Vnitřní omítky a štuky, ještě bez finálního nátěru či tapety, ale i jiných materiálů, řadíme do kategorie úprav vnitřních povrchů. Teoreticky jde v porovnání s ostatními často těžkými pracemi, souvisejícími s hrubou stavbou, o jakousi vnitřní kosmetickou úpravu. Ovšem až tak doslova tomu zdaleka není. Většina povrchových úprav kromě své estetické funkce přispívá ke zpevnění a ochraně konstrukce a také k zateplení a zlepšení akumulačních schopností interiéru. Podstatných vlastností vnitřních povrchů je však mnohem víc.
Omítání stěny, kontrola roviny, zdroj: www.shutterstock.com
1.1. Základní pravidla
Platí pravidlo, že čím kvalitněji jsme provedli vnější (obvodové) nosné konstrukce (zdivo) a vnitřní příčky (nosné i nenosné), tím méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. (S výjimkou sádrokartonových příček a podhledů, které se pouze tmelí a zabrušují). Ideálního stavu jsme samozřejmě dosáhli při použití komplexního zdícího stavebního systému, včetně vnitřních příček. Minimální nároky na množství spotřebovaného materiálu při ošetření vnitřních povrchů zdiva má pórobeton a keramické bloky, ze kterých je zdivo vystavěno suchou cestou.
Ovšem je také důležité vědět, že veškeré vnitřní povrchy můžeme realizovat až poté, co hrubá stavba prošla zimním dosedáním a sesedáním, způsobenými vlivem prudkých změn teplot. Dům je prostě třeba nechat vymrznout (pokud samozřejmě nehovoříme o sendvičových konstrukcích, kde není na vnitřní povrchy třeba nanášet právě omítku, ale lze použít jiné materiály, včetně sádrokartonu).
V opačném případě, pokud dům přes jednu zimu vymrznout nenecháme, nám následně vnitřní omítky i po jejich přeštukování nakonec popraskají a budou nás čekat nákladné a časově opět náročné opravy povrchů. Přitom ideálního stavu – rovinného povrchu bez viditelných deformací, stop po prasklinách a podobně, už těžko dosáhneme. Jedině novými štuky.
Z toho plyne, že klasická stavba zděného domu (bez ohledu na použitý zdící materiál) není realizovatelná za několik měsíců. To pouze dřevostavby a montované stavby vůbec.
1.2. Druhy vnitřních povrchů (nejen omítky)
Hovoříme-li o vnitřních površích, nemusíme mít na mysli pouze vnitřní omítky, ať už klasické či z moderních materiálů. Mezi vnitřní povrchy patří i obklady z různých materiálů (keramické dlaždice, dřevěné palubky, sádrokartonové desky, mozaiky a jiné). Keramické obklady používáme především v koupelnách, na WC a na zdivu kolem pracovních ploch kuchyně.
Mozaiky se pak v současné době vůbec stávají módou, jelikož působí velmi osvěživě. Stejně tak je ale možné některé vnitřní nenosné stěny vystavět z moderních Luxfer. V interiéru jejich prostřednictvím přibude více světla a moderní design těchto kdysi tradičně uniformních výrobků dnes neurazí ani ten nejmodernější interiér. Navíc se v případě Luxfer szcela vyhneme jakýmkoli povrchovým úpravám. Navíc dnešní Luxfery umožňují dokonce právě i poskládání rozličných mozajek, jelikož jsou tónované do mnoha odstínů barev.
1.3. Hrubé omítky
Oproti tomu kdysi tradiční omítky, složené z cementu, vápna a režného písku, povrchově upravované štukem z písku a vápna, jsou dnes již celkem vědou. Složení tradičních omítkových směsí je závislé na druhu a stavu materiálů, které jsme použili ke zdění. Jsou maximálně dvouvrstvé (s výjimkou omítek sanačních, které se však aplikují při rekonstrukcích starších a podmáčených objektů, nebo v místech s výskytem tepelných mostů a tedy následně i vlhkosti a plísní) a na bázi vápna, cementu a sádry. Nanášíme je ve skladbě hrubá omítky (jádro – jádrová) a jemná omítka (štuk). Čili i štuk je vlastně omítkou, ale jemnou.
