Sanita a zařizovací předměty

1.1. Základní pravidla
1.2. Co je zařizovací předmět?
1.3. Co je to hygiena?
1.4. Koupelna a její vybavení
1.5. Toaleta (WC) a její vybavení
1.6. Kuchyně a její zařizovací předmět - dřez
1.7. Zápachová uzávěrka
1.8. Poloha koupelen a WC v domě
1.9. Tepelná pohoda a vlhkost
1.10. Rozměry koupelen a ergonomická hlediska
1.11. Koupelnové armatury (baterie)
1.12. Prefabrikovaná sanitární jádra

1.1. Základní pravidla
Mezi zařizovacími předměty musíme dodržet správné vzdálenosti, taktéž jejich vzdálenosti od stěn a dodržet šířku průchozích uliček mezi nimi. Zvýšený důraz je pak kladen na hygienické místnosti pro tělesně handicapované.

Koupelny a WC pro handicapované musí mít typ a uspořádání zařizovacích předmětů přizpůsobené právě požadavkům postižené osoby, byť je postižen jen 1 člen domácnosti.

Velmi nevhodné je spojit WC s koupelnou a pokud to učiníme, měli bychom mít k dispozici ještě semostatné WC se samostatnou mísou a umyvadlem, případně i pisoárem či bidetem. Od věci v takovém případě není ani další koupelna.

Výjimkou jsou hygienické prostory pro hosty, spojené s hostinskými pokoji. Absolutně je pak nevhodné, pokud WC sousedí s kuchyní či kuchyňským koutem. I v garsoniérách se na WC chodí z malé předsíně.

V ideálním případě potom počet koupelen v domě odpovídá počtu místností, určených pro náš spánek. Je však i možné vybudovat samostatné sociální zařízení pro každý pokoj domu. Takový luxus je však příliš drahý a často nemáme k dispozici ani tolik prostoru, proto se spokojíme s koupelnou a WC na každém poschodí rodinného domu.

Ve starší výstavbě však bohužel nejsou výjimkou ani generační domy s jednou koupelnou a jedním WC.

Minimálně bychom měli mít k dispozici alespoň 2 koupelny, jednu s vanou určenou především pro děti a jednu pak se sprchovým koutem, sousedící s ložnicí rodičů.

Stejně by měla být v domě 2 oddělená WC s umyvadlem a případně i dalším již zmíněným vybavením.

Pozornost musíme při navrhování a zařizování sanitárních prostor klást na umístění a pečlivý výběr zařizovacích předmětů, včetně barevného a stylového sladění s obklady, dlažbou a ostatním použitým zařízením (např. nábytkem a koupelnovými radiátory).

1.2. Co je zařizovací předmět?
Podle Wikipedie je to účelné příslušenství obytných i provozních budov, které slouží k úkonům za použití vody. Zařizovací předměty používáme především při osobní hygieně a udržování čistoty v budově. Do zařizovacího předmětu přichází voda čistá, ať už pitná či užitková a z něj odchází voda odpadní.

V kuchyních používáme jako zařizovací předmět dřez (viz. minulý díl seriálu o kuchyních). V koupelnách jsou nejtypičtějšími zařizovacími předměty umyvadlo a vana, případně sprchový kout. Můžeme zde však instalovat i záchod, bidet nebo výlevku. Na toaletách (WC) jsou nejtypičtějšími zařizovacími předměty klozetová mísa a umyvadlo. Hojně jsou však používané právě i pisoáry a bidety.

1.3. Co je to hygiena?
Hygiena je dle Wikipedie dodržování zásad pro uchování zdraví. V současné terminologii ale může být i zavedeným synonymem pro udržování čistoty. Za vnější znaky dobré hygieny je obvykle pokládaná absence viditelné špíny (včetně prachu a skvrn na šatech) a zápachu. Od doby rozvoje mikrobiální teorie nemocí se termín hygiena používá pro jakoukoli činnost nebo opatření vedoucí k úplnému nebo částečnému omezení škodlivého působení mikrobů (baktérií, hub, virů atd.). Dobrá hygiena pomáhá zdraví, kráse, pohodlí i sociálnímu styku. Přímo podporuje prevenci a izolování nemocí. Jsme-li tedy zdraví, dobrá hygiena nám pomůže vyhnout se nemoci a jsme-li nemocní, pomůže nám redukovat rozšiřování nákazy od nás na druhé. Přehnaná hygiena však zase může vést ke snížení odolnosti a ke zhoršení zdravotního stavu.

