěr vyschl bez pomoci podlahového topení (za běžných podmínek), musíme před pokládkou krytiny zapnout topení. Teplotu přitom musíme postupně zvyšovat a zase snižovat.
Nejprve provedeme funkční ohřev, kterým zkontrolujeme funkčnost vytápěné podlahové konstrukce. Tento ohřev provádíme nejdříve 7 dní po ukončení pokládky anhydritového potěru (u potěrů cementových po 21 dnech). První ohřev má vstupní teplotu 25 oC a tu udržujeme 3 dny. Poté nastavíme maximální vstupní teplotu a udržíme ji 4 dny. Poté, co vytápění vypneme, potěr ochráníme před příliš rychlým ochlazením a průvanem.
Mezi dnes nejuživanější podlahové krytiny patří plovoucí laminátové podlahy, PVC, linoleum a podlahy z masivního dřeva. Samostatnou kapitolu tvoří materiály exotického původu, od korku, přes bambus, až po velmi drahé podlahy z vzácnějších exotických dřevin. V případě parket hovoříme o takzvaných dřevěných palubkách (stejně jako palubky obkladové se k sobě totiž ukládají na pero a drážku). Parkety nám umožní vytváření různých vzorů a tedy i libovolné členění místnosti.
1.11. Linoleum
Mnoho lidí bohužel často považuje linoleum a PVC za synonyma. Na první pohled je možné se splést, ovšem co do materiálových vlastností a složení jsou to naprosto odlišné materiály. Linoleum je čistě přírodní materiál, zatímco PVC je materiál syntetický, tedy umělý. Linoleum se vyrábí z lněného oleje, od kterého si propůjčilo i jméno (oleum linii), korkovité nebo dřevité moučky, mletého vápence a přírodních pryskyřic. Nášlapná vrstva linolea je pak lisovaná na jutovou textilii.
Na výběr je celá škála barev a vzorů linolea. Vyrábí se jak v pásech, tak i v dílcích pro plovoucí podlahy. Jednotlivé části se mohou spojovat svařovacími šňůrami, což umožňuje zajímavou kombinaci barev, vzorů a vznik zajímavých obrazců. Nejlépe se hodí do dětských pokojů, ale uplatnění najde i v pracovnách či kuchyních. Kromě využití v bytových prostorách se hodí i pro veřejné a komerční prostory. Mezi nejznámější linolea patří například Marmoleum®, Artoleum® nebo Marmorette.
PVC je umělý materiál, který může být jednovrstvý nebo vícevrstvý. Výhodou jednovrstvých vinylových podlah je jejich cena. Vícevrstvé podlahy mají obvykle tloušťku 1,35 – 4,0 mm, přičemž nášlapná vrstva by neměla být nižší než 0,2 mm, aby se rychle neprošlapala. Měkčený vinyl složený z několika vrstev zajišťuje stálost, měkkost a výbornou akustickou a tepelnou izolaci. Je to velice pružný materiál, po kterém se příjemně chodí, protože není hlučný a studený. Je poměrně odolný vůči mechanickému opotřebení a oděru.
Dnešní PVC podlahoviny mají atraktivní vzhled přírodních materiálů jako je dřevo, dlažba, korek a kámen. Kromě klasických rolí se vyrábějí také ve čtvercích nebo formátech, které odpovídají lamelám dřevěných parket, takže je v konečném výsledku PVC podlaha od pravé dřevěné téměř k nerozeznání. Minimum spojů však usnadňuje údržbu PVC podlahy a proto se pokládání mnoha drobných dílů příliš nedoporučuje. Podle užitných vlastností rozdělujeme PVC podlahoviny na heterogenní a homogenní. Heterogenní PVC je vhodné pro extrémně namáhané prostory. Materiál pro tento druh podlahovin musí být odolný (nesmí hrozit opotřebení). Skládá se ze dvou či více vrstev, které se od sebe mohou odlišovat složením či provedením.
Pro obytné prostory je vhodné měkčené heterogenní PVC, pro extrémně namáhané prostory je určené tvrzené heterogenní PVC. Homogenní PVC se vyrábí jak ve čtvercích, tak i v rolích a je v celé své tloušťce ve stejném složení i provedení. Nášlapná vrstva je shodná s tloušťkou podlahové krytiny. PVC se výborně hodí pro veřejné prostory jako jsou nemocnice, školy, obchodní domy a podobně. V rodinných domech je najdeme méně často.