Vedle toho je dnes v nabídkách výrobců celá řada stěrek - omítek akrylátových, silikonových a silikátových, které jsou určené k provedení v podobě omítek dekorativních. Žijeme v době, kdy začínají hrát při úpravách stěn podstatnou roli barevné nátěry a různé jiné efekty. Například batiky a benátské štuky, různé povrchové struktury, ještě víc následně umocněné nanesením barev. A tady bychom si s tradičním složením omítkových směsí nevystačili.
Samostatnou roli pak hraje úprava stropů, kdy je podstatná především i co nejsvětlejší barva stropu. Platí pravidlo, že čím je strop tmavší, tím víc místnost opticky zmenšuje a naopak.
1.4. Hrubé omítky - příprava
Hrubé vnitřní omítky realizujeme až po vytvrdnutí betonových podlah (přičemž je dnes velmi vhodným řešením sázka na podlahy anhydritové). Vnitřní hrubé omítky se stále ještě mnohde omítají ručně, avšak mnohem vhodnějším řešením je strojní omítačka. Ruční omítání je příliš pracné a zdlouhavé. Za užití techniky tak ušetříme na práci řemeslníka a on sám je díky tomu schopen větších výkonů. Výstavba se zásadně urychlí.
Ještě než začneme omítat, je třeba řádně zkontrolovat stav zdiva. Jak jsou po celé ploše zdiva vyplněné ložné spáry a v jakém stavu jsou styčné spáry v rozích místností. Poté se zaomítají veškeré rozvody ve zdivu vedené a můžeme začít s přípravou pro omítání celých stěn a stropů.
1.5. Aplikace hrubých omítek
Ještě před samotnou aplikací omítek je třeba vytypovat místa, kde by v budoucnu docházelo k většímu pnutí a omítky by mohly praskat. Tam aplikujeme takzvanou perlinku. Perlinka je určena k lepší přilnavosti omítek a právě na místech s předpokládaným větším pnutím je nezbytná. Vlastně je to síť, která je v omítce vložená.
Zároveň je nutné aplikovat penetraci na veškeré betonové prvky ve stropech a tam, kde se na omítku napojují okenní rámy a je nutné aplikovat systémové lišty. Tyto lišty brání vznikání jakýchkoli trhlin právě v těchto v budoucnu velmi namáhaných oblastech. Přitom je i dobré na všechny rohy (i ty kolem stavebních otvorů – oken a dveří) opět aplikovat systémové lišty, v tomto případě lišty rohové. Zabráníme tak takzvanému dříve běžnému urážení rohů. Rohy jsou pevné a není možné je při manipulacích s těžkými předměty poškodit.
1.6. Strojové omítání
Při strojovém omítání postupujeme tak, že nejprve omítneme svislé pruhy (platle), poté všechny ostatní plochy a až když omítka zatuhne, srovnají se plochy do požadované výsledné rovnosti. Rovnost (rovinnost) omítek je vůbec zásadním požadavkem a je závislá už na kvalitě vyzdění. Svislé pruhy po omítnutí zarovnáme vertikálně i horizontálně, pro tento účel se používá lať (dříve dřevěná, dnes hliníková). Stejnou lať použijeme i pro srovnání celých ploch.
Aby byla hrubá omítka nanesena správně je nutné dosáhnout její tloušťky 1,5 cm. Právě proto je důležité, aby bylo dostatečně rovinné už zdivo. Tlustší omítka může v budoucnu praskat a bude se nám těžko nanášet.
Při omítání je nezbytné dbát na několik zásadních věcí. Je možné omítat i ještě před betonováním podlah, potom je však třeba dát velký pozor, abychom nepoškodili rozvody, které teprve budou zabetonované. Z tohoto důvodu je mnohem praktičtější omítat až po vybetonování podlah.
Postupujeme tak, že nejprve omítáme stropy a nakonec až stěny. Stavebníci, kteří staví bez větších zkušeností svépomocí, moc dobře vědí, jak těžké je omítnout strop, aby byl dostatečně rovninný. Řešením však samozřejmě není odložení jeho omítání. Při omítání je též důležité dostatečné větrání. Logickým důvodem je nezbytné vysychání stěn. Jde o mokrý stavební postup, čili za účasti vody. Nanesený materiál tedy musí vysychat, aniž by se výrazně a dlouhodobě zvýšila vlhkost omítaného interiéru (u venkovních omítek – fasád je přístup vzduchu logicky snazší).