Nejčastějším příkladem hygienického chování je mytí. Obvykle je provádíme vodou a mýdlem, nebo saponátem, které pomáhají odstranit mastnotu a narušit nečistotu, aby mohla být umyta čistou vodou. Hygienické zásady měly a stále mají velký vliv na redukci šíření nemocí. Nic se však nesmí přehánět.

Vodu rozdělujeme na pitnou, užitkovou a odpadní. Jako zdroj pitné vody je ideální mít vlastní studnu, ovšem vždy v kombinaci se zavedeným vodovodem. Užitkovou vodou můžeme splachovat WC a zalévat pokojové rostliny a zahradu, případně mýt předměty, které používáme venku, nikoli v interiéru. Voda odpadní je tou vodou, která náš dům opouští kanalizací.

1.4. Koupelna a její vybavení
Koupelna je dle Wikipedie místností v našich obydlích, která slouží k provádění hygienických úkonů. Typická koupelna má instalovanou vanu, případně i sprchový kout a umyvadlo. V dnešních koupelnách však už hojně objevíme i bidet a záchod. Doplňkovým vybavením koupelny jsou i vytápěcí tělesa (často žebříková, pokud nezvolíme podlahové vytápění), držák na ručníky a osušky, madla u vany, držáky na toaletní papír a případně i mýdlo. Vhodné jsou i poháry na čištění zubů, misky na mýdla či různé odkládací plochy, čím prostornější, tím lépe.

Koupelna přitom dnes dokonce může plnit i funkci sauny či dokonce posilovny. Pod koupelnovými zrcadly jsou pak praktické topné fólie (zrcadla se nám nebudou při větší vlhkosti v koupelně rosit), vhodné jsou však i topné fólie v podlaze (voda se nám z podlahy rychle odpaří a neuklouzneme).

Umyvadlo je zařízení, používané především k umytí rukou, obličeje a čištění zubů. Umyvadlo můžeme zabudovat do různých desek či skříněk. Dosáhneme tak větší odkládací plochy. Skříňka pak zároveň řeší zakrytí připojovacích armatur, které je jinak nutné řešit keramickým krytem (polosloupem). Nejčastějším materiálem pro umyvadla je keramika, výjimkou však dnes není ani nerez či plast. Umyvadla můžeme instalovat zavěšená (umístěná 800 až 850 mm nad podlahou pomocí hmoždinek, šroubů, konzol nebo rámů) nebo vestavěná. Umyvadlo napojujeme na kanalizaci přes takzvanou zápachovou uzávěrku. Tu usazujeme hned za odtokovým otvorem umyvadla.

Vana je shora otevřená nádrž na vodu. Kromě tradiční keramiky se vyrábí z různých materiálů (kov, plast, ale třeba i tropické dřeviny, což je však extrémně drahé řešení, extrémně náročné na údržbu). Vana má většinou podlouhlý tvar, ovšem známe i oválné koupelnové vany, vany ve tvaru srdce (pro dvě osoby) a jiné. Vany nejčastěji používáme ke koupání (ale i sprchování) členů domácnosti, na trhu jsou však dnes stále oblíbenější i novinky v podobě hydromasážních relaxačních van a sprchových panelů. Hydromasáže dosáhneme směsicí proudící vody a vzduchových bublin. Teplota je přitom nastavitelná. Roztáhnou se nám zde cévy a zlepší se krevní oběh, zpevní se pokožka a posílí svalstvo, navíc eliminujeme celodenní stres a snížíme zde svou únavu. Hydromasážní vířivky jsou přitom navržené zásadně ergonomicky a některé typy lze na sezónu umístit na zahradu a na zimu zpět do interiéru (a nemusí to být zrovna koupelna).

Běžné vany v domácnosti dělíme na klasické koupací a sprchové – takzvané sprchové kouty.

Vedle toho jsou hojně instalované i vany sedací, obzvláště vhodné pro tělesně postižené. Ty mají stupňovité dno, které usnadňuje vstup a výstup z vany.

Vany jsou dnes často nahrazované právě sprchovými kouty, jejichž základ tvoří sprchová vana (vanička) a sprchový panel se sprškou.

Sprchové kouty jsou méně náročné na provoz i na prostor, přitom je můžeme vybavit právě hydromasážními sprchovými panely a při správném nastavení teploty zde pak zažijeme nádherné chvíle úlevy.