K nejkrásnějším podlahám patří ty z přírodních materiálů. Nic nedodá interiéru tak příjemný a přirozený přírodní nádech. Běžně používáme dřevěné podlahy, kterých stále přibývají různé variace.
Pro moderněji zaměřené interiéry můžeme využít i krásnou kresbu exotických dřev, která jsou již dostupná i za příznivé ceny. Tím ovšem výběr rozhodně nekončí. Neměli bychom zapomenout na korkové podlahy, netradiční bambus a další materiály.
Pro výběr dřevěné podlahy musíme mít jasno v nárocích na ně kladených. Jiné druhy dřevěných podlah se hodí pro systém podlahového vytápění, některé zase mají snazší způsob údržby, jiné nabízí vysokou odolnost a použití i pro komerční prostory.
Zásadní je i skladba podlahy a typ její povrchové úpravy. Zásadní jsou i možnosti renovace podlah a samozřejmě i designová nabídka barev, struktur a kresby.
Technologie současné výroby dřevěných podlah dosahují velmi kvalitních produktů. Vybrat si můžeme z dvouvrstvých, třívrstvých, masivních nebo mozaikových podlah.
Dřevěné dvouvrstvé podlahy přitom získáme i s povrchovou úpravou. Ideální konstrukce dvou vrstev pak přináší především stabilitu. Na spodní vrstvu použijeme plantážové dřevo, vrchní část pak tvoří kvalitní tvrdé dřevo. Podlahy s tímto povrchem můžeme díky nízké stavební výšce doporučit pro podlahové vytápění. Modernější výraz dvouvrstvé podlahy pak přináší kombinace proužků. Nabídka je však široká i pro milovníky parket, které se odlišují velkou variabilitou parketových vlisů.
Prvotřídní kvalitu dřevěné podlahy ale přináší teprve tři vrstvy dřeva. Všechny typy těchto podlah se vyznačují širokou škálou designů. Povrchové úpravy až šesti vrstvami UV odolných laků pak přináší extrémní odolnost (zejména vůči poškrábání). Některé třívrstvé podlahy můžeme až několikanásobně renovovat.
1.15. Masivní dřevěné podlahy
Prkna masivních dřevěných podlah se vyrábí z jednoho kusu dřeva, což je řadí k jedinečným produktům. Dlouhou životnost takových podlah navíc podtrhuje možnost mnohonásobné renovace. Záleží jen na tloušťce použitých prken.
Pokud ale chceme do masivní podlahy vložit i díl své práce, můžeme zvolit dubové parkety, které se dodávají jako polotovar. Je třeba je celoplošně přilepit, brousit, tmelit a dodávat jim povrchové úpravy. Odměnou bude prakticky neomezená životnost a příznivá pořizovací cena. Parketa jako polotovar je levnější než mnohonásobně lakovaný finální produkt, určený jen k pokládce. Vyhrát si přitom můžeme i se stylem pokládky, kterých existuje celá řada.
1.24. Prahy a přechody
Práh je spodní vyvýšená část rámu dveří, výstupek, který navzájem odděluje dvě místnosti. Prahy se vyrábějí z jednoho kusu tvrdého dřeva (například dub), je však důležité, jakou podlahovou krytinu jsme zvolili. Pokud si vybereme například dřevinu exotickou, bude práh ze stejného materiálu. Alespoň je takové řešení nejvhodnější. V moderních stavbách se však dnes prahům často vyhýbáme. Je to praktické řešení a pokud je v domácnosti tělesně postižená osoba na invalidním vozíku, dokonce jediné vhodné řešení. V takovém případě je však důležité vybrat podlahovou krytinu pro podstatnou část interiéru podobnou a udržet pro přechody mezi podlahami pokud možno stejné výšky podlah v jednotlivých místnostech. Stejně se ale prahu zřejmě nevyhneme třeba v případě koupelen a toalet a těžko si bez prahu lze představit i vchodové dveře.
Poslední trendy směřují k přírodním materiálům, hlavně k vlně, ale i k syntetickému akrylu, který díky technologickým postupům od vlny rozezná jen skutečný znalec. Od koberce si většina z nás slibuje, že bude příjemný na dotek, nebude se špinit, bude nenáročný na údržbu a bude ladit s interiérem.