Dokonale hladká a rovná stěna, zdroj: www.shutterstock.com
1.7. Postup nanášení štuků na hotové hrubé omítky
Při nanášení štuků, čili jemných omítek, postupujeme stejně jako při nanášení omítek hrubých. Začneme tedy od stropů a pokračujeme stěnami. V případě nanášení štuků je nemyslitelné použít techniku (stroje). Štuky se stále a tradičně nanášejí ručně. Tato práce jde však velmi rychle od ruky.
Hrubá omítka ale musí nejprve vyzrát. Záleží vždy na použité směsi, obecně se uvádějí dva týdny. Štuky nanášíme pomocí hladítek (ocelových, plstěných či molitanových). Ocelovými hladítky se nejprve nanese vrstva štuku v pruzích a v tloušťce 1 až 2 mm. Štukovou směs musíme nechat zavadnout a poté ji hladítky z plstí či molitanu upravíme.
Přitom se na kouty používají hladítka speciálních rozměrů. Role vnitřních štuků je estetická a hygienická. Teprve po nanesení a vyhlazení štuků dosáhneme dostatečné rovinnosti. Ještě než však štuky aplikujeme, měli bychom již aplikovanou a vyzrálou jádrovou omítku zdrsnit. Zlepší to přilnavost štukových směsí.
Bylo by ale velkou chybou větší zjištěné nerovnosti omítky nahrazovat silnějšími vrstvami štuku. Štuk nám v budoucnu popraská a navíc na podkladu nebude držet. Veškeré štukované plochy je také nutné dostatečně rozfilcovat, aby byly jednotlivé nanášené díly v ploše dostatečně spojené a hotové stěny nevykazovaly vyditelné znaky našeho pracovního postupu.
Pokud na stěnách před štukováním objevíme nerovnosti (špatnou rovinnost), větší trhliny a praskliny, je nutné je opět vyspravit omítkovou směsí a nechat několik dní zavadnout. Až poté můžeme štukovat.
Nové omítky, zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz
1.8. Jaké omítkové směsi máme na výběr?
Tím nejzákladnějším prvkem omítkových směsí (ale i maltových, určených pro mokré zdění a betonů) jsou chemické látky, které jsou schopné spojovat pevné hmoty – POJIVA. Pojiva spojují jiné sypké či kusové (pevné) materiály v jednu pevnou hmotu. Díky pojivům drží omítky na zdivech a štuky (jemné omítky) na omítkách hrubých. Přitom je zásadní, že při procesech tuhnutí dochází díky pojivům ke změnám chemického složení hmoty.
Zásadní je tedy samozřejmě i voda, díky které je původně sypké směsi vůbec možné rozmíchat a následně nanášet, stejně tak jako sypké materiály, které mění koncentraci pojiv a vody. Pojiva dělíme na anorganická a tedy minerální a organická. V převážné většině případů jsou omítkové směsi stále vyráběné s pojivy anorganickými. Ovšem poměr mezi pojivy organickými a anorganickými se dnes začíná měnit. Zásadní charakteristikou anorganických pojiv je, že při jejich tuhnutí dochází ke změnám chemikým i fyzikálním.
Pojiva známe co do materiálů vzdušná (vzdušné vápno a ostatní vzdušná – hořečnatá, xyolit, vodní sklo), sádrová, hydraulická (včetně hydraulických přísad a vápen) a nakonec cementy, kterých je více druhů. Přičemž klasické omítky jsou v podstatě postavené na bázi malty, rozdílný je pouze podíl pojiv, sypkých směsí (plniv) a vody (v jakém poměru se přidává).
Plnivo je složkou omítkových směsí, která omítku vyztužuje a zmenšuje její změny objemu při tuhnutí. Nejčastěji se pro účely plniv používá drobné kamenivo. Důležitá je dokonce i nezávadnost použité vody a právě u nás je běžné, že užíváme vodu pitnou.