Vany se v Evropě rozšířily s nástupem renesance, kdy se zvýšil zájem o osobní hygienu. Běžnou výbavou našich domácností se však vany staly až na začátku 20. století. V té době se vany začaly vyrábět sériově a snížila se jejich cena. Byly tak zpřístupněné širokým vrstvám lidí.

1.5. Toaleta (WC) a její vybavení
Rozměrově patří tolaeta k nejmenším místnostem domu (snad kromě spíže). O to víc však vyžaduje pravidelnou a velmi pečlivou údržbu, tedy sanaci.

Kromě zařizovacích předmětů toalety a odvodu splašků a větrání je zde důležité i účinné a plně funkční splachování. Ideální je volba úsporného splachování, většinou na 2 a 5 nebo 3 a 6 litrů (pro malou a velkou potřebu, respektive tekutého a pevnějšího skupenství).

Celý prostor toalety by měl být snadno omyvatelný, bez zbytečných výčnělků a nedostupných koutů a určitě se na WC vyhněme různým dečkám, kobercům a podobně.

Tyto předměty by se staly semeništěm bakterií. Minimální rozměr místnosti je zásadně ovlivněn velikostí instalovaných zařízení.

Budeme-li dveře otevírat ven, je to 110 x 80 cm, pokud dovnitř, potřebujeme plochu 140 x 80 cm. Optimální rozměry jsou však alespoň 150 až 160 cm x 90 až 100 cm. V takovém prostoru se bude cítit pohodlně i člověk širších rozměrů.

Standardním vybavením toalet je záchod (záchodové mísy, resp. Klozetové mísy či WC= water closet). Je to zařízení, které je určené pro vylučování lidských tělesných odpadů, zejména moči a stolice (výkalů) a v případě suchých záchodů i pro jejich ukládání. Ze splachovacích záchodů jsou odpady odváděné kanalizací, v chemických záchodech zase rovnou zpracované. Slovo záchod (toaleta, WC) přitom může označovat samotné zařízení, ale i samostatnou místnost nebo dokonce samostatnou malou stavbu, kde se zařízení nachází. Záchodová mísa může být vyrobena z porcelánu, plastu nebo keramiky, v rozličných tvarech a barvách.

Obvyklá výška sezení na míse činí 400 mm, pro starší osoby a osoby tělesně postižené je ale ideálních 500 mm. Přitom platí pravidlo, že při výběru vhodné mísy není na místě stud. Prostě si na ní chvíli poseďte. Jedině tak poznáte, zda je pro vás dostatečně pohodlná.

Bidet je nízko umístěným typ umyvadla, který je přizpůsobený omývání vnějšího genitálu, análního otvoru a okolní pokožky. Pokud totiž použijeme pouze toaletní papír, nemůžeme dosáhnout takového hygienického stupně, jako když se umyjeme. Při vhodné volbě teploty vody je tento úkon navíc příjemný. V roce 1960 se začaly vyrábět bidety spojené se záchodovou mísou. Takové řešení je obzvlášť vhodné pro menší prostory, kde není pro samostatný bidet dostatek místa. Lidé se špatnou pohyblivostí však mohou bidet použít výhradně i jinak. Může se jim totiž stát velmi praktickým zařízením širší osobní hygieny, stejně můžeme v bidetu velmi dobře rychle omýt malé děti. Určitě však bidet není fontánkou na pití.

Pisoár je zařízení určené pro muže. Do pisoáru muži vylučují výhradně moč. Pisoár je výhodným řešením už jen proto, že se jím doma eliminují dohady o potřísněném záchodovém prkénku, navíc je pisoár mužské potřebě ideálně ergonomicky přizpůsoben a umístěn je tak vysoko, aby moč ani neodstřikovala do stran. Určitě není vhodný k odhazování nedopalků a filtrů cigaret, žvýkaček a dalších předmětů.

1.6. Kuchyně a její zařizovací předmět - dřez
Dle Wikipedie je dřez hlavním a také nejčastěji používaným zařizovacím předmětem v kuchyních. Dřezy mohou být samostatné (osazené na zdi) nebo vestavěné (osazené v kuchyňské lince), jednotné či dvojité. Nejčastějším používaným materiálem, ze kterého se dřezy vyrábějí, je nerezový plech. Používají se však i další materiály, například smalt a nejlevnější jsou dřezy plastové.