Zajímavým solitérem se na krásných podlahách, které by bylo škoda celé přikrýt kobercem, staly koberce kusové. Takový koberec dokáže třeba zpříjemnit posezení u konferenčního stolku (nebude nám chladno od nohou) a přitom je i velmi příjemný na dotek. Na koberec si oproti holé podlaze (byť podlahově vytápěné) lehneme s chutí.
Pro vlněný koberec se rozhodne každý, kdo upřednostňuje dlouhou životnost, odolnost a díky lanolinu i pružnost. Přitom si můžeme vybírat i z poměrně široké škály barev. Impregnace vlněných koberců zase dokáže zabránit vsakování tekutin a vstřebávání prachu v porovnání se syntetickými vlákny, ale tyto koberce hůř odolávají nečistotám. Nedostatkem vlněných koberců jsou však chlupy, které zpočátku pouštějí.
Ohromnou výhodou koberců akrylových je jejich nepřeberná barevná škála a antialergenní vlastnosti. Jejich nevýhodou je ale postupné žmolkovatění a ve srovnání s vlnou nižší životnost.
K výrobě koberců se používá i bavlna, přírodní či umělé hedvábí a dokonce i kozí srst. Pořídit si přitom můžeme i koberce exotického původu, ručně tkané a s pestrými vzory. Pro skutečné znalce se však takový koberec stane uměleckým kouskem, co se hodí víc na zeď, než na podlahu.
Základním kritériem je vždy charakter místnosti, kam koberec pořizujeme. Místnost s velkým provozem vyžaduje odolnější typ koberce, jiné koberce zase patří do ložnice nebo naopak do místností, kde si hrají děti. Do méně frekventovaných místností můžeme volbu koberce jednoznačně podřídit estetické stránce. Důležitým kritériem je i hustota tkaní. Čím vyšší je počet vláken na centimetr čtvereční, tím vyšší je odolnost koberce proti oděru.
Pominout nesmíme ani techniku výroby koberců, která také do značné míry ovlivňuje jejich odolnost. Smyčkové koberce jsou velmi trvanlivé a jejich povrch tvoří pravidelné či nepravidelné smyčky. Koberce s řezaným vlasem jsou atraktivní a příjemné na dotek, mají však velice špatnou tvarovou paměť a snáz se proto sešlapávají. Možná je ale i kombinace obou technologických variant.
Montáž laminátové plovoucí podlahy zvládneme svépomocí. Musíme však vzít do rezervy více materiálu, než kolik určuje plocha podlahy (kvůli prořezu podlahy). Plovoucí podlaha nikdy nesmí být přímo opřená o zeď, ale volně leží v místnosti s diletací u zdi i u prahu. Tyto malé mezery dokonale kryjí lišty.
Podlaha totiž pracuje v závislosti na vzdušné vlhkosti, ale při správné pokládce to nepoznáme a ani se nemusíme obávat vzniku viditelných spár. Tuto neviditelnost zaručuje dokonalý systém zámků s více či méně složitým profilem, kterými se k sobě jednotlivé desky spojují.
Nejprve musíme zvolit správnou zátěžovou třídu, vhodnou pro bytový interiér. Nepřeberné množství dekorů dřeva, dlažby a podobně nabízí možnost realizace jakékoli podlahy jen podle našich představ. Na jedné lamele (cca 20 x 120 cm) může být dekor uspořádán do dvou nebo tří pruhů (například design parket) nebo může nést jednolitý selský vzor, imitující klasické dřevěné prkno. Můžeme vybírat i z řady povrchových úprav.
Na rozdíl od koberců nebo PVC není plovoucí podlaha tak náročná na uzavřenost (hrubost/jemnost) podkladu. Musíme pouze dosáhnout požadované rovinnosti, která se liší podle výrobce a profilu zámku a pohybuje se přibližně v rozmezí 2 mm na 2 m až 4 mm na 1 m.