Přitom k našim nejzásadnějším pojivům stále patří cement, užívané omítkové směsi se však již mění. Nastupují silikáty, silikony a akryláty.
1.9. Jaké funkce omítky plní?
Zásadní funkcí vnitřních omítek je především chránit zdivo před mechanickým poškozením, zlepšovat technické vlastnosti konstrukce, ale i zvyšovat celkové estetické působení interiéru. Další funkce ale mohou být i akustické, tepelně izolační, protipožární a antistatické. Existují však i jiné specifické funkce, známe třeba omítky sanační, používané při rekonstrukcí starých objektů. Omítky samozřejmě slouží i k vyrovnání nerovností zdiva. Pokud je omítaný podklad velmi nerovný, vybereme jiný typ omítky, než pro podklad krásně rovinný.
Téměř jediným způsobem, jakým byly omítky prováděné v minulosti, byl klasický třívrstvý způsob – cementový postřik, nanesení hrubé jádrové omítky a konečná úprava povrchu jemnou – štukovou omítkou. Tento způsob je na stavbách v mnoha případech užíván i nyní.
Moderním trendem v provádění omítek je dnes aplikace suchých omítkových směsí. Jejich využití má řadu výhod. Suché směsi vznikají v moderních výrobnách, kde kontrolu nad jednotlivými parametry přebírá moderní výpočetní technika. Tím je rovnoměrná kvalita směsi zaručena a zaručený je i obsah všech složek a stálé vlastnosti materiálu.
Suché omítkové směsi můžeme rozdělit do několika skupin. Podle oblasti využití je dělíme na zdící malty a dále omítky pro vnitřní a venkovní užití, případně i omítky univerzální. A podle druhu zpracování pak na omítky prováděné ručně či strojově. Omítky jsou děleny i podle druhu použitého pojiva. Tím může být vápno a cement, ale i další materiály. Stejně jako u klasických omítek lze současné omítky podle zrnitosti dělit na jádrové a jemnější – štuky, jak již bylo uvedeno výše. Směsi pro ruční použití je však možné míchat i klasicky a nanášet je ručně. Přednost ale dnes dáváme nanášení strojnímu.
Běžným podkladem pro vnitřní omítky, se kterým se v interiéru můžeme setkat, je i beton. Zejména stropy bývají často realizovány monolitickým způsobem a je tedy nutné vyrovnat se úspěšně i s tímto podkladem. Ten umožňuje aplikaci všech typů omítek. Před jejich aplikací je vhodná volba optimální penetrace podkladu s ohledem na vlastnosti použitých omítek.
V každém případě je výrazným usnadněním pro bezpečné provádění omítek používání omítkových systémů, doporučených výrobci zdících materiálů, nebo dodavateli konstrukčních systémů.
Štukování, zdroj: www.shutterstock.com
1.10. Vyzkoušejte netradiční design stěn
Současné trendy v oblasti výzdoby stěn spočívají ve využívání špičkových moderních designů. Originálním výstřelkem už nejsou jen barevné stěny. Ke slovu totiž přicházejí dekorační malby, nátěry se speciálními efekty, benátský štuk, ozdobné lišty, či různé plastické dekorace a interiérové doplňky.
1.11. Benátský štuk
Benátský štuk je směs vápence a prachu z rozdrceného mramoru. Ztvrdnutá směs je velmi trvanlivá a odolává i vodě a plísním. Popularita benátského štuku však tkví především v jeho konečném vzhledu, který imituje mramor, případně leštěný kámen.
Stěny s mramorovými efekty se výborně hodí do obývacích pokojů, kde své uplatnění najdou především kolem krbů a krbových kamen. Benátský štuk však stejně dobře vynikne kdekoli, i na celých stěnách. Je ale oproti klasickým omítkovým směsím mnohem dražší. Výjimkou není ani jeho aplikace místo obkladů do koupelen. Benátský štuk je levnější a praktičtější variantou mramoru, ovšem dražší variantou omítky. S cenou obkladů je srovnatelný. Další jeho výhodou je, že jej můžeme aplikovat třeba i na sádrokarton.