Samostatné dřezy osazujeme ve výšce 900 mm nad podlahou, pomocí šroubů nebo konzolí. Vestavěné dřezy osazujeme ve výšce pracovní desky naší kuchyňské linky. Přívod vody do dřezu je zajištěn dřezovými mísícími kuchňskými bateriemi. Ty mohou být stojánkové, ale i nástěnné. Na kanalizaci je dřez stejně jako koupelnové umyvadlo napojen přes dřezovou zápachovou uzávěrku. Ta však může být v tomto případě doplněna ještě o odlučovač tuku.

Dřezy ze smaltu jsou dnes nejčastěji nahrazované dřezy nerezovými. Smalt je křemičitá tavenina příbuzná sklu i porcelánu. Na povrchu kovu smalt vytvoří celistvý ochranný povlak, který je hladký a lesklý. Smaltované dřezy se stejně jako známější nádobí vypalují v peci za teploty, která je přesně na rozhraní teploty používané pro sklo a porcelán. Smalt je sice poměrně křehký, při šetrném zacházení však vydrží bez změny barvy i lesku až stovky let.

Přes všechny výborné vlastnosti smaltu je ale dnes hitem dřez nerezový. Stejně tak je nerezem nahrazováno i původní smaltované nádobí.

1.7. Zápachová uzávěrka
Zápachová uzávěrka (pachová uzávěrka, resp. sifon) zabraňuje stokovému vzduchu proniknutí přes zařizovací předmět (umyvadlo, dřez, vana, sprchový kout se sprchovou vaničkou, …). Jinak bychom totiž v místnosti cítili zápach naší kanalizace. Zápachová uzávěrka funguje na velmi jednoduchém principu. Obsahuje sloupec vody (5 až 8 cm), který brání proniknutí zápachu do interiéru. Musí však být zároveň dostatečně utěsněné i odpadové roury a samotnou uzávěrku (sifon) je nutné pravidelně čistit, jelikož po čase se zanese nánosy špíny, která v něm začne hnít a tedy i zapáchat.

Zápachová uzávěrka pod koupelnovým umyvadlem, ale i kuchyňským dřezem, může mít napojení na odtok z pračky, v kuchyni pak i z myčky nádobí. Toto napojení je v zápachové uzávěrce přímo integrované. Zápachové uzávěrky určené k montáži za zařizovací předmět se montují hned za odtokový otvor zařizovacího předmětu. Svým tvarem jsou zápachové uzávěrky většinou přizpůsobené přímo pro konkrétní zařizovací předmět (umyvadlo, dřez, vanu, sprchovou vaničku a jiné). Podle tvaru své konstrukce jsou pak válcové a ploché.

1.12. Prefabrikovaná sanitární jádra
Chceme-li ušetřit čas i peníze a nevyžadujeme-li maximální luxus, můžeme sáhnout i po prefabrikovaných sanitárních jádrech. Určena jsou právě i pro řadové rodinné domy, vícegenerační domy, chaty a podobně. Prefabrikované jsou celé instalační bloky, nebo instalační stěny, včetně namontovaných rozvodů a sanitárních zařizovacích přemětů s jejich příslušenstvím. Nejčastěji jde o sendvičové stavební konstrukce s dřevěným skeletem a deskami (cementovláknitými, třískovými či sádrokartonovými). Kombinace je však možná i s konstrukcí hliníkovou nebo ocelovou. Dalšími používanými materiály jsou polyester vyztužený skelnými vlákny nebo různé druhy plastů.

1.11. Koupelnové armatury (baterie)
Sanitární armatury (baterie) mohou být vyrobené z mosazi, pochromované, pozlacené nebo s barevnou povrchovou úpravou. Samozřejmě v různých tvarech a designových provedeních. Baterie známe pro montáž do tří otvorů či do jednoho otvoru, kdy je baterie směšovací. Ideálním řešením pak jsou právě termostatické směšovací baterie, navrhované zvlášť pro jednotlivé zařizovací sanitární předměty. Ušetříme s nimi díky doregulování a navíc nám zaručují konstantní teplotu vody. Zároveň můžeme zabránit i opaření nastavením na maximální teplotu, obvykle 40 stupňů Celsia. Ideálním řešením je kovová armatura v matném provedení.