Laminát patří mezi tvrdé podlahoviny. Abychom však zabránili šíření kročejového hluku, musíme pod podlahu položit tenkou izolační vrstvičku. Běžně se používá pěnový MIRELON, který si můžeme pořídit v různých tloušťkách. Ideálnější jsou však podložky z extrudovaného polystyrenu o výšce až 6 mm. Ty jsou vynikající zvukovou i tepelnou izolací. Sice jsou oproti MIRELONu jednou dražší, ale na celkové částce se rozdíl v poměru zvýšení kvality izolace projeví jen zanedbatelně. Jiný druh podložky, který umožňuje prostup tepla, je však vhodný pro podlahy s podlahovým vytápěním.
Laminátové plovoucí podlahy jsou určené nejen milovníkům přirozeného vzhledu dřeva. Vlastnosti a struktura laminátu eliminují veškeré možné negativní vlastnosti a nedostatky dřeva. Například některé druhy měkkých dřev se na podlahové krytiny vůbec nehodí. Pokud ale přece chceme mít podlahu s krásnou kresbou exotické či domácí dřeviny, je laminátová podlaha tím nejefektivnějším dostupným řešením. Laminátové podlahy totiž převzaly krásu a výhody podlah dřevěných a technologie výroby je zpracovala do podoby praktických desek bez nevýhod.
Jádro laminátových podlah je tvořené tvrdou a velmi kvalitní HDF deskou z přírodního dřevovlákna. Na ní se nachází papírová vrstva s dekorem, kterou kryje odolný laminátový film proti oděru a obrusu. Na podlahách nové generace je laminát nahrazen UV laky, což vytváří teplejší dojem na omak. Nejspodnější část desky je z protitažného papíru, který zajistí rozměrovou stálost materiálu.
Oblíbené jsou především tmavé dřeviny, ale i různé povrchové úpravy jakýchkoli dřevin (včetně tuzemských), které podlahu ozvláštní. Napodobují se ručně opracovaná prkna, přičemž někdo volí i patinovaný vzhled se stopami času. Výjimkou není ani výrazná struktura dřeva docílená kartáčováním. Velmi luxusní a efektní dojem vytváří moderní podlahy, které napodobující vzhled lodní paluby. Ohromnou barevnou škálu a vysokou odolnost však nabízejí exotické dřeviny.
Wenge se vyznačuje elegantní čokoládově hnědou barvou. Ostatní dřeviny exotického původu však nabízejí skutečně pestrou kresbu dřeva. A opravdu je z čeho si vybírat. V nabídce je teak, tigerwood, zebrano, ale i další materiály s vysokým obsahem pryskyřic. Exotické dřeviny jsou však s výjimkou korku a bambusu poměrně drahé.
Bambusové podlahy uspokojí všechny, kdo touží po netradiční podlaze unikátního vzhledu. Kromě toho se bambusové podlahy vyznačují vysokou tvrdostí a tudíž i odolností vůči opotřebení. Struktura dílců nebo parket obsahuje dvě nebo tři vrstvy, kdy právě bambus tvoří vrstvu nášlapnou. U dvouvrstvé varianty se parkety dodávají v kombinaci s borovicí.
1.17. Korkové podlahy
Korkové podlahy umožňují příjemný a nehlučný nášlap, daný jedinečnou strukturou. Korkovou podlahu můžeme položit jako plovoucí nebo ji celoplošně přilepit. Porovnáme-li tyto dva systémy, pak nám lepení umožňuje snadné zařezání kolem dveřních rámů a podobně. Zámkový spoj plovoucích podlah zase umožní snadnou a rychlou pokládku na rychlý a suchý povrch. Pro zvýšení odolnosti korku se používají povrchové úpravy olejem, lakem, vinylovou fólií či velmi tvrdým keramickým lakem. Za nejkvalitnější je přitom považován korek původem z Portugalska, kterému prospívá ideální klima země jeho původu. Korek se přitom získává tak, že není třeba kácet stromy.
Korku dávají přednost příznivci přírodních materiálů. Sice hůř odolává vrypům ostrých předmětů, lze však toto poškození opravit vytmelením. Podlaha je zpravidla lakovaná, proto se nedoporučuje používání různých rohožek, předložek a koberečků, které ve spojení s mechanickými nečistotami působí jako brusný papír. Často se stává, že na frekventovaných místech dochází k vyšlapání cestiček (poškození vrchní vrstvy laku). Potom je nutné podlahu přelakovat.