Foto: www.hul-a-strk.cz
1.12. Stěrkování a plastické dekorační efekty
Kromě klasického vyhlazení štukové omítky sádrovou stěrkou se dnes hojně využívají i stěrky s plastickými efekty. U těchto speciálních typů stěrek se přitom nabízejí téměř neomezené možnosti. Plastické efekty je možné vytvořit mnoha různými technikami, například pomocí mořské houby, hladítka, štětky a podobně. Plastické efekty je po jejich vytvoření samozřejmě možné i barevně zdekorovat, aby výsledný vzhled ještě více podtrhl design místnosti.
Aby nedošlo k mechanickému poškození aplikace tohoto materiálu, vždy se pracuje s velmi tenkou vrstvou stěrky. Vytvořené výstupky nejsou vyšší než 2 mm a navíc jsou zaoblené. I přesto ale výsledný efekt působí značně plasticky. Využití takových dekoračních prvků opět najdeme téměř všude (restaurace, bary, hotely, podniky, ale právě už i domácnosti). Použití stěrky s plastickým efektem je dobré zvážit třeba v případě, že chceme jednu stěnu oproti jiným zvýraznit. Plastický dojem přitom nejlépe vynikne na stěně, která je nejvíc na očích, například prázdná stěna za sedací soupravou.
1.13. Polystyrenové, polyuretanové a sádrové doplňky
Zvolený design vašeho domova mohou doladit ještě další dekorační prvky. Rohové, lemovací či stropní lišty, rozety, sloupy i andílkové, se vyrábějí z polystyrenu, polyuretanu a sádry, v mnoha zajímavých variantách. Fantazii se zde meze rozhodně nekladou. Můžeme si vybrat z příslušných katalogů, nebo si požadovanou dekoraci nechat individuálně vyrobit na míru.
Foto: www.hul-a-strk.cz
1.14. Praskliny ve vnitřních omítkách? Nejčastější reklamace!
Praskliny ve vnitřních omítkách či nepřesnosti v usazení oken a dveří jsou podle stavebních firem nejčastějšími reklamacemi novostaveb. Podle nich jde o přirozené fyzikální procesy, které pokračují v následujících zhruba dvou letech po kolaudaci. Noví vlastníci si stěžují také na nekvalitní rozvody vody, netěsnosti ve střeše, či kvůli vlhku a na poškozené podlahy.
Zatímco stavitelé bytů tvrdí, že se reklamacím věnují a snaží se je odstranit co nejdříve, obyvatelé bytů bývají s odstraňováním závad nespokojeni. Příčinou těchto závad je neúměrný spěch všech, zejména investorů, kteří chtějí mít stavbu postavenou a chtějí ji prodat či pronajímat co nejrychleji. Objekt je často hotový i během půl roku, přitom zdivo je třeba nechat vymrznout a omítka pracuje rok. A například základy domu se usazují roky čtyři.
1.15. Při kolaudaci se neprověřuje kvalita stavby
Nový byt je možné užívat až po kolaudaci. Ta je však úředním, nikoli technickým výkonem. Kolaudaci provádí úředníci, kteří zjišťují, jestli je dům postaven podle projektu a stavebního povolení, ale o technickou stránku věci se nezajímají.
Objekt by developeři v podstatě měli prodávat až po usazení materiálu a odstranění vad. Poptávka po bytech je však velká, developeři vycházejí zájemcům vstříc a snaží se nové domy postavit co nejdříve.
1.16. Reklamace se vyřizují do měsíce
Obecně platí, že lhůta pro vyřízení reklamace činí jeden měsíc od podání. V 90 procentech případů je ale reklamace vyřízena rychleji. Nemusí však tomu tak vždy být a pokud stavíme tím způsobem, že se nám na stavbě domu postupně střídají sjednané malé stavbení firmy, nelze prokázat, že někdo něco zanedbal. Věc bude ukončena pouhým konstatováním, že jsme neměli chvátat, měli si počkat a konkrétní pracovní úkon nechat realizovat později. Ovšem tlak na rychlou výstavbu způsobují i úvěrové podmínky u bank a stavebních spořitelen. Potom se hledají takové materiály, které stavbu výrazně urychlí, i když často i výrazně prodraží.