Velmi široká nabídka provedení, tvarů a dezénů koupelnových baterií nám často brání přemýšlet při jejich výběru o funkčnosti. Dejte pozor na fakt, že sebeoriginálnější a krásnější design vůbec nemusí být slučitelný s bezvadnou a hlavně praktickou a efektivní funkčností. Některé vynikající designérské návrhy baterií nás dokonce mohou svými ostrými hranami poranit.

U pákových baterií pak dbejme na kontrolu kvality vnitřních pohyblivých součástí. Bez osvědčení o shodě a certifikátu není koupelnové (ale i kuchňské) baterie radno kupovat. Určitě pak platí pravidlo, že volba značkového výrobku sice není laciná, získáme však vysoce spolehlivý výrobek s garantovanou zárukou. Levné hypermarketové verze baterií nelze doporučit.

1.9. Tepelná pohoda a vlhkost
Důležitá je i tepelná pohoda. V koupelně je ideálních 24 ^oC a na toaletách si vystačíme s 18 ^oC. Jelikož je však obzvláště koupelna výrazně zatížena vlhkostí, nevystačíme si pouze s vytápěním a ventilací, nýbrž potřebujeme i dobrou hydroizolaci. Povrchové plochy přitom musí být snadno čistitelné, respektive omyvatelné a dostatečné množství vlhkosti musí umět přijímat i odevzdávat též omítky a štuky v těch částech koupelny, které nejsou obložené (nejčastěji obklady).

1.10. Rozměry koupelen a ergonomická hlediska
Velikost koupelny volíme podle potřeb rodiny a dispozic domu. Zásadní je i rozhodování, zda do koupelny umístíme spotřebiče jako bojler na ohřev vody, pračku či sušičku. Do menší koupelny umístíme sedací vanu (délka 1,04 m) nebo krátkou vanu koupací (délka 1,25 nebo 1,5 m). Do větších prostor se nám pak vejdou vany o délkách 1,7 a 1,87 metrů. Vhodná je i vana se sedací plochou, ta pak musí být prodloužena o 30 cm sedací plochy na délku.

Vany jsou standardně široké 70 až 80 cm při délce 1,6 až 1,8 metru a umisťujeme je tak, aby vzdálenost od svislé osy našeho těla ke stěně činila 45 cm a vedle vany byla průchozí ulička široká alespoň 1,05 metru, minimálně však 55 cm a více.

Sprchové kouty mívají standardně čtvercový půdorys, výjimkou však dnes nejsou ani jiné tvary. Šířka sprchové vaničky bývá standardně alespoň 80 cm, nabídka trhu je ale dnes velmi široká.

1.8. Poloha koupelen a WC v domě
Je známé pravidlo, že koupelny a WC orientujeme zásadně na severní stranu domu. Ideální je přitom přirozené osvětlení (postačí malá okénka) a větrání, ideálně ventilátorem, který nám z koupelny odtáhne vodní páru a z toalety zápach. Koupelny a WC v domě uspořádáme tak, aby jejich instalační stěny ležely nad sebou (v případě více podlaží). Snížíme tak náklady na instalace a zvukovou izolaci. Přitom však dvě sousedící koupelny, patřící ke dvěma bytům, nesmí být napojené na jedno společné přívodní (vodovod) a odpadové potrubí (kanalizaci).

Rozdílně k umístění koupelen ve svém domě přistupují mladí lidé a starší osoby. Mladí preferují sprchy a tedy i sprchové kouty. Pro starší osoby jsou vhodnější vaničky na mytí nohou, sedací vany a vany koupací. Stejně tak nepotěšíme sprchovým koutem malé děti, jelikož nejlepší odměnou je pro ně hraní v napuštěné koupací vaně. Ta však může být i velmi malá. Ke sprchovému koutu je vhodný přístup z ložnice nebo z chodby (oddělený sprchový kout). Stejně tak je vhodné samostatné WC, přístupné z chodby, ovšem v blízkosti ložnice.

Existuje však mnoho variant, jak koupelnu a WC umístit. Koupelna může být mezi ložnicemi a WC přístupné z chodby, může však být umístěna i u kuchyně, možný je i přístup do koupelny a na WC přímo z ložnice, vstupovat lze do koupelny i dvojími dveřmi (z ložnice a chodby) a podobně. V podkroví pak může být koupelna osvětlena střešním oknem a WC může mít jen umělé osvětlení. Oddělit též můžeme koupelnu pro dospělé a koupelnu pro děti, zde je však nutné počítat s tím, že děti porostou a budou se tedy měnit i jejich nároky na hygienu, ale i soukromí při ní.